*S jakými pocity jste z katedrály odcházela?
„Nemůžu nikdy zapomenout na jeho očička, ve kterých bylo něco tak milého. Promítalo se mi to tam celou dobu. To bylo něco, co jsem nezažila – kouknout se do očí takovému člověku, jaký byl on. To je celý vjem z pana kardinála. Troufám si říct, že jsme byli přátelé. On mě měl skutečně rád, já jeho taky. Byl to vzácný člověk, a to říkám s plným nasazením. Je to škoda, že takoví lidé odcházejí.“
*Bavili jste se někdy o otázkách mezi nebem a zemí, o posledních chvílích člověka?
„Ne, bohužel, o tom jsme se nebavili. Byli jsme – a jsme pořád ještě – plní života, takže to nás vůbec nenapadlo. Teď mě mrzí, že jsem se nezeptala, jak on se na tohle kouká, jestli by se naše myšlenky a naše víra, náš pohled na odchod, shodovaly. To jsme nikdy nezkoumali. Ale jak říkám, nikdy nezapomenu na ta jeho malinká očička, ve kterých byla všechna láska. To pochopení, to, proč dělá to, co dělá. Tam bylo všechno, a přitom tak malinké oči.“
*Co byste chtěla, aby po něm zůstalo?
„To, co teď říkám – ten klid a mír. Kdykoliv se ke mně blížil, protože kdykoliv mě v davu někde viděl, přispěchal – já jsem si netroufala. A vždy, když se ke mně blížil, přinesl obrovský mír a klid. To bych chtěla, aby se mi ještě jednou splnilo.“
*Škoda, že jste se nikdy nebavili o víře nebo o tom, v co vlastně věříte.
„ Vím, že jsme na to nějak zabrousili, a já jsem řekla – až jsem se lekla, co jsem řekla – že tomu můžu říkat i Vypínač, a on se mnou souhlasil. Že je úplně jedno, jak se to, v co věříte, jmenuje, důležitá je ta víra v člověku.“
Projekt Václava Klause na pohřbu Dominika Duky Blesk
