Je skoro zázrak, že se nikomu nic nestalo. Což by na místě bez signálu byl skoro neřešitelný problém. Natáčení podle knižní předlohy cestovatele Josefa Formánka (54) herce zavedlo k indonéskému kmeni Mentawaj, kde byly bojové podmínky k práci.
„Klobouk dolů před nimi, nikdy si nestěžovali, přitom tam nebyl žádný komfort. Byli jsme bez signálu, bez elektřiny, s trochou jídla a bez karimatek, které jsme zapomněli,“ vypočítal režisér Dan Svátek (47), co na desetičlenný štáb na místě čekalo.
Nedostatek jídla
„Něco jsme tam k jídlu dovezli. Hlavně rýži a kafe, nicméně jedli jsme tam strouhanou palmu zabalenou do banánového listu, která se peče na ohni. Čili bez chuti a bez kalorií. Jídla tam popravdě vážně moc nebylo,“ popsal Blesku herec, známý hlavně ze zahraničních filmů.
„Domorodci dělali často noční rituály. Zabíjeli slepice, z jejích střev četli budoucnost a pak slepici nasekali na kousky, uvařili a jedli jí. Což se většinou protáhlo tak do čtyř do rána a my začínali točit se svítáním,“ přiznal, že jim byl odepřen i spánek a museli se řídit domorodými pověrami. „Nesměli jsme se dotýkat zbraní nebo dětí,“ doplnil.
„S Davidem jsme měli hamaku vedle sebe. Vždycky se na mě během noci otočil a řekl: Ivánku, spíš? A já mu většinou odpovídal: Nespím, Davídku,“ prozradil Blesku herec s tím, že se Švehlíkem jsou kamarádi a lidsky si sedli. Jeho židle při představování filmu v domě ČT bohužel zůstala prázdná – odjel totiž na prázdniny s dcerou Sofií (17), kterou má s herečkou Jitkou Schneiderovou (50).
O nebezpečném prostředí vypovídá i doporučení spisovatele Josefa Formánka, který štáb s domorodci seznámil. „Pepík nám rozdal škrtidla, kdyby nás v noci náhodou uštknul had, ale jeho doporučení nemělo pokračování. Takže nevíme, co bychom dělali, kdyby nás opravdu uštknul,“ smál se Svátek, který snímek Dvě slova jako klíč natáčel v USA, Dánsku nebo i ve Francii.
Cenzura od ministerstva
U Mentawajců byli něco přes 14 dní. Scénář nicméně museli dopředu schvalovat u tamního ministerstva kultury. „Dokonce k tomu měli i nějaké připomínky. Třeba tam byla scéna, kdy hlavní hrdinka prochází se svým otcem kolem žebráků, tak to se jim zdálo jako klišé, tak to jsme dali pryč,“ vysvětlil režisér.
I přes tvrdé podmínky ale zůstaly jen ty pěkné zážitky. „Bylo to něco, na co jsem nebyl připravený, a byl to pro mě ostrov zapomnění běžných prkotin a strachu z hloupostí. Jako třeba zapomenutý lístek z parkovistě. Člověk tam myslel jen na své blízké a žil každou vteřinu,“ uvažoval nahlas Franěk.
