Na seznamu Rudého práva těch, kdo podepsali Antichartu, je i vaše jméno.
„Opravdu? To je ale velká hloupost! Poslyšte, mne už to může být opravdu jedno. Já ten pamflet ale nikdy nepodepsala. Utekla jsem před ním.“
Jak se vám to podařilo?
„To takhle jeden den přišli ke mně domů, do domu hrůzy v Dejvicích, vnitráci. Že se prý musím dostavit do Divadla hudby, a pokud tak neučiním, už mě nepustí za hranice. Já tehdy jezdila hlavně do Německa. A byla jsem za tu možnost moc ráda. Tady jsme za koncert měli strašně malé gáže. Myslím, že asi tak čtyři stovky. Tak jsem do toho divadla šla. Netušila jsem ale vůbec, co mě tam čeká.“
A potom?
„Usedla jsem do zadních řad řad – na to se můžete ostatně podívat, když si pustíte ten dokument na internetu. Samozřejmě si mě nafilmovali, jak tam sedím. No a potom... Něco tam mluvil Karel Gott a pak se začalo podepisovat!“
Co jste dělala vy?
„Mě to tak všechno nějak otrávilo a přemýšlela jsem, jak z toho ven. Seděla jsem blízko dveří, které hlídal policajt, aby nikdo neutekl. V tu chvíli jsem si uvědomila, že záchod je o patro výš, v mezipatře, ostatně myslím, že je tomu tak dodnes. No a když se pomaloučku začala tvořit ta dlouhá fronta, vzpomínám, že se do ní zrovna zařadil Lasica se Satinským, šla jsem k tomu policajtovi, že potřebuji na záchod. A on mě pustil. V mezipatře jsem chvilku posečkala, aby na mě zapomněl, a už jsem utíkala ke vchodovým dveřím. Někdy mi prostě blýskne v hlavě. A tenkrát zrovna blýskalo.“
Nastalo potom i období, kdy jste nemohla vycestovat. To bylo kvůli vašemu útěku z divadla?
„To víte, že na to potom přišli, že jsem to nepodepsala. Myslím ale, že to bylo spíš kvůli tomu, že jsem zpívala protestsong Kázání v kapli betlémské. Oni prostě věděli, že nejsem jejich. Nádherný song to byl. Hudba Petr Hapka a slova Petr Rada: Ten, který neznal, co je strach, ten, z něhož nezbyl ani prach, unášen kazatelnou asi znova metat by musel krutá slova do strachem nalomených zad…“
Nakonec jste ale cestovala.
„Ano. Tehdy na Pragokoncertu pracovala Kateřina Frýdová a ze západního Německa Německa za ní přijel jeden producent s dotazem: Co je s tou Hegerovou? A ona, že pořád existuju, žiju, jen nemohu vycestovat. A on, že mě chce, a ona: Zkusíme to! Nevím, co všechno pro to musela udělat, nakonec jsem ale vycestovala.“
Zkoušeli také někdy na vás, abyste udávala?
„No jejej! Pamatuji, že než jsem odjela zpívat do pařížské Olympie, to bylo v roce 1967, volal mi nějaký pán. Prý mě zve na kávu do Slavie. Blbá jsem byla, že jsem tam vůbec šla! On mne poprosil, jestli bych neudala všechno, co se tam bude říkat a dít, protože tam bude celá československá show. A já na něho: Prosím vás pěkně, tohle já dělat nemůžu. Zrudnu, zbělám, zfialovím, každý to na mně pozná. On byl ale slušný, odešel a nechal mě být… A už si pojďte povídat o něčem jiném! Víte, já špatné věci zapomínám, pamatuji si jen ty dobré, jako je třeba dobré víno, jídlo…“
Tak ještě prozraďte, co to byl ten váš dům hrůzy.
„Tak se říkalo činžovnímu domu v Dejvicích, který patřil Divadlu ABC. Bydlela jsem tam já, Stella Zázvorková, režisér Ján Roháč, princezna se zlatou hvězdou Marie Kyselková s Petrem Haničincem. Květa Fialová s Pavlem Hášou, Josef Hlinomaz, Ivo Niederle, Jana Werichová a nevím, kdo všechno ještě… Prostě ten náš umělecký výkvět, takže si tam na nás v roce Charty smlsli.“
ja bych pred ni taky utekl ale za hranice 
