Vašimi klienty jsou i desítky herců, zpěváků, sportovců či politiků. S čím za vámi přicházejí?

„Ten okruh je u všech podobný. Chtějí se v klidu, bez zájmu veřejnosti, rozejít, rozvést a s tím pak souvisí i dělení majetku. Někdy ale řeším i velké byznysové spory. Konkrétní jména ale ode mne nečekejte, jsem ze zákona vázána mlčenlivostí.“

Za jak dlouho se dohodnou?

„Do tří sezení je obvykle vše vyřešeno. I když mám pár celebritních párů, které zvažují už měsíce nebo roky, zda spolu, nebo od sebe.“

Proč jim to trvá roky?

„Protože se neumí rozhodnout, co je pro ně lepší. A mediace je založena na tom, že rozhodnutí dělají ti dva. Já se jen ptám a vedu je důsledně k tomu, aby se slušně domluvili.“

Ale zvažovat roky, jestli spolu, nebo od sebe?

„Je těžké se radikálně rozhodnout, když vás pojí děti, dům, chalupa, společná práce, tantiémy, dividendy, autorská práva. Potřebujete rozdělit a nově uspořádat desítky spojů. To bolí.“

Takže přijde dvojice s tím, že se chce rozejít, ale nejsou schopni se domluvit?

„Je to jedna z možností. V takovém případě s nimi vyjednám dohodu o dětech a dohodu o majetkovém vypořádání. Podá se k soudu a ten by měl podle zákona do 30 dnů schválit mediační dohodu. Tím pádem to soudy dělají přednostněji, bez dalšího ptaní a intervencí. Do rozsudku pak zpravidla překlopí mediační dohodu. Ještě důležitější je ale dobře se dohodnout při rozchodu nesezdaného páru.“

Vy to vyprávíte jako velkou pohodu. Přijdou, u kafe se v klidu domluví a za 30 dnů je hotovo. Jenže jde o děti, majetek, ego…

„...zničení jejich životního díla. Apokalypsa. Navíc skoro vždy někdo udělá to rozhodnutí dřív, protože víc trpěl, bilancoval, vyhodnocoval a rozhodl. A ten druhý za ním tak nějak vlaje. Takže během mediace se zpravidla jeden krotí a u druhého se pracuje s vyjasněním jeho situace. V prvním kroku se zpracovává, co, jak a proč se jim v životě stalo. Druhým krokem je, co s tím udělají, a třetím je budoucí uspořádání.“

Vytahují na sebe hodně starých křivd?

„Tak víte, jak se to říká: Žena nezapomíná, ale archivuje. Citově emocionální paměť je jedna z nejsilnějších, dokážou i po desetiletích mluvit o každé zradě, selhání, bolesti. Že partner přišel pozdě do porodnice, že se špatně podíval při navlékání prstýnku.“

Chtějí páry už jen klidný konec, nebo i váhají, zda vztah zachránit?

„Dovolte mi malou odbočku. V Česku je mediace využívána až na poslední chvíli. Když už spolu páry skoro nebo vůbec nemluví, kdy vztahy jsou vyhrocené, protože se to nechalo zajít strašně daleko. Přitom by stačilo už v zárodku konfliktu navštívit odborníka, který by s komunikací pomohl. Stovky párů už mi řekly: Tohle vědět a umět dřív, žili bychom mnohem lépe… Ale zpět k otázce. Některé páry mají jasno, nebo tedy spíš jeden z nich. Často ale přicházejí v krizích, kdy zvažují, jestli pracovat na přebudování vztahu, nebo ho co nejkultivovaněji ukončit.“

Jak poznáváte, jestli má smysl vztah zachraňovat?

„Opět platí – já jako mediátor nic nerozpoznávám, nehodnotím, nerozhoduji. K tomu všemu si klienti musí dojít sami. Jen jim otázkami otevírám nové způsoby uvědomění, uvažování i rozhodování.“

Jaké jsou ty zásadní?

„Nejdříve se ptám, s čím přicházejí, co je trápí, zraňuje, co si o celé situaci myslí, co by potřebovali od svého partnera. Často to jsou jejich vlastní vnitřní rozhovory, kam se chtějí vydat.“

Ve svém životě tápou a nevědí, jestli problém je v partnerovi, nebo v nich?

„Přesně tak. Ale to zdaleka není problém jen lidí, jejichž umělecká nebo politická kariéra dramaticky ovlivňuje podmínky pro partnerství. Jak to pozoruji, většina lidí se řítí životem jak dostihoví koně. Makají, vydělávají, starají se, splňují, obstarávají, zajišťují, budují. Bezhlavě se ženou dopředu, masakrovaní reklamou, že ke štěstí potřebují tenhle mobil, tohle auto a takovou dovolenou. A ani si neuvědomují, že za sebou často nechávají životní spoušť.“

Jak to myslíte?

„V té rychlosti nejsou schopni žít do hloubky, nemají čas přemýšlet nad svými potřebami, chováním, čímž primárně ubližují sami sobě. Následně tím ale negativně ovlivňují své sociální okolí. Vytrácí se lidskost, citové vazby, reakce jsou nepřítomné. Žijí bezohledně.“

Třeba od rána do večera dřou, aby uživili a zajistili svou rodinu, své děti.

„Samozřejmě je důležité postarat se hmotně o svou rodinu, jenže to je jen zlomek toho, co potřebují. Pokud už pak nezbývá prostor na nic jiného, něco je špatně. Všiml jste si, že snad všechny psychiatrické nemocnice v Česku vybudovaly v posledních letech nové pavilony pro přepracované a vyhořelé lidi? A že jsou plné? Už to zdaleka nejsou jen ředitelé a topmanažeři, ale i normální zaměstnanci, řemeslníci, protože to jednostranně zaměřené životní tempo přepálili.“

Je chyba v systému, nebo v lidech?

„Faktem je, že tahle doba, všechny vládní a politické systémy stejně jako mediální tlak vedou k tomu, aby lidé zaměřili svou pozornost na mamon, znakem úspěchu jsou hmotné statky, zviditelnění. Jsou ale lidé, kteří do toho systému nenaběhnou. Žijí skromněji, poklidněji a šťastněji než většina z nás. Udělají si topinku s česnekem, ale vnitřně jsou mnohem šťastnější, protože žijí do hloubky.“

Není to trochu klišé, že člověk si vystačí s málem a ty nejlepší věci jsou zadarmo?

„Myslím to jinak. Aby byl člověk šťastný, potřebuje zpomalit, protože štěstí vychází zevnitř, pramení z klidu, pohody a lásky. Tenhle pocit vnitřní spokojenosti může mít někdo v chaloupce s pěti slepičkami a jiný v luxusním baráku s třemi auty. Jde o to vybalancovat si život, a právě to často se svými klienty dělám.“

Myslel jsem si, že s nimi spíš řešíte klidný průběh rozchodu.

„Jen menšina párů přichází s tím, že jsou pevně rozhodnuti a jen chtějí prostředníka, který zajistí klidnou domluvu. Většina sem zamíří ve chvíli, kdy rozvod či rozchod je jen prostředkem, jak se dostat z problémů, protože jsou nešťastní.“

Proč jsou nešťastní?

„Nejčastěji proto, že ti dva v páru si přestali zprostředkovávat své vnitřní světy. Přitom se stačí každý den své partnerky zeptat: Jsi spokojená? Nechybí ti něco? Když ona bude upřímná a on přemýšlivý, klapne to. A totéž by měly dělat i ženy.“

Jenže vy ženy kolikrát odpovíte ANO, myslíte NE a čekáte, že se muž dovtípí.

„Proto říkám, že k sobě musí být upřímní. A co je stejně důležité – nevnímat slova toho druhého jako osobní útok. Na to existuje pomůcka, kterou v párové komunikaci školím. Začít slovy Já se cítím takto (zoufale, poníženě atd.), když ty děláš něco (chodíš pozdě domů a nemluvíš se mnou) a přál/a bych si toto (abys domů chodil/a dřív, náš čas jsme trávili jinak). Je to úspěšné, protože každý rozumný muž chce svou ženu dělat šťastnou. Když se mu takhle otevře, snese jí modré z nebe.“

Proč to tedy vy ženy neděláte?

„Jé, to je krásná ukázka konfrontačního tónu. Vyčítat, nadávat, manipulovat, podkopávat, vysílat signálky.“

Jé, to byla krásná ukázka, jak vy ženy neodpovídáte na otázky.

(směje se) „Dobře, odpovím. Je to proto, že k tomu nejsou vedeny, což platí i pro muže. Proto klienty během mediací učím, jak spolu místo útočení, napadání, obviňování, manipulací otevřeně komunikovat. A najednou zjistí, že je jim v tom dobře. Je to čestné, jasné, spravedlivé, normální, ohleduplné, laskavé.“

Jak prosté, řekl by Sherlock Holmes.

„Prosté a fungující. Víte, když přelítám z Anglie do Prahy, musím se celá překlopit na úplně jiný komunikační kód. Tady jsme direktivní, zákeřní, podprahoví a nesmírně agresivní.“

Čím to je?

„Autoritativním systémem, který si neseme v sobě a více, či méně vědomě mu pomáháme přežívat. Hodně dělá i způsob školy, kdy jsou děti vedeny k bezmyšlenkovitému respektování autorit. K tomu si přidejte systém často nespravedlivých známek, nedostatek ocenění... Zažíváme spoustu nerespektujících prostředí a příkoří, a to nás devastuje, stává se to normou. A pak to začneme komunikačně také používat.“

Říkala jste, že pro začátek se stačí zeptat protějšku, jak se má. Jen s tím si ale páry nevystačí.

„Vztah je jako strom. Na začátku je vyživován láskou, pozorností, randěním, masážemi, kiny, dobrými večeřemi. Tím vznikne stabilní kmen a následně začne košatět koruna. Přijdou děti, dělají se kariéry, staví dům, buduje se. Jenže pokud se veškerá pozornost zaměří jen na tu korunu, kmen ztrouchniví a všechno, co ti dva tak pracně vytvářeli, na čem si tak dávali záležet, se řítí k zemi a už se jen půlí, stříhá, prodává. Jen proto, že se nevěnovali taky sobě.“

Má podle vás smysl pauza ve vztahu?

„Pokud si dá dvojice pauzu, odstěhuje se od sebe a každý si začne žít po svém, je to obvykle jen předvoj rozchodu. Dříve, nebo později jeden z nich někoho potká nebo si najde jiný únik. Velmi často tady ale nastavuji řízené odluky, což je ale něco jiného.“

V čem?

„Tři až šest měsíců žijí odděleně, ale intenzivně pracují na sobě i vztahu. Mají čas si uvědomit, co dělali špatně, co neslyšeli. A přemýšlejí úplně jinak o tom, jestli jsou schopni to partnerovi dát, splnit, jestli to koresponduje s tím, jak chtějí žít, jestli spolu a jak. Zhruba 60 % spolu zůstává.“

Proč se to u té menšiny nepovede?

„Třeba proto, že se k sobě nehodí. Nebo že spolu začínali příliš mladí. Sňatek ve dvaceti je sázka do loterie, ve třiceti je to na pováženou, a teprve ve čtyřiceti jsou vyprofilovaní, zkušení a moudří.“

Jenže zakládat ve čtyřiceti rodinu je pozdě.

„Proto všem doporučuji, aby byli při výběru partnera nároční, dobře zhodnotili jeho silné i slabé stránky, charakter, emoční i vztahovou inteligenci, jak se chová k lidem, kteří pro něj nejsou a nemohou být prospěšní. Ostatně, už na začátku vztahu se dá odhadnout, jak dopadne.“

Vážně?

„Ve Spojených státech je speciální výukové centrum pro psychology, kde během třech sezení po třech hodinách spolehlivě odhadnou, jestli váš vztah vydrží.“

Jak to?

„Psychologové za sklem kladou páru dobré otázky, dvojici nahrávají kamery, snímají detektory. A podle tepu, dechu, reakcí systém posuzuje, v jaké komunikační fázi se jejich interakční vztah nachází. Pokud je tam opovržení, pohrdání, despekt, vyhodnotí to jasně: utíkejte z něho ven. Dobrou zprávou ale je, že i negativní komunikační kód se dá totálně přenastavit a dotyčný je pak mnohem šťastnější. Všichni budou šťastnější. Je to polozázrak, ale nesmírně úspěšný.“

Dá se říci, kdo by měl být při volbě partnera vybíravější?

„Vybíraví oba, vybíravější muži. Viděl jste někdy Výměnu manželek?“

Ano. Proč?

„V tomhle pořadu je ukázkově vidět, že ženy jsou hybatelkami, motory rodin. Jsou schopny přijít do nového prostředí a naprosto změnit řád, chování muže i dětí. Celý svůj rodinný koncept aplikují jinde.“

To není pro nás muže lichotivý postřeh.

„Já bych to nehodnotila, prostě to tak je.“

Vždycky jste chtěla být vyjednavač?

„V naší rodině je hodně advokátů, takže se čekalo, že budu také advokátem, právníkem, notářem. Ale já jsem chtěla být psychologem.“

A proto jste vystudovala podnikatelskou školu?

„Potřebovala jsem se ekonomicky zajistit, pak jsem pracovala ve farmaceutických korporacích a přes vedení lidí a koučink jsem se dostala k mediaci.“

Setkáváte se s lidmi, kteří jsou dole. Máte i vy takovou zkušenost?

„Zažila jsem hned několik apokalyptických období a díky nim přesně vím, co klienti prožívají. Asi nejdrsnější jsem měla v dospívání, kdy jsem měla potřebu vymezit se vůči rodině. V šestnácti jsem se vdala a v devatenácti již byla rozvedena. Hodně jsem si natloukla nos, ale pro mne to byla nesmírně cenná zkušenost. Každý by měl padnout do bahna a chvíli se v něm plazit.“

Ve filmu Vyjednavač Kevin Spacey vyjednává i s vlastní dcerou. Jsou situace, kdy jde mediace stranou a přikazujete?

„Z 90 procent jsem ovlivněna svou prací. Ale jsou situace, kdy bouchnu jako každý smrtelník. Mám ovšem rychlou sebereflexi, omluvím se a vracím se do vyjednavačské pozice. A to i ve vztahu k dětem. Ony pak ty metody, dovednosti používají ve svém životě a hrozně jim ho to usnadňuje.“

Spousta lidí si ale myslí, že tahle volnost je americký nesmysl a z dětí rostou rozmazlení fracci.

„Každé černobílé řešení je špatné. Ale můžu doporučit – nechávejte dětem za dopředu jasných podmínek vlastní kompetence. Pokud si ten pokoj uklidíš, jedeme večer do kina. Když ne, respektuju to, ale zůstáváme doma. Dítě zná podmínky, možnosti, důsledky a samo se rozhodne.“

A co když je dítě v půl osmé ráno v pyžamu?

„Pak se stávám přísnou velitelkou. Hranice a limity nastavuji i při mediaci – jakmile je někdo porušuje, jsem velmi tvrdá. I díky tomu mediace funguje – lidé přesně vědí, na čem jsou. A vždycky mají důvěru.“

Mlčeti zlato?

„Tak na tohle úsloví v partnerství zapomeňte,“ radí Kateřina Bělková. „Nevyřešený problém se pak někde vyvalí jako vřed.“ Co naopak doporučuje, je počítat do deseti, tedy neříkat vše, co člověka v rozčílení napadne. „Je lepší říci – počkej, chci si rozmyslet reakci. Když budete jen mlčet, vyvolá to spíš další agresi.“

Zakázaná slova v partnerství

„Pokud chcete mít se svým partnerem hezčí vztah, vyhněte se při konfrontacích slovům jako vždycky, nikdy, pokaždé. Zkuste se vyhnout agresivnímu stylu a zaměřte se nejen na to, co říkáte, ale také jak. Navíc každý to slyší jinak, protože si do toho projektuje vlastní zkušenost – hysterickou matku, vyčítajícího otce,“ dodává Bělková.

Případ Prachařovi očima mediátorky

Již několik týdnů, a v posledních dnech to sílí, hýbe Českem příběh Agáty a Jakuba Prachařových. Co mne zaujalo na první pohled, je situace, kdy Agáta cítí potřebu sdílet své pocity a sdělení na sociálních sítích, kde je zcela zřejmé, že je z některých životních oblastí dost nešťastná, zklamaná a nevyslyšená. Rozhodně by bylo fajn si s Jakubem hezky pěkně sednout a popovídat o tom, co je trápí, co řeší, co vlastně doopravdy chtějí a potřebují, a to jak každý za sebe, tak jako pár, a vlastně nakonec celá rodina. Jakub si vždy pečlivě hlídá soukromí a jakákoliv citlivá osobní výpověď Agáty na sítích musí určitě přilévat olej do ohně již tak na první pohled komplikované vztahové situace. Je potřeba nastavit společné uspořádání, komunikační pravidla a posílit schopnosti řešit spolu všechny těžkosti, které život logicky přináší. Pro lidi na výsluní je jich sakra víc.

Kateřina Bělková

● Mediátorka, koučka a mentorka.

● Vystudovala Vysokou školu podnikání v Ostravě.

● Je absolventkou komplexního výcviku v mediaci (rodinné, rozvodové, vztahové, občanské, pracovní, obchodní, firemní mediace), výcviku psychoterapie, párové psychoanalýzy a koučinku.

● Složila státní zkoušky z mediace a rodinné mediace, a je zapsanou mediátorkou a rodinnou mediátorkou Ministerstva spravedlnosti ČR.

• Je členkou a předsedkyní zkušební komise ministerstva spravedlnosti a členkou akreditační zkušební komise České advokátní komory.

● Je lektorkou a školitelkou mediace.

● Je členkou Asociace manželských a rodinných poradců a předsedkyní Komory zapsaných mediátorů.

VIDEO: Postránecký zemřel kvůli rakovině jícnu! A Agáta Prachařová je na pokraji svých sil!

Video
délka: 03:23

Postránecký zemřel kvůli rakovině jícnu! A Agáta Prachařová je na pokraji svých sil! Martin Balcar, Aleš Brunclík

Fotogalerie
74 fotografií