Ti, co mě kontaktovali, byli trochu ve smyku. Zešíleli, že je předepsaný společenský dress code. Prý jistá paní R. bude stát u vchodu, kontrolovat přicházející a toho, jehož oblečení požadavek gala nesplní, do Rudolfina na Lva nepustí. Prý kalhoty a separátní sako nestačí.

"To si mám vzít dlouhý šaty, když budu sedět ve dvacátý řadě? Kde je mám sehnat? Budu v nich vypadat jak idiot…" "Konečně Český lev nastavil dress code, který mu náleží. Tahle akce si black tie přece zaslouží," odpovídala jsem monotónně na monotónní dotazy.

Ti, co psali, zavolali, většinou protestovali: "Proč tahle trapná snobárna, hra na Hollywood?" A já se snažila vysvětlit: "Protože nový management Lva chce cenám vrátit úctu, noblesu. Lev je v Rudolfinu, hraje na něm velký symfonický orchestr, diriguje jej Bělohlávek, je to výjimečná záležitost. Proč protestovat proti gala na Lvu, když je na Filmovém festivalu ve Varech samozřejmostí?“ „A viděla jsi, jak to ve Varech na red carpet pojednal, pojednala….“ Padala konkrétní jména, která nechci propírat, oponenti měli pravdu a já jen mohla dodat: „Burani jsou vždy a všude. Co teda vlastně se mnou probíráš? Chceš takovými ignoranty argumentovat, nebo mluvit o tom, co je a není únosné. Neber si smoking, když nechceš, i když by byl namístě. Ale oblek rozhodně. Klidně buď kreativní, nemusíš být tvrdě formální, ale na úrovni gala… Drahá, Lev není ples, nikdo tě do opulence nenutí, ani dlouhá róba není povinná. Večerní kreace však ano. Žádný glamour casual, byznys look a jedno, zda sedíš v první či poslední řadě. Jde o princip,“ říkala jsem všem.

Je až fascinující, kam Petr Vachler, jenž značku Českého lva vybudoval (to mu nelze upřít) za dvacet let prestižní filmovou cenu dotáhnul. Výsledkem je, že lidé z filmové branže, pro něž by měl být večer oslavou toho, co dělají, mají pocit, že ve smokingu, velkých večerů hodných šatech by vypadali jako kreténi. Je to snad úkaz stáda ovlivněného alternativním vůdcem, jemuž jsou etiketa, důstojnost, kultivovanost vzdálené?