Kamarádka sadisticky týrané Nely (†31) vzpomíná: Když umírala, říkali jsme jí samé krásné věci
Veřejnost zná Nelu Moravcovou (†31) hlavně kvůli její brutální zkušenosti s týráním a znásilněním, které otevřeně popsala. Její kamarádka Jiřina Dunková ale pro Blesk.cz v rozhovoru popsala, jaká byla křehká žena v soukromí. Čeho si na ní vážila a jak vypadalo poslední rozloučení, když Nela nečekaně zemřela...
Byla jste Nelina velmi blízká kamarádka, co jste na ní měla nejraději?
Na Nele jsem měla nejraději její absolutně nakažlivou chuť do všeho, co ji napadlo. Byla to sveřepá bojovnice za vše, co chtěla. To je něco, co mě fascinovalo a velmi mě to s ní spojovalo - to nadšení nedumat a zkrátka to udělat. Zároveň byla Nela brutálně upřímná. Často řekla něco, co mě až uhranulo tím, jak hluboká pravda to byla. Možná ani sama netušila, že má tuhle schopnost vystihnout podstatu věcí, ale bylo to tak. A její smích.
Co vás v Neliných poznámkách, textech ke knize, kterou se právě s kolegy pod názvem Till the End s přispěním fanoušků chystáte vydat, nejvíce překvapilo?
Číst její text je pro mě jako s ní mluvit. Když text čtu, slyším ji v hlavě ty věty říkat. Zároveň mě vždy udiví s jakou lehkostí a někdy až trochu cynickým humorem proplouvá tématy, která jsou obtížná a závažná. A i když Nela byla rozhodně bojovnice, nedělá ze sebe žádnou světici. Plynule také přecházela mezi textem a ilustracemi, a když se na knihu dívám jako na celek, je až neuvěřitelné, jak silná právě ta vizuální stránka je.
V podtitulku píšete, že kniha Till the End je o tom, proč už tady s námi Nela nemůže být. Proč?
Můžu říct to, že text v knize ilustruje nejen to, co do něj Nela vědomě psala, ale také nechává nahlédnout pod povrch a odhaluje, jak o svém světě a existenci přemýšlela. Kniha ukazuje, že Nela bojovala denně, se svou situací, se svým zdravím, a trochu i sama se sebou.
Jaká byla Nela uvnitř?
Přijde mi důležité říct, že Nela nebyla jen ta osoba, jakou ji lidé znali z médií. Žila barevný a křehký život, a to nejen navenek, ale i uvnitř sebe. Měla ráda lidi a chtěla si s nimi být blízká, i přes to všechno, co se jí stalo, tuhle touhu nikdy neztratila. I to byl jeden z důvodů, proč se dala do psaní. Chtěla komunikovat s těmi lidmi, se kterými její příběh mohl rezonovat.
Když tedy tragicky zemřela, bylo pro nás nad slunce jasné, že její odkaz nenecháme ležet v šuplíku, ale vyneseme ho ven, mezi lidi, aby se o něm mohli dozvědět, tak jak ona sama chtěla. Kniha je tak vlastně pro čtenáře poslední možností, jak se s Nelou napřímo spojit. Ona promlouvá k lidem, i když už tu s námi být nemůže.
Jaké je vyznění či poselství knihy?
Poselstvím knihy je, že se vždy dá bojovat. Vždy se dá probudit do nového dne a zkusit to znovu. Vytrvat, i když život není »krásnej a růžovej«. Stojí zato to zkoušet do posledního okamžiku.
Jakým způsobem se dokázala vypořádat s násilím a také znásilněním, které málem nepřežila? Myslím, že mi říkala, že se včas nedočkala úplně profesionální psychické podpory.
Neliny problémy byly velmi komplexní a vyžadovaly velmi komplexní přístup, řekla bych, že většího počtu odborníků. Myslím, že je veřejným tajemstvím, že dostupnost kvalitní psychiatrické a psychologické péče je u nás obtížná. Na specialisty se dlouho čeká, leckdy jsou finančně extrémně nákladní, a pokud se navíc hledá kombinace více odborníků, kteří na sebe mají navazovat, je to komplikovaný a někdy i mnohaletý proces. Ne každý se ho dočká.
Nela byla velmi umělecky činná, fotila, malovala, měla plno energie. Její smrt přišla nečekaně. Údajně souvisela se zdravotními komplikacemi, sepsí…Jaký byl její odchod, loučení?
Nelin odchod byl rychlý a rozloučit jsem se s ní mohla vlastně až v momentu, kdy jsme věděli, že už ta situace nemá východisko, což do poslední chvíle nikdo nečekal. Pokud bych na tom měla hledat cokoliv pozitivního, bylo by to to, že jí u smrtelné postele stáli lidé, které ona sama ve svém každodenním životě chtěla mít, a ač nevím, jestli nás ještě mohla slyšet, říkali jsme jí jen samé krásné věci a pouštěli její oblíbenou hudbu.
Teď o tři roky později, co myslíte, jaká Nela mohla být? Jako osobnost, člověk? Kým byste jí přála, aby byla?
Věřím, že dnes by Nela stála na nohou. Živila by se focením a věnovala by se malbě. Bydlela by ve vlastním bytě a měla by přítele. Chodil by s ní v Nuslích do Dhaby (vegetariánská restaurace, pozn. red.) na obědy a bral by jí na dobrý kafe. Měla by podporu lékařů, a to jak pro fyzické tak mentální zdraví. Cestovala by a měla by dvě kočky. Žila by právě ten normální život, jak si to vždycky přála. To bych pro ni chtěla ze všeho nejvíc.
Takový se nezmění a dostat doživotí, nepatří do společnosti!!