18°C
Jak k tomu došlo, že jste s Gottem založili uměleckou agenturu?
„Karla jsem znal přes padesát let, ale opravdu úzkou spolupráci jsme navázali na počátku devadesátých let. Nebyla to jednoduchá doba, ale já byl přesvědčen, že Gott je hvězda hvězd, a udělal jsem mu nabídku na dvacet koncertů. Zaznamenali jsme mimořádný úspěch a já mu tehdy vyplatil dva miliony, což byl mimořádný výdělek.“
A na základě toho vznikla i GoJa?
„Bylo to spontánní, řekli jsme si – pojď, zkusíme spolu udělat firmu. Jediné, co se mu nelíbilo, že grafik nad logo firmy doprostřed udělal korunku, což vyšlo na písmeno »J«. To ho trápilo, ale nakonec to přijal...“
Hned od začátku jste operovali s tím, že budete uvádět ty nejslavnější muzikály?
„To bylo v podstatě opět o náhodě. Bylo mi nabídnuto, jestli bych se neujal prostoru Pyramidy na pražském Výstavišti. Tehdejší vedení magistrátu nebylo spokojeno s bývalými nájemci. K dnešku tam už pětadvacet let přinášíme světově ověřené tituly jako Bídníci, Fantom Opery, Miss Saigon a další.“
Proč Karel nikdy nešel do muzikálu?
„Úplně na začátku tam pokušení bylo, ale nakonec ho odradila představa, že by chodil do divadla jako do továrny. Říkal – to ne, tu fabriku už jsem si odbyl během učení! Ale neměl nic proti tomu pro muzikál něco nahrát, jen tam nechtěl chodit.“
Když jsme se dotkli Fantoma Opery, jehož uvádíte s pauzou dodnes, čím to, že je taková trvalka?
„Sám jsem tím kusem očarován, jeho hudbou a velkolepostí. Takové dílo už nikdy nebude možné vytvořit, hlavně z ekonomických důvodů. Do konce roku odehrajeme ještě pětadvacet představení a pak končíme. Je to opravdu poslední šance.“
Když se ohlížíte za svými začátky, vždy jste se chtěl věnovat hudbě?
„Toužil jsem být herec nebo režisér. Dokonce jsem měl jako student amatérské divadlo. Ale můj třídní učitel mi během přijímaček nedal doporučení na uměleckou školu. Takže jsem vystudoval biologii a chemii na pedagogické škole a začal jsem učit.“
Jak na to vzpomínáte?
„Coby novice mě využívali hodně na suplování, takže mě strkali, kam bylo potřeba. A do toho moje sestra, právnička, mě neustále nahlodávala, abych si udělal ještě jednu vysokou školu. Tak jsem vystudoval ještě práva. A v průběhu všech studií jsem aktivně dělal hudbu.“
A ta se stala vaším osudem. Kdy přišel ten zlom, že jste opustil školství?
„Moje poslední učitelská štace byla v Líbeznicích. Pan ředitel Vacek věděl o mých aktivitách a jednou, když jsem ho požádal, že bych potřeboval někam odejít, mi navrhl, ať si vezmu volno a nechám v sobě uzrát, co bych chtěl dělat. Vzal jsem si tedy rok neplacené studijní volno, založil kapelu a do školství už jsem se nevrátil.“
To ale ještě nebyly ony známé Kroky Františka Janečka, že?
„Ne, předtím jsem měl nejrůznější sestavy. Ivan Mládek mi navrhl duo – já harmonika, on banjo. Nebo jsem doprovázel s kapelou Naďu Urbánkovou, ta mi potom byla za svědka na mé první a jediné svatbě. Pracoval jsem také s Jirkou Schelingerem a Ringem Čechem, který je nesmírně vtipný a velký bavič. Ve zkratce – moje kapela se různě obměňovala, neměla žádné jméno, až přišel můj tehdejší kytarista s tím, že by bylo dobré nás nějak pojmenovat. A vznikly Kroky.“
Je něco, po čem ještě toužíte?
„Mým snem je ještě jednou udělat Bídníky, ale chci je pojmout trochu jinak. Přemýšlím, jak do nich zapojit nejnovější technologie. Dnes se dají třeba se světlem dělat velká kouzla. Uvidíme... A pak je ještě jeden velkolepý muzikál, který by se mi líbil – Moulin Rouge. Ale jak říkám, vše je o ekonomice!“
