Jak vznikl nápad založit FB skupinu Zemřela nám milovaná bytost – Vzpomínáme pro lidi, kterým někdo zemřel a oni truchlí?
Tuto skupinu jsem převzala od její původní zakladatelky. Sama jsem založila několik jiných skupin. Myslím, že ten důvod je vždy stejný. Sdružit lidi se stejnými zájmy nebo v podobné situaci, s podobnými zdravotními problémy a podobně. Aby mohli lidé sdílet své zkušenosti, vzájemně se podporovat, svěřovat, dodávat si odvahu, nalezli pochopení od lidí kolem. Ne každý má bohužel v různých životních situacích podporu a pomoc svých blízkých. Někdo žádné blízké kolem sebe už ani nemá.
Konkrétně v této skupině lidé sdílí svou největší bolest. Hledají útěchu, že ta bolest se někdy trochu zmírní. Hledají odpovědi, jak mají po své ztrátě vůbec dál žít, vyrovnat se s ní. Každý člověk je jiný. Někteří po ztrátě svých blízkých v podstatě svůj vlastní život přestanou žít.
Což je podle mě velmi nešťastné řešení. Protože ti, kteří odešli, by pro své blízké toto určitě nechtěli. Nechtěli by, aby se jejich milovaní trápili do smrti a nežili svůj vlastní život a zaměřili se jen na truchlení. Někteří lidé truchlí roky nebo desítky let a mají pocit, že lidem ve svém okolí se s tím nemohou svěřit, tak se svěřují ve skupině, kde naleznou pochopení.
Už jste částečně odpověděla, ale přesto, jaké jsou nejčastější důvody, proč se zde lidé svěřují?
Bolest, smutek, osamělost, zoufalství, bezradnost. Pocit, že bolest nikdy nezmizí a nedá se s ní žít. Pocit, že to už nikdy nemůže být lepší a život už nikdy nebude „normální“ a v pořádku, protože každý, koho ztratíme, je v našem životě nenahraditelný. Někdo se setkává s nepochopením okolí, protože truchlí třeba desítky let nebo truchlí například pro zamlklé těhotenství, které skončilo v prvních týdnech.
Někdo truchlí po zvířecím členovi rodiny. To obecně většina lidí moc nechápe. Někteří lidé takovou ztrátu ale vnímají tak, jako by jim zemřel lidský člen rodiny, a vyrovnat se s bolestí bez podpory a pochopení je pro ně těžké.
Popište prosím nejsilnější osudy, se kterými se lidé svěřují. Něco, co se vás hluboce dotklo.
Myslím, že takto se na to nedá koukat. Nemělo by. Protože pro každého je ta jeho ztráta to nejhorší, co ho v životě potkalo. To nejbolestivější, s čím se musí vyrovnat. Něco, co se už nikdy nedá napravit, nikdy úplně nepřebolí. Každá ztráta je strašná. Některé osudy jsou ale opravdu velmi nešťastné. Někteří lidé postupně ztratí třeba celou svou rodinu, všechny děti, partnera, rodiče a zůstanou sami. To je podle mě strašné a těžko může člověk pak žít dál tak, jako žil předtím. Těžko může mít vůbec chuť žít.
Jako rodič přirozeně vnímám jako to největší neštěstí na světě, když člověk přijde o své dítě. To by se stávat nemělo… Modlím se každý den, aby mě toto nikdy nepotkalo. Neumím si představit nic horšího. A někteří rodiče ztratí třeba nejen jedno, ale dokonce dvě nebo všechny své děti! To si člověk pak opravdu říká, jak může být k některým život tak krutý. Proč je to potkalo, čím si to zasloužili…Takový tragický případ máme i v rodině.
.
Můžete přiblížit, co se tam stalo?
Mladý rodičovský pár, čtyřletá holčička, roční holčička a maminka těhotná se třetím dítětem. Vyrazili na rodinný výlet k jezeru. Maminka na dece usnula s roční holčičkou. Když se vzbudila, tatínek s druhou holčičkou byli pryč. Našli je po několika hodinách na dně jezera. Nikdo se nikdy nedozví, co se stalo a proč. Maminka pak ze stresu přišla i o nenarozené miminko. Během jednoho dne přišla o manžela a dvě děti. V takové situaci může pak člověk těžko prožít šťastný a spokojený zbytek života…
Musíte řešit i negativní věci a napětí mezi členy této skupiny?
Ano, často. Někteří lidé uznávají jen svůj pohled na věc a mají pocit, že jsou oprávněni někomu diktovat, jak by měl truchlit. Jak moc, jak dlouho, jak se po ztrátě chovat, jak žít, jak vzpomínat na milované, kteří odešli atd. Pokud se ve skupině někdo chová nevhodně, napadá a uráží ostatní, je vulgární a podobně, je okamžitě vyhozen a zablokován. Osobně mám také velký problém s rasistickými, xenofobními nebo homofobními útoky a takové členy také hned odebírám a blokuji.
Velmi přísná jsem také v případech, kdy lidé na autory příspěvků útočí kvůli pravopisu a gramatice. To je pro mě ve skupině s tímto zaměřením nepřípustné. Lidé jsou tam kvůli ztrátě, bolesti, hledají pochopení a podporu. Nejsou tam na zkouškách z češtiny. Je nepřijatelné, aby pak někdo měl pocit, že se nemůže se svým trápením svěřit, protože má problémy s pravidly českého jazyka.
Je ještě něco, co do skupiny nepatří?
Jako vrchol lidské nechutnosti mi přijde, když se najde někdo, kdo po pozůstalých rodičích vyžaduje důkazy o smrti jejich dítěte nebo potratu. I takové případy se najdou, řešila jsem to už několikrát. Takové lidi bych nejradši vymazala z celého Facebooku, nejen ze skupiny.
Mohou se lidé ptát i na to, co se milovaným těch dotyčných, kteří na fb stránku přispěli, stalo?
Ano, určitě. Přijde mi to normální. Když vám zemře někdo ve vašem okolí, v sousedství, v práci, mezi přáteli, tak se také přirozeně ptáte, co se stalo, proč ten člověk odešel, pokud ten odchod byl náhlý a nešlo o dlouhodobou nemoc nebo velmi pokročilý věk. Pokud má někdo problém s tím, že se ho ve skupině s desítkami tisíc členů někdo zeptá, co se stalo, tak by předně takové příspěvky na internet neměl ani dávat.
Někdy to může ostatním i pomoci, protože občas se stane něco, co by člověka nikdy nenapadlo. A díky bolestivé zkušenosti někoho jiného to jednou jemu nebo někomu blízkému může život zachránit.
Jaké případy máte na mysli?
Třeba zdravý mladý muž, který ve 42 letech zemřel na otravu organismu kvůli zánětu v zubu. Zuby spousta lidí zanedbává. Když je začne zub bolet, tak doma po hrstech polykají ibalginy a k zubaři nejdou.
Také mi utkvěl jedenáctiletý chlapeček, který zemřel ve svém pokojíčku, když byl doma s rodiči, protože se zamotal do houpací sítě a udusil se. To by asi nikoho, kdo kupuje dětem houpací síť, nenapadlo. Nebo šestiletá holčička, která zemřela, protože k neštovicím dostala spálu.
Kdo je nejčastějším členem skupiny?
Většina členů jsou ženy, protože ženy obecně více dávají najevo své emoce a mluví o svých pocitech a bolestech. Nejvíce členů jsou maminky, kterým zemřelo dítě, a to jak malé, tak dospělé. Dítě je pro svého rodiče jeho dítětem celý život a pohřbít svého potomka je ta největší bolest na světě.
Psycholog Jan Kulhánek: Pomůže to, ale...
Jak se na sdílení vzpomínek na zemřelé blízké na sociální síti dívá psycholog a psychoterapeut Jan Kulhánek? Podle odborníka naše kultura moc nepomáhá s tím, jak si něčí odchod pomocí rituálů odtruchlit, jak se s člověkem rozloučit, jak být legálně smutný. Výrazně například ubývá pohřbů.
„Často se také snažíme vše rychle zvládnout, vrátit se do života a jde se dál… Ale to loučení, truchlení, smiřování se se ztrátou, s tím, že nám někdo zmizel ze života, je důležité pro naši psychiku,“ vysvětluje Jan Kulhánek.
Každý z nás má podle psychologa ale jiný čas, který potřebuje na to, aby se s odchodem blízkého vyrovnal. „Ty zármutky se nedají srovnávat. Někdo v tom potřebuje být déle, někdo se potřebuje dát do pořádku, vyrovnat se se situací rychleji, protože se třeba musí starat o malé děti a podobně,“ popisuje Kulhánek s tím, že zmíněnou facebookovou skupinu vnímá jako dobrou možnost pro lidi, kteří by na trápení jinak byli sami.
„Třeba protože kolem sebe nemají nikoho, s kým by zármutek mohli sdílet, nebo ty svoje nejbližší nechtějí zatěžovat. Pro tyto lidi je tady prostor, kde to pochopení, sdílení najdou,“ vysvětluje.
Přesto upozorňuje i na fakt, který je třeba mít na paměti. „Na druhé straně vidím riziko v tom, že by se lidé, kterým někdo zemřel, v té skupině mohli v zármutku podporovat, zůstávat v něm a vzdát hledání nového smyslu života nebo nových cest v životě,“ upozorňuje.
Truchlení podle psychologa neslouží k tomu, abychom v něm zůstali a celý zbytek života truchlili, ale abychom se s tím člověkem, který odešel, rozloučili. „Aby nám to trochu pomohlo se s tím smířit a abychom zase začali žít dál,“ uzavírá Jan Kulhánek.
Počet sebevražd dětí roste, přibývá i případů sebepoškozování: Co za tím stojí?
