Jak bude probíhat oslava vašich 65. narozenin? V době covidové asi nestandardně…
Slavit budu, ale soukromě. Stejně se cítím na sedmnáct. Mé narozeninové přání? Už léta stejné – více rozumu pro ty, kteří rozhodují o věcech veřejných.
Je pro vás největším dárkem plný sál spokojených diváků?
Já jsem rád za každého jednoho spokojeného diváka, který se rád a s nadšením do divadla vrací. Městské divadlo Brno je pravidelně vyprodáno od poloviny 90. let, takže jsem obdarováván vlastně neustále.
V současné době ale plné sály v divadlech nenajdeme. Jak nyní v době epidemie vypadá váš tradiční pracovní den, jak se liší od dob před covidem?
V současnosti se především soustředím na to, aby, až nám jednou bude umožněno znovu hrát, jsme byli plně připraveni. Stále zkoušíme, i když v „přibrzděném tempu“, nové inscenace, pro udržení kondice opakujeme ty již nazkoušené a kontakt s našimi diváky realizujeme alespoň prostřednictvím sociálních sítí. Hodně času věnuji i jednáním s Ministerstvy kultury a zdravotnictví, a to jak o aktuální situaci, tak i o nutných legislativních změnách ve vztahu k živému umění, které by nám při případné další krizi mohly významně v takové situaci pomoci.
V 90. letech jste převzal divadlo bratří Mrštíků, jak vzpomínáte na začátky?
Hodně se toho proměnilo již v 2. polovině 80. let. Tam je zapotřebí hledat kořeny, z nichž jsme po sametové revoluci „sáli mízu“ ke všem dalším krokům směřujícím k naplnění našeho snu: dělat divadlo na maximálně dosažitelné profesionální úrovni, divadlo, které po všech stránkách naplní jak svého diváka, tak i jeho realizátory, divadlo svobodné! Těch krůčků a kroků k tomu, aby se do Brna začaly sjíždět agentury a produkce ze zahraničí, bylo velké množství.
Dostal jste řadu nabídek z Prahy i ze zahraničí, ale vždy jste odmítl. Jaká nabídka byla nejlákavější, kdy skutečně hrozilo, že opustíte své „dítě“ – divadlo na Lidické?
Byl jsem rozhodnut, že využiju nabídky Národního divadla v Praze, kde už jsem měl poloviční úvazek jako režisér, ale v 90. roce přišla nabídka vést to naše divadlo. A to jsem odmítnout nemohl. A pak? Se mnou to bylo jako s Vincentem van Goghem, kterému se jeho kolegové z Paříže vysmívali za to, že „trčí“ v té nesmyslné Provence. Říkali: „vždyť přece v Paříži jsou všechny významné galerie, mecenáši, veškerý kulturní život“ (a tenkrát to tak opravdu bylo). Na to jim Vincent van Gogh odpovídal: „Ale v Paříži jsou mlhy a prší, kdežto tady v Provence je pořád slunce – moje Slunce!“ Já jsem si své slunce našel v Brně.
Na konci roku 2020 jste se vzdal funkce uměleckého šéfa činoherního souboru. Tento post jste zastával od roku 1990, tedy neuvěřitelných 30 let. Proč jste předal otěže?
Chtěl jsem především srovnat podmínky všech tří souborů našeho divadla, kdy od roku 2004 šéfuje znamenitě muzikálový soubor Petr Gazdík, zpěvoherní soubor výtečně Igor Ondříček, a tak jsem jmenoval do funkce šéfa činoherního souboru mimořádně talentovaného, umělecky erudovaného a dnes už i zkušeného Stanislava Slováka.
Na svém režijním kontě máte více než sto padesát inscenací, a to nejen v divadlech českých, ale i v zahraničí. Režíroval jste i v úchvatné scenérii u břehu švýcarského jezera Walensee. Mají open-air představení pro vás speciální kouzlo?
Když jsem měl svou první premiéru ve Švýcarsku u jezera Walensee, řekl jsem na tiskové konferenci novinářům, že jsem si poprvé v životě pomyslel – už můžu konečně vytvořit špatnou inscenaci, protože když to diváky nebude bavit, mohou se kochat úchvatnou scenérií kolem divadelní scény. Ale vážně. Ve své kanceláři mám obraz amfiteátru v Taormině. Je tam vyobrazen antický amfiteátr s cca patnácti tisíci diváky na břehu moře. Říkám mu čtyři živly: vzduch, země, voda a oheň, kterým je zde právě divadlo. Open-air představení mají zcela ojedinělou atmosféru!
Získal jste řadu ocenění. Je nějaké, kterého si ceníte přece jen trošku víc?
Tím nejkrásnějším je po každém představení opakované vědomí, že se svými báječnými kolegy děláme něco tak smysluplného, co fascinuje tolik našich bližních.
VIDEO: Rozloučení s hercem Jiřím Pechou v únoru 2019 v Divadle Husa na provázku v Brně.
V těle mi tančí rakenroll, řekl zesnulý Jiří Pecha o své těžké nemoci mm
