Dnes je o třicet kilo lehčí a na sociální sítí se snaží pomáhat ostatním, které postihla podobná rána, nebo jen zkrátka v životě neví, kudy kam… Nejen o tom si s ní Blesk povídal.
„V důchodu se budu živit tělem,“ tvrdila vystudovaná lékařka. Dnes je Hana Janata (67) nejstarší českou …

Prošla jste velkou ztrátou, kterou popisujete na instagramu. Zemřel vám manžel. Co pro váš budoucí život ta chvíle znamenala? Co všechno se změnilo?
Nedávno to byly přesně čtyři roky od chvíle, kdy mi řekl, že se uvidíme večer. Viděla jsem ho pak až v rakvi. Pamatuju si každou jednu minutu toho dne. I teď, když se kouknu na hodinky, vím, že jsem mu psala milion zpráv, volala, ale odpověď už nikdy nepřišla. Často jsem řešila ve své hlavě, jak dlouho trvá, než se z toho člověk dostane. Rok? Dva? Nikdy?
Můj život se od té doby změnil zcela zásadním způsobem. Na všechno jsme byli dva a najednou jsem se ocitla sama. Moje rodina bydlela na Slovensku, máma v tom čase umírala na rakovinu. Měli jsme rozjednanou hypotéku a připravovali se na stěhování. Ze začátku jsem vůbec nevěděla, kudy kam. Prvotní šok mi pomohli překonat přátelé.
Kamila (48) hrála ve filharmonii, propadla alkoholu: Trému léčila panákem! Nejvíc bolela ztráta dcery...

Jak se s tak náhlou ztrátou vyrovnat?
Tohle je jedna z věcí, kterou se snažím komunikovat na svém instagramu. Každý jeden z nás se se ztrátou blízkého člověka vyrovnává jinak. Někdo brečí, jiný to potlačuje v sobě, další nadává na osud. Neexistuje však žádný univerzální způsob, jak překonat těžké chvíle. Ale je velmi důležité, aby na tu bolest nebyl člověk sám. Rodina či kamarádi jsou skvělou pomocí, ale někdy jejich kapacita nestačí. A to bylo i v mém případě. Pomohla mi psychoterapie. Po dvou letech práce s terapeutem a čtyřech letech od katastrofického roku můžu říct, že se mi povedlo se s traumaty vyrovnat.
O čtyři měsíce později jste navíc vyhořela…
Přestěhovala jsem se do nového bytu, ve kterém byl biokrb. Ten však byl nainstalovaný špatně a po zapálení začalo hořet všechno okolo. Měla jsem doma hasicí přístroj, ale nestačilo to. Volala jsem hasiče a čekala. V bytě jsem tehdy měla i kočky. Ty chvíle čekání mi přišly nekonečné. A to šlo o majetek, ale já jsem se najednou ocitla tam, kde jsou moji pacienti, kteří čekají, kdy k nim či jejich příbuzným dorazí pomoc. I přes pojistku byl požár, způsobený vadnou instalací, ve výluce, a tak jsem se musela o náhradu škody několik let soudit a celou náhradu jsem nevysoudila.
Caroline z Prahy sdružuje pozůstalé na Facebooku: 22 000 bolestí! Smutek za uškrceného chlapečka i tragédie…

K vaší velké proměně patří i rozhodnutí zhubnout. Povedlo se vám shodit 30 kilo, což je neuvěřitelné číslo. Co vás tehdy vedlo k hubnutí?
Stres, který jsem prožila, vedl k tomu, že jsem svou bolest zajídala. Nevěděla jsem, kam s ní, a jídlo mi přinášelo dočasnou úlevu. Ale bohužel pak i výčitky. K hubnutí jsem se odhodlala loni v lednu. První, co jsem ale musela udělat, bylo srovnat si hlavu.
Jaké další kroky jste pak na cestě za svou vysněnou postavou udělala?
Když mi pak bylo lépe psychicky, dala jsem si hubnutí jako prioritu a uspořádala život tak, abych mohla každý den trávit ve fitku. Našla jsem si trenéra a upravila velikost porcí tak, aby vzniknul kalorický deficit. Jak a co mám cvičit, mi pomohli ve fitku a kolegové v práci, kteří se tomu věnují. Hubla jsem pomalu, v průměru dvě kila za měsíc, ale díky tomu jsem nepřišla o svalovou hmotu.
Nespěchala jsem na sebe a byla trpělivá, ale poctivá sama k sobě. Zapisovala jsem si, co jsem snědla, a téměř každý den sportovala. Do fitka chodím pořád, jen nyní už ne tak často, a taky se tolik neomezuju v jídle. Snažím se o rovnováhu.
Máte pocit, že jste dnes po svých životních zkouškách někým úplně jiným?
Ano, rozhodně. Ale ne proto, že jinak vypadám, ale proto, že se jinak cítím. Mám v sobě obrovskou pokoru a respekt, protože vím, jak náročný život může být. Vážím si každé hezké chvíle a žiju v přítomnosti.
Rozsáhlý zásah v Roztokách: Student s meningitidou je ve vážném stavu, v nemocnici skončily i tři jeho …

Pojďme k vaší práci lékařky u záchranné služby. Jak dlouho už v medicíně pracujete?
Bezmála dvacet let. Začínala jsem jako stážistka a studentka oboru zdravotnický záchranář, který jsem studovala zároveň s medicínou. Po škole jsem nastoupila na kliniku anesteziologie a resuscitace do jedné z nemocnic a posléze na záchranku. Pracovat na záchranné službě jsem chtěla od svých patnácti let a pevně jsem si šla za svým cílem. Svou práci miluju dodnes a neumím si představit, že bych dělala něco jiného.
Nedávno jste zasahovala v případě podezření na hromadnou nákazu meningokokem, také jste byla u záchrany života irského běžce, který zkolaboval při maratonském běhu letos v květnu. Můžete zmínit nejsilnější zásahy právě u záchranky?
Těch silných momentů je celá řada. Je to každá chvíle, kdy si uvědomuju křehkost lidského zdraví a života. Pocit ze zachráněného lidského života je nepopsatelný, ale pak jsou chvíle, na které člověk nezapomene. Například na starší manželský pár, kdy jeden z nich odjížděl s námi do nemocnice, a oba věděli, že už se nevrátí.
Práce na záchrance je však práci týmovou, a nikdy tak nelze říct, že pomyslný hrdina je jen jeden. Můžeme si to ukázat třeba na případu Paula, maratonce z Irska, se kterým jsme pořád v kontaktu a který dnes, pár měsíců po zástavě srdce na 47 minut, jezdí na kole. Ale Paul by neměl šanci přežít nebýt běžných lidí, kteří ho začali resuscitovat, operačního střediska, první RZP posádky, mých kolegů, řidičů, kteří uhýbali jedoucí sanitce a perfektnímu týmu ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze.
Nebýt lidí, kteří vybudovali funkční systém, a to jsou stovky záchranářů, lékařů, manažerů, sestřiček, sanitářů, ale i pacientů. Tolik lidí se podílí na záchraně jednoho člověka. A podílet se na něm může každý jeden z nás například jen takovou drobností, jako je vytvoření záchranářské uličky či zahájením resuscitace na ulici.
Pomohla vám práce překonat těžké rány, které, jak sama říkáte, potkávají každého a každý se s nimi musí nějak vyrovnat?
Když nad tím tak přemýšlím, tak nepomohla. Do práce se snažím chodit s čistou hlavou a osobní problémy nechávat za dveřmi základny. A dá se to naučit. Ale to, co jsem prožila, mi pomohlo lépe vnímat problémy pacientů. V umírajícím pacientovi na rakovinu vidím svoji mámu, v zoufalém člověku sebe.
A ano, životní zkoušky potkávají každého jednoho z nás. Bez rozdílu pohlaví, národnosti nebo výše výplaty. Důležité je ale nevzdat to. Nestát se obětí okolností. Ono sklouznout k tomu je jednoduché a čelit své bolesti je opravdu náročné, ale nikdy na to nikdo z nás nemusí být sám.
Jak poznat, že vaše psychika potřebuje odborníka? Videoredakce ženských titulů