Hudebnice má za sebou pobyt v léčebnách, útěky z nich, intriky. Kvůli pití přišla o jedinou dceru, upil se jí milovaný muž. Kamila Kuncová se nakonec s alkoholem poprala, dnes hraje v operním souboru Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni a o své těžké závislosti napsala knihu Housle na moll.
Ve strhující osobní zpovědi popisuje svůj život a jde s kůží na trh. Odvážně ukazuje, co alkohol dokáže, a věří, že její přiznání může pomoci i někomu jinému. Deníku Blesk Kamila Kuncová poskytla velký rozhovor.
Jak byste se vy sama charakterizovala?
„Byla jsem holka, co od malička hraje na housle a zároveň od dětství bojuje s komplexy a nízkým sebevědomím. Člověk, který se chtěl v životě věnovat tomu, co ho baví, jde mu to a pro co v dětství strašně dřel. Ženská, která chtěla žít normální, spokojený život. Jenže se to zvrtlo.“
Kdy jste se poprvé setkala s trémou, která stála na počátku vašeho pití?
„S paralyzující trémou, ze které jsem měla hrůzu, jsem se poprvé setkala v devatenácti letech při hraní během svatebního obřadu. Musela jsem přestat hrát a kolega, kamarád, to na klávesy dohrál za mě. Náhodou nám po tomto sňatku nabídli šampaňské. Mě ten šampus uvedl do klidu a to byla první zkušenost. Pak se tento stav zničující trémy objevil až po devíti měsících po přijetí do Janáčkovy filharmonie Ostrava, kdy mi bylo dvacet.
Byla jsem uvnitř orchestru, mezi šedesáti dalšími muzikanty, a šlo o otřesný a potupný zážitek. Před dalším koncertem jsem si už raději dala panáka, protože jsem se tak moc bála selhání, toho, že nebudu moct hrát. Pomohlo to a pomáhalo pak pokaždé….“
Jak dlouho trvalo, než jste do závislosti spadla? Jaké byly příznaky?
„Jestliže jsem začala alkohol takhle užívat ve dvaceti ve spojení s klasickým muzikantským životem – pivo po koncertě, autobusové popíjení na zájezdu, a s tříletou pauzou na mateřské, pak jsem první stav abstinenčních příznaků pocítila před jedenácti lety. Šlo o pocit, kdy jsem si poprvé uvědomila, že se potřebuji znovu napít, jinak mi bude zle – třes, pocení, šílený neklid, nevolnost, děsivé sny... Mezi lety 2016 a 2020 se moje závislost rozjela naplno. Mezitím proběhly léčby a snaha přestat.
V muzikantském životě je alkohol asi poměrně běžný... Je to tak?
„Ano, hodně běžný, byť samozřejmě ne pro všechny. Je obvyklé jít na pár piv po koncertě, spláchnout adrenalin, rozebrat, jak koncert probíhal. Drtivá většina muzikantů pití před výkonem odsuzuje. Ti, co si alkohol dají, a třeba taky kvůli zklidnění, to nikdy neřeknou nahlas. Já jsem možná jediná.“
V knize otevřeně píšete, že závislost na alkoholu vás připravila o to nejcennější, o dceru…
„Rozvodem s manželem se mi otevřela cesta ke svobodě v pití. Nikdo už mě za to doma nepeskoval, nikdo mě nehlídal. Dcera Johanka šla po rozvodu se mnou. Po první hospitalizaci v Opavě se ještě ke mně od tatínka, který se zatím o ni staral, vrátila. Po druhém návratu, kdy jsem to opět nezvládla a znovu začala pít, zavolala tatínkovi, ať si pro ni přijde. Což není žádný div. Bylo jí tehdy dvanáct let. Už se pak nikdy nevrátila. Bolestnou ztrátu, již jsem si dávala za vinu, a morální výčitky jsem pak znovu utápěla v lihu. Byl to nekonečný kolotoč, bezmocný souboj.“
Vylepšil se váš vztah aspoň později?
„Postupem času se mnou přestala komunikovat, dokonce si mě i zablokovala. Dnes je jí devatenáct a vyrostla z ní krásná slečna. Teď se mnou komunikuje jen přes SMS a jen sporadicky. Stroze odpoví na otázku, například jak odmaturovala, poděkuje za přání k narozeninám, ale mluvit se mnou odmítá. Neodpustila mi. Tohle pořád strašně bolí.“
Jakou nejhorší situaci si ve spojitosti s alkoholem vybavujete?
„Byl to právě ochod dcery, který má důsledky do našeho dnešního života. A pak to byla smrt přítele a mé lásky v jeho čtyřiceti letech. Bohužel vztah dvou závislých nevyšel, nepovedl se. Honza zemřel vedle mě na sedačce v obýváku. Samozřejmě hlavní roli v tom hrál alkohol.“
V knize popisujete nejrůznější příhody z léčebny. Co se vám vybavuje nejčastěji?
„V léčebně v Bílé Vodě často na úplný závěr mají pro každého individuální metodu, jak psychologicky nastavit zrcadlo. Měla jsem na lístečky napsat svá největší trápení. Bylo jich asi pět. Terapeutky položily na zem deku a vybídly mě, ať si lehnu. Těch pět lístků jsem předtím připjala na rukáv pěti členům skupiny. Lehla jsem si na břicho a terapeutky vyzvaly členy s lístky, aby mě zalehli, že mě budou tížit tak, jako mě tíží má trápení.“
Co bylo dál?
„Ta jejich váha byla děsná. Málem mě zadusili, nemohla jsem se pohnout. A já se měla dostat pryč. Nešlo se pohnout, byli těžcí. Byla jsem zoufalá. Terapeutky mě vyzývaly, ať bojuju! Začala jsem zoufalstvím brečet, psychicky jsem byla na dně, že se zpod nich nedostanu. Z očí tekly slzy, z nosu sople, nemohla jsem se utřít, ruce někde pod něčím tělem. Až jsem začala zuřit. Začala jsem křičet, trochu i sprostě, ať mě nechají být a jdou do prdele! Terapeutky jim naznačily, ať trochu odlehčí váhu a já se zpod nich vydrápala. Než jsem utekla, stačily mi říct, že můžu jít v rámci areálu, kam chci.“
Kam jste šla?
„Popadla jsem bundu, kapesníky a šla do přilehlého parku, úplně na konec. Půl hodiny jsem přemýšlela, pak jsem se vrátila na pokoj, zahrabala se pod deku a usnula. Byla jsem úplně vyčerpaná. Pak mi terapeutky řekly, že kdybych se nevzchopila a nechtěla se zpod svých trápení takto symbolicky vymanit, už bych se nevzpamatovala nikdy.“
Využila jste nějak v léčebně, že jste houslistka?
„V Opavě jsme uspořádaly koncert s mou jmenovkyní houslistkou. Byla přijata v ten samý den, bylo jí osmnáct a měla stejné příjmení. Hrály jsme dueta pro celá čtyři oddělení. I tam jsem si prožila nervy, ale zahrála jsem….“
Podle svých slov jste minulost nechala na druhé straně republiky v Ostravě a čtyři a půl roku už žijete normálně a spokojeně. Podařilo se vám vyléčit. Znovu jste se vdala…
„Ano, žiju bez kapky alkoholu, s podporujícím manželem. S manželem jsme se potkali tady v Plzni na doléčení. Čistý je ještě o rok déle než já, v absolutní abstinenci je pevný a silný. To já potřebuji. On je ten hlavní prvek, co mi v současném životě pomáhá. V podstatě se podporujeme navzájem. Je to takový rebel se zlatým srdcem.“
Co dalšího vám ve vaší nové cestě pomohlo?
„Hodně mi pomohlo, že jsem změnila prostředí a do Plzně, nového pracovního prostředí přišla anonymně, bez toho, aby na mě lidé koukali s předsudky. Bez těch otázek v očích: Pije, nebo ne? Byla opravdu nemocná, nebo zas chlastala? To totiž psychiku velmi podráží. Někomu jsem se se svou minulostí svěřila, ale v globálu s tím jdu ven až teď. Jsem si sama sebou jistější a doufám, že mám sílu ustát i negativní reakce. A také mi pomáhá, že ve své práci jsem před očima publika schovaná v orchestřišti.“
Máte ještě někdy touhy řešit svou psychickou nepohodu stejně jako dříve?
„Jako každý závislý, ani já netvrdím, že jsem vyléčená. Je třeba mít pořád na paměti, jak jednoduché je ukročit zpátky. Neustálá ostražitost je na místě. Vím, že jediná kapka alkoholu by mě směřovala zpátky do pekel. Ta myšlenka ale samozřejmě přijde, hlavně ve formě vzpomínky, že právě tuhle situaci bych kdysi měla potřebu zapít. Ale už o tom neuvažuji jako o možnosti. Silnou chuť se na všechno vykašlat a napít se jsem měla jen jednou.“
Prozradíte, o co šlo?
„Manžel vzdal na poslední chvíli potřebné vyšetření, absolvoval před ním náročnou přípravu, ale nakonec tam nešel… Ve mně to vyvolalo pocit, že když se on může na tohle vykašlat, proč já nemůžu taky? Od něčeho zkrátka utéct... Ale opanovala jsem to, pustila jsem se do skládání puzzle z 18 tisíc kousků, což je můj koníček, a přešlo to.“
S jakým záměrem jste svou knihu psala?
„Knihu jsem začala psát s úmyslem, že sepíšu svůj život pro své nejbližší. Postupem času jsem se i díky manželovu názoru začala přiklánět k možnosti, že se takto otevřu i veřejně. V tom příběhu se mohou najít mnozí – ať už muzikanti, nebo řekněme výkonní umělci řešící své psychické rozpoložení před lidmi, nebo lidé, kteří se pohybují na hraně závislosti, či do ní už spadli, jejich příbuzní, druhé polovičky, pro které zase život se závislým není rozhodně jednoduchý.
Co byste chtěla vzkázat společnosti, která alkohol obvykle bere na lehkou váhu, ale zároveň má mnohdy obrovské předsudky?
„Je zvláštní, jak se naše společnost k alkoholismu staví. ‚Když nepiješ, jsi divný. Piješ moc, jsi opovrženíhodný. Chlastáš, protože jsi tomu propadla, jsi žena, jsi matka, rovnou tě ukamenujeme! Chceš přestat? Bojuj, my ti k tomu pustíme nějakou reklamu na nějakou dobrou láhev v akci! Ty jsi vyhrál nad závislostí? Seš borec! Ty jsi vyhrála nad závislostí? No konečně jsi dostala rozum, ale stejně, ženská, styď se!‘ Já jsem na pokoření své závislosti jaksepatří pyšná. Proto jsem ale tu knihu nenapsala. Kéž by pomohla někomu, kdo se potácí a hledá cestu. Já jsem ji hledala dlouho a nakonec našla.“
Podpořte Housle na moll
Téma závislostí je v dnešní době vzhledem k zevšedňování užívání nejrůznějších psychoaktivních látek stále běžnější. Přibývá lidí, kteří se potýkají s problémem závislosti. Právě těm chce pomoci kniha Housle na moll. Její vydání můžete podpořit na dobročinné platformě Donio. „Sdílení těchto negativních zkušeností je těžké, ale je potřebné. Pomozte knihu dostat k těm, kdo v ní najdou sebemenší formu podpory,“ říká ke knize Kamila Kuncová.
Zápisník alkoholičky Michaely Duffkové: Kdybych mohla vrátit čas, prošla bych si závislostí znovu. Sandra Novotná
