18°C
„Porodní příběh“ herečky Denisy Pfauserové, co se proslavila jako princezna v pohádce Řachanda, anebo jako svůdná femme fatale v komedii Prázdniny v Provence, nedopadl úplně tak, jak si původně představovala. Nejenom, že se všechno seběhlo hrozně rychle, ale byla nucena rodit císařským řezem. To ji ovšem z toho všeho trápilo nejméně... „Věděla jsem, že je to z důvodu neporoditelné polohy miminka a ne kvůli tomu, že by tím doktoři chtěli porod urychlit,“ chápala.
Jenže co se dělo poté, to už nechápala. Jedno z jejích výslovných porodních přání byl okamžitý bonding s miminkem - tedy kontakt kůže na kůži, který se dělává i po císaři. Jenže herečce dcerku Nailu pouze na chvíli ukázali... a vzápětí ji odnesli s tím, že ji musí dát na vyšetření pediatričce. „I v tomto případě již víme, že vyšetření lze provést na těle matky, stačí jen chtít… Štěstí mi ale nepřálo a paní doktorka, co ten den sloužila, snad vysloveně naschvál toto vyšetření protahovala.“
Denisa, podle svých vlastních slov „plačící a volající, aby jí miminko už konečně přinesli“, ležela na lehátku v tu chvíli nekonečných patnáct minut, kdy ji všichni okolo přesvědčovali, že to, že děťátko pláče, je v pořádku. „Nikdy to není v pořádku. A taky není v pořádku, aby kdokoli ze zdravotníků udělal cokoli proti vaší vůli....“ popisovala těžké chvíle. „Následovaly u mě hodiny probrečené do polštáře, že jsem nezažila to, na co jsem se těšila nejvíc.“
A rozhodně jí nepomáhalo utěšování jejích blízkých, co jí připomínali, že má zdravé dítě, tak ať se probere „a přestane bulet“. „Neříkejte nám, které bolí ten či onen zážitek, že jste vy zažili to samé a jste v pohodě, tak nemáme co brečet. Hranice toho, jak moc kohokoli z nás cokoli trápí a bolí, jsou někde jinde a nelze všechny házet do jednoho pytle,“ zdůraznila Pfauserová. Tento incident jí natolik otřásl, až se rozhodla, že to tak nenechá.
Denisa Pfauserová: Jak vzpomíná na své těhotenství a porod Videoredakce ženských titulů
O tom, jak se k ní při porodu zachovali, zpravila vedení nemocnice... „Na paní doktorku jsem podala stížnost, na kterou jsem od ředitele nemocnice dostala nádhernou omluvu. Díky za ni. Mně tato stížnost už v ničem nepomůže, ale napsala jsem ji proto, že by mohla někomu dalšímu. A tím apeluju na vás - pokud se vám (nejen ve zdravotnictví) stalo cokoli, co vám způsobilo jakékoli trauma, nemávejte nad tím rukou, podejte stížnost. Jedině tak můžeme společně něco změnit.“
