Loni v listopadu jste ukončil profesionální kariéru. Už vám to naplno došlo?

Mně to došlo hned v ten den, kdy jsem se pro ten krok rozhodl… Byli jsme s mým týmem na soustředění a já byl po operaci zad stále v bolestech. Sice jsem se snažil dělat maximum, dodržoval jsem rady lékařů, dal jsem tomu opravdu všechno, ale bolest bohužel stále přetrvávala. Asi dva měsíce jsem se to snažil nedávat najevo, prostě to překousnout, přicházely lepší a horší dny. Pak ale nastal ten rozhodující moment, kdy mi došlo, že už to dál vážně nepůjde…

Povídejte.

Měl jsem chvíli volno, takový polední klid, tak jsme s klukama vyrazili na pláž, abych si trochu odpočinul mezi tréninky. Byli jsme ve vodě, no a když jsem chtěl vylézt ven, nešlo to. Trvalo mi asi devět kroků, než jsem se zvládl zase napřímit. V ten moment mi došlo, že ačkoliv jsem se snažil dělat první poslední, to tělo už prostě nespolupracuje. Cítil jsem, že už jdu za hranu svých fyzických možností.

Takže jste se prostě rozhodl ve vteřině?

V podstatě ano. Je důležitý umět odejít a skončit na vrcholu, což se mi snad povedlo. Řekl bych, že jsem měl vždycky dost soudnosti, abych věděl, čeho jsem a čeho nejsem schopen. Umím si nastavit zrcadlo, i když je to někdy zatraceně těžký, protože ten hráč a soutěživý typ je ve mně pořád. Rád bych se teď viděl na turnaji v Cincinnati před US Open, lhal bych, kdybych tvrdil, že ne. Ale všechno v životě má svůj vymezený čas a ten můj prostě nadešel před devíti měsíci. Všechno je tak, jak má být.

Působíte smířeně. Vážně jste? Vždyť tenis je váš život.

Tenis byl můj život od čtyř let, když mě táta poprvé přivedl na kurt. Ale jak jsem řekl, všechno musí jednou skončit. Asi na vás působím smířeně, protože jsem prostě vnitřně cítil, že je konec. Novináři se mě ptali, kdy skončím, už od mých třiceti a já jim vždycky popravdě odpovídal, že nevím. No a v devětatřiceti to najednou přišlo, prostě už to nešlo dál. Jsem ale moc rád, že jsem až do konce mohl být na vrcholu, takže jsem skončil s klidným srdcem a bez výčitek.

Říká se, že kluci nepláčou, ale úplně bych chápala, kdybyste to obrečel.

Nebudu si hrát na tvrďáka a klidně přiznám, že slzy byly. Jel jsem třeba sám v autě a najednou to na mě padlo, přišly vzpomínky, nostalgie… Takže jo, měl jsem slabší chvilky, hlavně když to bylo ještě hodně čerstvé. Ale myslím, že ty nejhlubší emoce teprve přijdou, až v říjnu po svém posledním rozlučkovém mači naposledy zamávám z kurtu fanouškům za přítomnosti celé své rodiny…

Předpokládám, že tenis dál sledujete. Jaké to jsou pocity?

Chybí mi to, hlavně když sleduju ty největší grandslamové turnaje. Prvních pár týdnů jsem ale na tenis nekoukal, přece jen to byla obrovská emoční rána, na to se nikdy nedá úplně připravit. Navíc mi v den, kdy jsem oznámil konec kariéry, žena řekla, že čekáme přírůstek do rodiny, takže jsem to všechno vstřebával, a hlavně odpočíval. Byla to taková citová tsunami. (směje se) Dneska už je to lepší, už ho zase pravidelně sleduju, i když pořád cítím, že bych si rád zabojoval, zahrál si… Tenis z mého života nikdy nezmizí, vždycky bude jeho součástí.

Život se vám ale přece jen musel dost změnit, zpomalit. Užíváte si ten volný čas, který najednou máte, nebo je to pro vás ještě pořád zvláštní?

Na začátku to byl velký šok. Jsem hodně aktivní člověk, mám kolem sebe rád lidi, mám rád, když se pořád něco děje… Můj kondiční trenér mě varoval, že budu mít najednou tolik volného času, že nebudu vědět, co s ním. A měl pravdu. Nějakou dobu trvá, než se s tím člověk naučí pracovat, já byl celý život zvyklý na přesně daný režim. I odpočívat se musíte naučit, já jsem zatím pořád v procesu učení. Ale myslím si a doufám, že to zvládám vybalancovat docela dobře. A kdyby náhodou ne, však ona už mě žena usměrní. (směje se)

Co bude dál?

Já mám na rozdíl od většiny sportovců jednu nespornou výhodu. Víte, život vrcholového sportovce je v podstatě taková umělá bublina. Spousta tenistů má kolem sebe tým lidí, kteří se o něj starají od A do Z, umetají mu cestičky, jen aby se mohl soustředit pouze na výkon. Takový člověk je pak ale naprosto odtržený od reality. Já se ale už dávno rozhodl, že touhle cestou jít nechci, a tak jsem si spoustu věcí dělal vždycky sám. A taky jsem se stýkal s lidmi z naprosto odlišných oborů, abych si uchoval nějaký přehled a zaměstnával hlavu i něčím jiným než tenisákem a raketou. Tak jsem se udržel nohama na zemi, což se mi bude v dalším životě hodit.

Máte za sebou i fázi v roli trenéra svého kolegy a kamaráda Novaka Djokoviče, která ale trvala velmi krátce. Máte ještě ambici trénovat, nebo je to uzavřená kapitola?

Uzavřená kapitola to určitě není byla to obrovská zkušenost. Samozřejmě bych byl radši, kdyby ta spolupráce trvala delší dobu, ale nešlo to, zase se ukázalo, že všechno v životě má svůj čas a místo. Skončilo to ve správnou chvíli jak pro mě, tak i pro Novaka, on se potřeboval dát zas na tu správnou cestu, a hlavně se pořádně uzdravit. Já ho totiž za ty čtyři měsíce neměl ani jednou na tréninku stoprocentně zdravého. Jsem nesmírně šťastný, že už je v pořádku, že se vrátil na vrchol, kam patří. Vyhrál Wimbledon v době, kdy se mi narodila dcera, takže jsme byli často ve spojení, měli jsme hodně co probírat. Nadále jsme zůstali skvělými přáteli. Takže trénování se rozhodně nebráním, rád bych svoje zkušenosti a poznatky předával dál.

A kromě trenérství? Máte nějakou představu, kam se vydáte? Co třeba tenisová škola?

Tenisová škola se samozřejmě nabízí. Ale teď mám v hlavě spíš jiné věci, už před koncem kariéry se začal poohlížet, čemu bych se mohl věnovat klidně i úplně mimo tenis. Takže jsem se pustil do dvou ekologických projektů – jeden se týká úspory energie, druhý aditiv do paliva, to mě teď zaměstnává docela dost. Snažím se svůj čas co nejlíp dělit mezi tyhle věci, rodinu a sport.

Takže neplánujete hodit nohy na stůl a jít »do důchodu «? Vyděláno už byste na to zřejmě měl.

To ano, měl. Ale neumím si to představit, mít nějakou práci a životní náplň je pro mě důležité.

Říkal jste, že s Novakem jste stále skvělí přátelé, což dokazuje i fakt, že dorazí na vaši říjnovou rozlučku. Je přátelství ve vrcholovém tenisu běžné? Vždyť jste přece rivalové.

Všechno není jen o forhendu a bekhendu, takže i když jsme do sebe na kurtech šli až na krev, neznamená to, že bychom si šli po krku i mimo ně. Já mám lidi rád a ke spoustě kluků jsem si našel cestu, mám mezi nimi hodně přátel, na které se můžu kdykoliv spolehnout. I když jsme byli rivalové, vždycky mezi námi panoval velký respekt a dokázali jsme to od sebe oddělit. Díky tenisu jsem si vybudoval takové vztahy, které myslím a doufám, že budou trvat věčně. A tím myslím i lidi ze svého týmu, se kterými jsem strávil desítky let. Ty považuju v podstatě za členy rodiny. Zažili se mnou všechno – vítězství, prohry, lásky, rozchody…

Když zmiňujete ty lásky… Ty jste si většinou taky hledal na kurtech. Je výhoda mít vztah s tenistkou?

Má to svá pro a proti jako všechno. Ale samozřejmě je obrovská výhoda, že tenistka má mnohem větší pochopení pro to, co tenhle sport obnáší. A to i se všemi jeho negativy, jako je věčné cestování, trmácení se odněkud někam… Neměl jsem vztahy jen s tenistkami, takže bych neřekl, že jsem si je vybíral nějak cíleně. To, že se mou životní partnerkou stala právě Nicole, nepřisuzuju tenisu. Jsme spolu prostě šťastní, narodila se nám dcera a náš život prošel obrovskou změnou. Ale je to ta nejkrásnější změna, jakou si umím představit.

Dcera se vám narodila na začátku prázdnin, byl jste u porodu. Předčilo to i výhru v Davis Cupu?

Je to absolutně nesrovnatelné. Hned v porodnici jsem si uvědomil, že všechno, co jsem do té doby zažil, bylo sice krásný, ale okamžiku, kdy jsem si mohl poprvé pochovat dceru, se nic z toho nevyrovnalo ani zdaleka. To je úplně někde jinde. U porodu jsem si tak nabrečel do brýlí, že jsem na ni skoro ani neviděl. (směje se)

U vaší dcery se dá předpokládat, že jí to s raketou půjde. Chtěl byste z ní mít tenistku?

Nechceme být rodiče, kteří svým dětem už v kolíbce přesně naplánují život. Ukážeme jí všechno a bude na ní, co ji zaujme, co ji bude bavit, se vším jí pomůžeme. I když je fakt, že s tím tenisem by nám to šlo asi snadněji. (směje se) Můj táta, Stellin dědeček, už se těší teď, plánuje za rok první trénink. (směje se) Musíme ho trochu krotit, vždyť já sám začal až někdy ve čtyřech. Tlačit ji do tenisu ale rozhodně nebudu, viděl jsem spoustu případů, jak takový nátlak dopadá. Končí to rozvodem rodičů, navždy pochroumanými vztahy mezi rodiči a dětmi… To rozhodně nechci dopustit, chci své dceři i případným budoucím dětem dát to, co mi dali moji rodiče – lásku, pozornost, starost a podporu.

Co když jí tenis ale vůbec nepůjde? I to se může navzdory genům stát. Nebudete zklamaný?

Stát se to může, ale mrzet mě to nebude. Každý člověk má prostě něco dáno do vínku, k něčemu je předurčený. A kdyby ji tenis bavil, ale nebyla zas tolik nadaná, není to nic, co by se tvrdou prací a pílí nedalo překonat. Pro to se ale musí rozhodnout sama.

Pojďme ještě k vaší osudové ženě Nicole Vaidišové… Asi víte, na co se chci zeptat.

Je mi to jasné. Já sám rád vtipkuju, že jsem vždycky říkal, že se ožením jen s jednou ženou. Jen jsem nikdy neřekl kolikrát. (směje se) Nicole moje osudová žena rozhodně je.

Tak proč to nevyšlo napoprvé?

Co na to říct… Kdybychom si všechno uměli dokonale naplánovat, tak by ten život byl moc jednoduchý. Každý vztah má svůj příběh a vývoj, my si prošli vlastní cestou, i když možná specifickou. Jsme ale rádi, že to dopadlo tak, jak to dopadlo. Zažili jsme si všechno – propady, stoupání, odloučení, rozvod… A jsme zpátky spolu, všechno zlé je pro něco dobré. Věřím, že tentokrát už nám to vyjde.

Nebál jste se toho známého rčení: »dvakrát do jedné řeky nevstoupíš«?

Jasně, to se říká a samozřejmě jsem to slyšel mockrát. Ale říká se spousta věcí. Taky například, že člověk míní a osud mění.

Co na vaši druhou svatbu říkalo nejbližší okolí, rodina? Neklepali si na čelo, proč jste spolu tedy nevydrželi už tehdy před lety?

Pro rodiče je nejdůležitější, aby své dítě viděli spokojené a šťastné. To přebíjí všechno ostatní. Pochopil jsem to hned za těch pár týdnů, co jsem tátou. Udělal bych cokoliv, jen aby měla Stella úsměv na tváři. Já i Nicole jsme šťastní a spokojení, a dokud nás tak naše rodiny uvidí, jsem si jistý, že budou spokojené taky.

Vy můžete být spokojený i z jiného důvodu. Jak už jsme několikrát naťukli – v říjnu si v O2 areně naposledy zahrajete proti Djokovičovi. Tomu říkám stylová rozlučka!

Vždycky jsem věděl, že se nechci loučit na tiskové konferenci s lékařskou zprávou v ruce. Chci skončit na dvorci, rozloučit se s fanoušky, poděkovat jim i rodině. Novak pro mě byl jasná volba. Je to žijící legenda, spoustu jsem se toho od něj naučil. Takže jsem nesmírně rád, že na to kývnul a bude u toho, když zahraju svůj poslední kraťas. Už teď mám husí kůži a dost to se mnou hází, protože vím, že až dohrajeme, tak bude definitivně po všem. Ale moc se na to těším!

VIDEO: Tenista Radek Štěpánek na filmovém festivalu v Karlových Varech.

Video
délka: 01:50

Radek Štěpánek 

Fotogalerie
8 fotografií