25°C
Janu od dětství trápily silné pocity nejistoty, zoufalství a zmaru. „Nikdy mi nikdo neublížil, vyrůstala jsem v dobrém prostředí. Přesto se u mě během dospívání rozvinuly vážné duševní potíže, kterým jsem nebyla schopna porozumět, a které mě málem připravily o život,“ vzpomíná mladá žena. Ta po rozvodu rodičů vyrůstala jen s maminkou.
Poprvé psychologa navštívila už ve třech letech kvůli neurotickému mrkání. Kvůli témuž a neuróze pak i v jedenácti, a ještě mnohokrát poté. „Připadala jsem si jiná než ostatní, trápilo mě, že se nedokážu lidem přiblížit. Chtěla jsem mít kamarády, ale nevěděla, jak na to,“ popisuje Jana.
Za zataženými závěsy se řezala
Když šla na základní škole na druhý stupeň, její maminka si našla partnera a Janě se narodila sestřička. „S pocitem odstrčení jsem se začala izolovat a zavřená v pokoji se pomalu propadala do deprese. Se zataženými závěsy a smutnou hudbou jsem se řezala, pálila a fantazírovala o smrti,“ vypráví dále. Trávila příliš času u počítače u filmů a videoher, ale bohužel také v hlubinách internetu, kde deprese a utrpení bylo normou, ba až životním stylem. Přišly také problémy s jídlem, nejdřív rapidně zhubla a pak začala dlouhá éra přejídání vyvažovaného drastickými dietami a zvracením.
Problémy měla Jana i ve škole, nikde nedokázala zapadnout. Opět navštěvovala psychiatra, předávkovala se ale léky na uklidnění. „Bylo mi jedno, jestli se ráno nevzbudím,“ říká k tomu. Nakonec se do mámy odstěhovala do malého bytu a doufala v nový začátek. Vše se ale ještě zhoršilo.
Hraniční porucha osobnosti
„Přišla hospitalizace v Bohnicích a diagnóza úzkostně-depresivní a emočně nestabilní (hraniční) poruchy osobnosti, která mi dala aspoň nějaký náhled na to, co se ve mně děje. Pobyt v nemocnici mě nakopnul, poznala jsem skvělé lidi a cítila se jako doma. Mohla jsem být sama sebou, nikdo mě nesoudil, hlavně já sama sebe, vše bylo zalité sluncem,“ popisuje.
Příliv energie netrval dlouho, když měla Jana opakovat ročník, neunesla pocit selhání a výčitky. Hodně spala a polykala léky. Nastoupila na roční pobyt v terapeutické komunitě s přísným režimem, který ale po dvou měsících předčasně ukončila zbabělým nočním úprkem.
Hodiny nad plánováním pohřbu
„Můj život byl v banánových krabicích u mámy a u táty, já jsem na chatě ležela v houpací síti, dívala se na nebe a přála si umřít. Trávila jsem hodiny detailním plánováním sebevraždy, představovala jsem si svůj pohřeb, jak budou lidé reagovat, jak dlouho truchlit,“ popisuje svou tehdejší každodenní životní náplň.
Pomoc přátel
Místo sebevraždy ale nakonec přece jen přišla pomoc. „Mí dobří přátelé z dětství, s nimiž jedinými jsem nepřetnula kontakt, mi nabídli spolubydlení. Vzpomněla jsem si na svůj dětský sen bydlet v domě s kamarády, sebrala všechnu energii, o které jsem ani nevěděla, že ji mám, a přestěhovala se. Pak jsem kousek po kousku začala budovat svůj život. Konečně jsem si uvědomila, že budu muset přeprogramovat svůj mozek a nebude to ze dne na den,“ vypráví o svém velkém životním kroku Jana. Do života se vracela krůček po krůčku.
„Byly to drobnosti, zdravá snídaně, krátká procházka, vyřídit telefonát. A pak těch věcí přibývalo: zapsat se k dálkovému studiu střední školy, jít na brigádu, najít si psychologa,“ popisuje. Ačkoli ani toto období se neobešlo bez velkých psychických výkyvů, Janě se konečně podařilo odmaturovat a dostat na vysokou školu. „Myslím, že až tehdy, ve dvaadvaceti letech jsem dospěla a uvědomila si, že mám svůj život ve vlastních rukou,“ raduje se Jana.
Dnes provází ostatní
Našla si navíc práci peera, což je člověk s vlastní silnou zkušeností s duševním onemocněním, který pomáhá provázet ostatní. „Uvědomila jsem si, že můj život má smysl, a to nejen v altruismu. Mám ráda své silné emoce, kterým už nebráním drát se na povrch, zkoušení nových věcí, poznání, lidskou pospolitost a jedinečnost, přátelství, prožitky i požitky," uzavírá mladá žena.
O čem se mlčí: Jak poznat zda potřebuji psychologa či terapeuta? Videohub
