14°C
Hrajete hlavně v divadle, jak se přihodilo, že jste se na chvíli objevila i v seriálu Jedna rodina?
Nemám televizi, seriály nesleduju, o tomhle jsem ale už předtím slyšela. A hrají tam herci, které mám ráda.
O kom mluvíte?
Samozřejmě o Čmaňovi! (přezdívka Pavla Zedníčka, pozn. red.) Známe se sto let, ale nikdy jsme spolu nehráli, líbil se mi ten nápad, že bychom mohli, a hned pár. A potkala jsem i spoustu herců, se kterými jsem se dosud nikdy nepotkala. Byla to radost.
A co? Splnilo spojení s Pavlem Zedníčkem vaše očekávání?
Naprosto. My se máme rádi, takže to nebyl vůbec žádný problém. A výbornej byl i Jan Vondráček. Vždycky, když přišel v teplácích vytažených až k bradě, jsem mu říkala: „Ty seš lék proti lásce.“ (smích) Když se mě v produkci ptali, jestli bych se případně vrátila v dalších dílech, souhlasila jsem, protože jsem se na tomhle place cítila moc dobře. Celý štáb byl moc fajn, bylo tam veselo, žádný stres, skvělá atmosféra. A to já k práci potřebuju.
Ne vždycky to takhle sedne?
Dvakrát se nezadařilo při zkoušení divadelního představení. V prvním případě jsem to musela vydržet, to bylo opravdu velké trápení. Ve druhém jsem ale bohužel řekla, že musím skončit.
Setkáváte se někdy s negativními reakcemi na vaši češtinu?
V běžném životě ne, ale v mojí profesi ano, hlavně u starší generace, mladí tohle nemají. Někteří lidi se mnou prostě mají problém, možná jim vadí moje osobnost, s těmi řečmi o češtině se setkávám pravidelně. Dokonce mě kdysi dávno chtěli nominovat na Thálii za Hru o manželství. Když se dozvěděli, že ale nemám český pas, omlouvali se, že to v tom případě nejde. Tahle moje aféra vyprovokovala nějaký diskuze a nakonec se to změnilo, dneska už tu cenu můžete dostat i s cizím pasem.
Tohle mě docela překvapilo. Já bych si také tipla, že máte české občanství.
Nemám. Na úřadě mi říkali, ať si o něj zažádám, pracuju tady, mám nadaci, která pomáhá českým dětem, takže ho prý dostanu hned. Ale je to papírování, tak jsem se na to vykašlala. (smích) Uvidíme, třeba na to někdy budu mít čas a nervy. (smích)
Stejně to je pro vašeho syna Vladimíra výhoda, umět takhle dobře dva jazyky.
Francouzsky mluví s roztomilým přízvukem. Zato angličtinu má plynnou a bez přízvuku. Úplně jako rodilý mluvčí. Možná tak mluvil v minulém životě.
Věříte na reinkarnaci?
Já měla bigotně katolickou babičku, chodila jsem do klášterní školy. Maminka byla daleko víc otevřená, říkala nám: „Věřte, jak to cítíte. Stejně se sejdeme na stejným místě.“ A ona věřila i na reinkarnaci. I já věřím, že něco je. Moje zážitky tomu odpovídají.
Jaké zážitky?
Když byl Vladimír malé dítě, díval se v televizi na nějaké lekce angličtiny. Já vedle v kuchyni vařila a slyšela jsem, jak to naprosto věrně opakuje. Divila jsem se, jak mu to jde, šla jsem za ním a chválila ho, jak krásně mluví. A on mi řekl: „Já to znám, takhle mluvila moje maminka.“ A já odpověděla: „Já jsem tvoje maminka, miláčku, a mluvím francouzsky.“ A on říkal: „Ne ty, už je to dávno, už jsem byl velký a takhle mluvila moje maminka.“ Už jako malé miminko neuvěřitelně reagoval na irskou muziku, kterou miluju. A anglicky se naučil lusknutím prstů. Tento okamžik ve mně nějak potvrdil, že něco prožíval už v minulém životě …
Nemá prostě na angličtinu talent? Třeba po vás?
Já mluvím anglicky, jak se řekne ve francouzštině, jako španělská kráva. (smích) Domluvím se, rozumím, ale nepřečtu si knížku, nezhlédnu film bez titulků jako můj syn.
Zažila jste ještě něco nadpřirozeného?
Když moje sestra Patricia podstoupila eutanazii, seděla jsem v kuchyni, věděla jsem, že je den D. Bylo mi zle a říkala jsem si: „Patricia, Patricia, dej mi znamení, ať vím, že je ti dobře.“ Ať něco třeba spadne, pohne se, nebo něco. Bylo škaredý počasí, pršelo a najednou ke mně dolétl paprsek slunce. Jedna, dva, tři, čtyři. Šup a zpátky. Letěla jsem k oknu, ale žádný slunce tam nebylo.
Co jste si pomyslela? Že je to ona?
Jsem si tím jistá. Rozumím lidem, kteří na nic po životě nevěří, ale to je proto, že neprožili takový okamžik. Ani já netušila, že se něco takového může stát. Teď už věřím, že tělo odejde a duše zůstane. A musíte být schopni ji s láskou pustit.
Proč se vaše o pět let mladší sestra rozhodla dobrovolně ve Švýcarsku ukončit život?
Měla rakovinu prsu. Udělala velkou chybu, že si nenechala prsa odstranit, odmítla klasickou léčbu a zvolila alternativní možnosti. Jenže pak se nemoc rozlezla do celého těla. Tehdy jí bylo kolem čtyřicítky. Pro nás všechny to bylo hrozný. Z tý pořádný holky, která měřila 183 centimetrů, zbyla jen kost a kůže, už jenom ležela. Jenže medicína její tělo nechtěla nechat odejít. Každé ráno se probudila a naříkala: „Zase jsem tady, nechte mě odejít, už to do mě necpěte, dejte mi jen něco proti bolesti, ale nedávejte mi léky, které už mě stejně nezachrání. Stejně vím, že skončím špatně.“
To musela být muka pro ni i pro vás.
Jí bylo jasné, že umírá, přesto byla strašně klidná. Vážně, nemocní lidé, kterým zbývá třeba měsíc života, jsou v klidu, daleko víc než ti, které mají kolem sebe. Ani já se vůbec nebojím smrti, bojím se bolesti a hlavně ztráty své důstojnosti. Hlavně nechci být svým milovaným na obtíž. A v případě mé sestry jsme byli už dlouho připraveni, že je konec. Její rozhodnutí respektuju.
Opravdu? Nesnažila jste se ji přemluvit, aby zvolila spíš medicínskou cestu a nechala si prsa odstranit?
No jasně! Na začátku jsem říkala: „Prosím, přemýšlej, poslechni doktory.“ Já osobně jsem říkala, že bych si nechala odstranit obě prsa, protože ten, který mě opravdu miluje, mě bude milovat dál. Navíc dnešní plastická chirurgie umí zázraky. Ale ona se rozhodla, nic jsem jí nevyčítala.
Byly jste spolu až do konce?
Jela jsem za ní, povídaly jsme si, říkala jsem jí, jak moc je mi líto, že jsme byly od sebe tak daleko. Ale ona se těšila na odchod, posílala mě zpátky za Vladimírem. Fascinoval mě její úsměv a klid. Poslechla jsem ji a jela domů.
Odešla tedy o samotě?
Ne ne, byla s ní celá rodina, ale lék jí dala její nejlepší přítelkyně. Dala jí ten lék na lžičku, a protože je strašně hořkej, přidala jí k tomu trošku coca-coly. Moje sestra se usmívala a řekla: „Pořád taková lakomá!“ V tento moment odešla. Bylo to u krbu, otevřeným oknem přiletěl motýlek a sedl si Patricii na čelo.
A v té chvíli se ve vaší kuchyni ukázal paprsek. Ještě někdy vám o sobě sestra dala vědět?
Několik let poté, co zemřela, jsem se každé ráno budila s myšlenkou: Běž na kontrolu. Vůbec jsem nevěděla proč. Asi to byl opět vzkaz od ní. Já nejsem hypochondr, to už musí být něco, abych se rozhodla jít k lékaři. Žádnou bulku jsem si nenahmatala. Jenže já tu větu pořád slyšela, tak jsem šla. A Mirka Skovajsová, moje úžasná onkoložka, mi našla bulku a udělala biopsii. Řekla mi, že to nevypadá dobře. Že musím na operaci. Koukala jsem do diáře a říkala jsem jí, že budu mít volno tak za měsíc. Podívala se na mě zvláštním pohledem. V tento okamžik jsem pochopila a zeptala se: „Tak mi to, prosím, řekni ty. Kdy?“ „Zítra,“ odpověděla. Dodnes jsem jí vděčná.
Jaký to byl pro vás čas?
Byla jsem popálená ze silného ozařování, strašně unavená, prostě úplně na šrot, ale doma bych jen ležela a myslela na to. Potřebovala jsem divadlo. Doktoři říkali, že budu strašně utahaná, ale jestli to cítím, ať to dělám. Psychicky mi to hrozně pomohlo. Navíc jsem hrála postavu, která má rakovinu, mohla jsem svou zkušenost do postavy promítnout.
Ve své knize Život na laně o rakovině otevřeně mluvíte. Měla jste to stejně, když jste ji prožívala?
Tehdy jsem o tom mluvit nechtěla. Kromě mojí sestry a Míši Zindelové, se kterou jsme knížku psaly, to nikdo nevěděl, ani moje maminka. Vladimíra jsem informovala pomalu.
Mně by asi pomohlo o tom mluvit, vám ne?
Potřebovala jsem si zaboxovat s tou nemocí sama, v žádném případě jsem nechtěla žádný litování. Ve chvíli, kdy se začínáte litovat, totiž spadnete do bláta.
Tohle ale nebyla vaše první zkušenost s rakovinou…
Poprvé jsem onemocněla ve dvaadvaceti rakovinou děložního čípku. Byla jsem na běžné kontrole a pak jsme s Bolkem odjeli do Paříže. Pamatuju si, že jsem mu říkala: „Proč já jsem takhle unavená? Ty jo, zrovna jsem byla na kontrole, tak doufám, že nemám rakovinu.“ Za pár dní na mě zase padla únava a Bolek povídá: „No jo, to je ta tvoje rakovina.“ A najednou zazvonil telefon a doktor mi řekl, že musím okamžitě přijet a jít hned na operaci.
I přesto se vám za deset let podařilo otěhotnět.
Lékaři říkali, že jestli se to podaří, tak se to musí takzvaně zavřít, budu muset celou dobu ležet, abych nepotratila. Jenže já otěhotněla a vůbec jsem to netušila. Právě jsem s Jiřím Menzelem točila film Konec starých časů, hrozně jsem zhubla a bolela mě prsa. Když jsem zjistila, že čekám miminko, málem jsem omdlela.
Proč?
Bála jsem se, že to dítě bude mít problém. Jezdila jsem na koni, flámovala… A můj lékař mi říkal, že je všechno v pořádku. Že se tam drží. Je to osobnost.
Zůstal a stal se vaší velkou životní inspirací. Právě díky Vladimírovi vás před více než třiceti lety napadlo založit nadaci Archa Chantal, že?
Máte pravdu, Vladimír je mou velkou inspirací. Kdysi jsem byla víc já jeho silou, teď často chodím pro názor já za ním. Byl ještě malý, když jsme byli s nějakou běžnou nemocí v brněnské nemocnici. Hodně s námi cestoval po světě, chodili jsme k lékařům, kde byly herny, takže byl z té brněnské nemocnice rozčarovaný. Koukal kolem sebe a ptal se: „Mami, proč je tady tak smutno? A kde jsou ty hračky?“
Co jste mu řekla?
Slíbila jsem mu, že se budu snažit to změnit. A když něco slibuji Vladimírovi, vždycky to dodržím. V tom okamžiku jsem samozřejmě ještě nevěděla, že půjde o nadaci, myslela jsem spíš, že tam budu malovat nebo něco vytvářet. Ale šla jsem do toho a od té doby jsme prostřednictvím nadace investovali kolem šedesáti milionů, aby děti měly v nemocnici svůj kousek veselého barevného světa.
Jak získáváte finanční prostředky?
Od soukromých firem, ale dost peněz přinese taky kalendář Proměny, to je vlastně jediná investice, kterou nadace dělá, žádné velké akce nebo plesy.
Knížku Život na laně už jsme zmínily. V květnu se ale chystáte křtít další memoáry, tentokrát s názvem Život na kolotoči. O čem v nich píšete?
Spousta lidí se mě ptá, kde by první knížku pořídili, už je vyprodaná a dotisk zatím bohužel není možný. Uvidíme v budoucnu. Proto jsme se s Míšou Zindelovou rozhodly ve druhé knize o jakousi rekapitulaci toho, co jsme psaly před jedenácti lety. Ale zároveň tam je jiné téma a vývoj mého života. Zabývám se svým pohledem na společnost, rodičovství, migraci, radost ze života, vztahy mezi muži a ženami a tak dále.
Co prostřednictvím té knížky chcete lidem sdělit?
Rozhodně nechci nikoho poučovat, vůbec ne, spíš předávat zkušenosti, inspirovat nebo uklidnit někoho, kdo si říká: „Aha, tak já nejsem sama v pr*eli, paní Chantal taky.“ Kolikrát mi čtenáři říkali, že jim moje knížka pomáhala, když měli depku. A to je pro mě největší chvála, nic jiného nepotřebuju. Při psaní pamětí je potřeba se vrátit i k okamžikům, kdy vám nebylo do skoku.
Jak vzpomínáte na dobu před více než jedenadvaceti lety, kdy jste v Olomouci způsobila dopravní nehodu, při níž se zranili dva mladí lidé?
Tahle událost patří mezi dramata mého života, kterých nejvíc lituju. To, co se stalo, byla moje vina. Tehdy jsem měla fofr, vracela jsem se ze Šumperka, kam jsem vezla syna na tábor. Mám těžkou nohu, to musím přiznat, Chantalka je trošku závodník. Nedobrzdila jsem, ano, to jsem všechno přiznala. U soudu jsem v žádném případě nic nepopírala. Ale to, co následovalo? To bylo týrání. Vladimír tehdy za ten rok vyrostl o několik let, celý den zvonil telefon a já už se ho bála zvedat. Tehdy jsem vážně uvažovala, že odjedu z České republiky. Už tak mě trápilo, že jsem ublížila dvěma mladým lidem, nepotřebovala jsem ještě nakládat. Všechno kolem toho bylo katastrofální, ale to, jak se chovali lidi, bylo něco úplně strašného.
Koho tím myslíte?
Některé novináře a také policajty. Ti mi ukradli celé auto včetně věcí v něm, přitom na to neměli bez mojí přítomnosti právo. Nikdy mi nic nevrátili, ztratila se i má alba a fotky, které jsem vezla v kufru. Ale tohle zajímalo spíš mého právníka, mně to bylo šumafuk. Nestála jsem ani o opravu, to auto mi bylo protivné. Záleželo mi hlavně na tom, aby ti dva byli v pohodě, myslela jsem jenom na ně.
Kontaktovala jste je po té nehodě?
Můj právník šílel, radil mi, ať to nedělám, ale já mu řekla, ať na to rovnou zapomene. Oponovala jsem: „Zapomeň, že teď budu dělat, že s tím nemám nic společnýho. Vždyť já nemůžu ani spát…“ Neumím si představit, že by umřeli, to bych psychicky vůbec nezvládla. Ale ublížila jsem jim. Naštěstí jsou teď úplně v pořádku.
Jak jste se zapojila do péče o ně?
Organizovala jsem, aby coby pár mohli v nemocnici ležet spolu, navštěvovala jsem je, objímali jsme se, dali si pusu. Byla jsem v kontaktu s jejich rodiči, všechno jsem finančně zabezpečila, dala jsem, co jsem měla, mimosoudně jsem jim zaplatila skoro půl milionu. Ta dívka chtěla pracovat v rádiu, chtěla jsem jí pomoct, domluvila jsem jim ve Francii dům u moře, kde by rehabilitovali. Po zbytek života ode mě mohli mít absolutně všechno.
Co se stalo pak?
U soudu po mně chtěli další dva miliony, ty jsem neměla. Ani ve snu mě nenapadlo, že něco takového udělají.
Byla jste zklamaná, když u soudu otočili?
Jo, zklamalo mě to, poplakala jsem si, ale pak jsem si řekla, že si rozbili čuňu oni, protože tady nešlo jen o peníze, ale o vznikající lidský vztah.
Řekla jste jim to?
Volala jsem jim. Říkali, že mám prachů dost. Vysvětlila jsem jim, že právě ztratili člověka, který mohl patřit do jejich života a být v jakékoli situaci po jejich boku, protože jsem jejich dlužníkem. Vše, co jsem měla domluvené, jsem pak zrušila. Soud jim samozřejmě nepřiznal už ani korunu.
Jak se k vám v té době chovali lidé na ulici?
Tehdy jsem měla depku, bála jsem se na tu ulici vůbec vyjít, bolelo to a měla jsem pocit, že na mě všichni čumí. Ale lidi na ulici mě spíš podporovali, nebyli na mě oškliví. Taky došlo ke dvěma zajímavým kontaktům.
Jak to myslíte?
Volal mi jeden pán z Olomouce. Vyprávěl mi, že právě ten zraněný mladík později ožralej naboural do zdi jeho domu a ještě ho uhodil tak, že mu natřikrát zlomil čelist.
Proč vám to říkal?
Ptal se, zda přijdu k soudu, pokud by potřeboval, abych popsala své zkušenosti. Slíbila jsem mu, že ano. I když jsou to pro mě velké bolestivé vzpomínky, kdyby opravdu potřeboval pomoci, souhlasila bych. Už ale nevolal.
Ještě jste mluvila o druhém setkání. S kým bylo?
Po představení za mnou přišli muž a žena, oba v| černém. Vyprávěli mi, že jsou poprvé venku od doby, kdy jim před rokem a půl zemřela při havárii dcera. Prý sledovali můj případ a toužili mi říct, že můj postoj, tedy to, že jsem kontaktovala zraněné i jejich rodiče, bylo něco, co si přáli, ale nikdy to nezažili. Člověk, který jim zabil dceru, se jim nikdy neozval. Jejich návštěva mi potvrdila, jak je důležité přijmout svou chybu a postavit se k ní. Je těžké odpustit, ale člověk by měl přijmout svou největší životní chybu a postavit se k ní čelem, protože pak s tím budete muset žít celý život. Ten úžasný pár založil organizaci na pomoc lidem, kteří ztratili své blízké při autonehodě. Řekla jsem: „Kdykoli mě budete potřebovat, abych mluvila o své zkušenosti viníka, ráda to hned udělám.“
Chantal Poullain
Narodila se ve francouzském Marseille, v roce 1987 si vzala za muže Bolka Polívku (74), se kterým mají syna Vladimíra (34), rozvedli se o osmnáct let později.
Kromě krátké účasti v seriálu Jedna rodina je divadelní a filmovou herečkou, šansoniérkou a také zakladatelkou a prezidentkou nadace Archa Chantal, která slaví tento rok 31 let. Nadace tvoří dětský svět v dětských nemocnicích.
Očima autorky
Rozhovor s charismatickou herečkou a šansonovou zpěvačkou se odehrával v jejím pražském bytě. Ve chvíli, kdy jsem vešla do dveří, na mě dýchla Francie. Hrály tu příjemné francouzské melodie, všude byly fotky, obrazy, sochy, umělecká aura se vznášela v každém koutě.
Chantal nepospíchala, byla pohostinná, milá, a otevřeně mi odpovídala na všechny moje otázky. A přestože dlouho o své třinácté komnatě s médii nemluvila, tentokrát udělala výjimku. Moc si toho vážím…
Chantal Poulain dvakrát porazila rakovinu! Jak je na tom teď? Markéta Reinischová
