*S Václavem Havlem jste se znali?

„Z hospody. Sedával jsem s ním u stolu, kde se povídalo všelicos. A pak až v listopadu 89, když jsem plnej nadšení a bojového elánu dělal takovou spojku.“        

*Zůstaňme ještě chvíli před listopadem, protože tomu předcházely bouřlivé měsíce…

„V těch jsem se účastnil třeba Palachova týdne na Václaváku. Lítali jsme tam s Ondrou Vetchým, a jednou nás policajti pocákali slzným plynem, tak jsme utekli do Divadla Semafor, kde zrovna bylo představení. Pepík Dvořák tam hrál představení S Pydlou v zádech a my mu rozplakali diváky. Vběhli jsme tam totiž nasáklí tím sajrajtem, smrděli tím a sami buleli. Je to hrozně nepříjemnej, dusivej pocit, pálí vás sliznice a nutí vás to k pláči. V létě jsem pak podepsal Několik vět. Točil jsem něco s Jirkou Schmitzerem, který mi řekl, že něco takového existuje, tak jsem s ním hned jel do Studia Ypsilon, kde jsem ale ještě nehrál, a petici si přečetl. Se vším jsem souhlasil, takže jsem podepsal. Na Svobodné Evropě pak vždycky četli, kdo podepsal. Člověk se díky tomu na jednu stranu stal hrdinou, protože po něm na ulicích začali pomrkávat lidé, na druhou stranu jsme se ale pořád báli estébáků. Bylo mi to ale tak trošku jedno, nedělal jsem si z toho hlavu.“

*Do Ypsilonky jste ale krátce poté doopravdy nastoupil…

„3. září 1989. A vlastně náhodou. Emigroval herec Áda Kohuth, a soudruh Chocholouš, ideologický tajemník přes kulturu na Národním výboru hlavního města Prahy řekl uměleckému šéfovi Janu Schmidovi, že jestli o to systemizované místo nechce přijít, má ho obsadit. Já se do Ypsilonky vnucoval asi deset let, tak si na mě vzpomněl. Zavolal mi po šichtě na nádraží asi ve dvě v noci, jestli se můžu další den stavit, a tím jsem v zásadě nastoupil.“

*To bylo docela odvážné, pokud to bylo poté, co vás oznámili jako signatáře Několika vět.

„Ypsilonku v té době šéfoval ředitel Divadla Jiřího Wolkera, pod které Ypsilonka patřila, a se Schmidem jsme mluvili o tom, že to budu muset jít vysvětlit. Naštěstí k tomu nikdy už nedošlo. Vím, co bych jim řekl…“ 

*Pojďme k 17. listopadu, kdy jste byl přímo v centru dění…

„Věděli jsme, že bude demonstrace dole na Albertově. Když jsme ten den dotočili něco v televizi, vydali jsme se ještě s Jaromírem Dulavou a jednou asistentkou režie po schodech shora z Pankráce dolů do Nuslí. Jenže tam nám řekli, že průvod už šel na Vyšehrad, kde se formoval s tím, že bude ještě pokračovat na Václavák. Přidali jsme se a šlo se zpátky na Albertov, ale přímá cesta na Karlák a do centra už byla přehrazená policajtama, takže se odbočilo na nábřeží. Tenkrát na něm ještě bydlel Vašek, a když průvod procházel kolem, dav před jeho bytem skandoval ‚Ať žije Havel‘ a podobně. Vylezl jsem si na kandelábr, abych viděl, kolik nás tam je. Podle mýho neodbornýho odhadu to bylo tak deset tisíc lidí, obrovský průvod.“

*Muselo být úplně zaplněné nábřeží…

„Hlava na hlavě. Ani mi v tu chvíli nepřišlo divný, že nejedou žádný tramvaje, to jsem si uvědomil až ex post. Stejně tak jsem si neuvědomil, že na Národní třídě nebyly zaparkovaný auta. Bylo to tam připravený. Pamatuju si Ludvíka Zifčáka, nastrčenýho fízla, který byl úplně vepředu a hecoval nás, směřoval dav právě tam, na Národní třídu a na Perštýn. Tohle místo bylo vybraný kvůli tomu, aby mohli estébáci pod podloubím na Národní udělat uličku hanby. Došli jsme takhle ke kordonu policajtů, kterej byl sešikovanej na křižovatce Na Perštýně. Tam se celej průvod zastavil a nevědělo se, co bude dál. Dlouho se nic nedělo. Dulava měl představení, tak mazal pryč, ale my zůstali. Seděli jsme na zemi, zpívaly se písničky Beatles, Johna Lennona, dokonce internacionála, hymna, stal se z toho trošku happening. Říkali jsme si, co se nám může stát? Nedošlo nám, že se něco chystá. Pak jsem si všiml, že se objevili lidi s kamerama. Schovával jsem si obličej, protože jsem věděl, že to pak budou fízlové studovat a bude malér, byl jsem přeci jenom už provařená hlava. Nevěděli jsme, že jsou to kamery, co natáčí zpravodajství ze světa. Trochu jsem se bál. A pak už jsem se bál hodně.“

*Jak probíhal samotný zásah?

„Transportérama a sítěma nás zezadu pořádně stlačili, slisovali dav do hysterickýho presu. A nebylo úniku, protože jak se později ukázalo, všechny vchody okolních domů byly zamčený. Jediná možná cesta ven byla zmíněným podloubím do Mikulandské ulice. Začali nás odebírat zezadu. To slisování bylo hnusný. Viděl jsem téct i krev. Já se začal prát o obušek s jedním policajtem, mohlo mu bejt tak čtyřicet let. Policajti byli oblečení, nadití, aby jim nic neublížilo, měli pod uniformama a kabátama vycpávky. A pak tam byli ještě fízlové v civilu, kteří si vždycky pro někoho šáhli, vytáhli ho a narvali do antonu. Mně se to naštěstí vyhnulo. Dotlačili mě ale do tý uličky hanby v podloubí, kterou jsem se musel dostat ven, a přitom do nás řezali. Po hlavě naštěstí nešli. Měl jsem kraťasy, takže mi šli po nohou, vyžívali se na holý kůži. Měl jsem z toho úplně fialový nohy plný modřin. Měli na to speciální obušky, dobře vymyšlený. Byly bílý, na povrchu velmi hladký, aby to dobře přilnulo, a uvnitř byla nějaká pevná výztuž obalená pěnou. Chtěl jsem jim je vyrvat a prát se s nima, ale měli je přivázaný k ruce.“

*Prošel jste tedy podloubím, dostal výprask a dál?

„Prošli jsme na Mikulandskou, kde byl zase další kordon. Bál jsme se, že nás tam budou zase řezat, a už jsem byl unavenej, vyčerpanej, byla zima, tma, chtěl jsem prostě už jen domů. Celý to bylo velmi ponižující. Ale tady už nás nechali být, jen jsme po jednom museli vyjít takovým koridorem. Bylo to docela hustý. Švihal jsem rovnou na autobus a domů do Příbrami. A v noci jsem se dozvěděl, že tam snad zůstal jeden mrtvej.“

*Co jste dělal pak?

„Kul jsem pomstu. Chtěl jsem se pomstít. Tak mě to ponížení nabudilo! Dozvěděl jsem se, že řada zasahujících na Národní byli mladíci z policejní školy z Hrdlořez, tak jsem vymyslel, že si vyhlídnu nějaký, který jezdí vlakem, vezmu si taky obušek, počkám, až půjde někdo z nich na záchod a tam ho zmydlím. Pak zatáhnu za záchrannou brzdu, z vlaku vyskočím a zmizím. Byla zima, sníh, v tom se stopy moc neudrží, a stejně dojdu na silnici, kde zmizím úplně. Nebo projdu vodou. Věděl jsem, že z vlaku mě nikdo pronásledovat nebude. Bude se to vyšetřovat, ale na nic se nepřijde. Měla to bejt taková hloupá dětská pomsta. (smích)“  

Celý rozhovor najdete v knize 1989 očima 30 slavných osobností.

VIDEO: Herec Pavel Nový na České Miss: Smutné přiznání o potenci! 

Video
délka: 03:57

Herec Pavel Nový na České Miss: Smutné přiznání o potenci! Markéta Reinischová

Fotogalerie
32 fotografií