Chartista Ruml za komunistů dělal kotelníka. Smrt Brežněva zapili černým pivem

Pane Rumle, co vás vedlo k podpisu Charty 77? A čím pro vás Charta 77 byla?

Když jsem rozepisoval svých prvních 10 kopií na psacím stroji, tak jsem nabyl dojmu, že je to úplně převratná záležitost. Pro mě najednou přestalo všechno ostatní existovat a já jsem se jen soustředil na ten text. Byl pro mě neuvěřitelně inspirativní a rozhodl jsem se, že budu patřit mezi signatáře Charty 77. Moji rodiče to podepsali mezi 241 prvními signatáři, já jsem byl v té druhé vlně, takže jsem to podepisoval někdy na jaře 1977. Byl to pro mě životní přelom.

Věřil jste tehdy, že se chartistům podaří porazit komunistický režim?

Nevěřil, ale já jsem od začátku bral Chartu jako politickou opozici a jako boj proti komunismu. Věděl jsem, že je to na strašně dlouhou dobu a vůbec jsem netušil, že za 13 let bude úplně jiná situace. Ale člověk to dělal z vnitřního přesvědčení a proto, že to dělat musel. Cíle a výsledky šly úplně stranou.

Dělal jsem to pro Chartu, pro společnost, pro sebe. Měl jsem dojem, že je to hrozně důležitý dokument, který dokáže sblížit různé názorové a myšlenkové proudy. A nějakým způsobem prolomit nehybnou, strnulou, mrtvolnou situaci v Československu.

Vondra: Nová Charta není třeba. Bartoška a Dyk to s iniciativou „přepálili“

Vy jste se za komunistů snažil přihlásit na vysokou školu, ale studovat jste nemohl. Pracoval jste v řadě dělnických profesí, třeba v kotelně. Jak tuhle dobu vzpomínáte?

Docela s láskou, nás v těch různých kotelnách po Praze pracovalo více – Václav Malý, Andrej Stankovič, rabín Karol Sidon, na Náměstí míru byl Miloš Rejchrt, také Jiří Dienstbier. A my jsme měli taková školení topičů, kde jsme se všichni chartisti sešli a oni nás školili, jak máme s něčím zacházet.

Jednou udělali to školení v době, kdy umřel Brežněv. Bylo U Fleků a já vím, že jsme se tam šíleně opili černým pivem z radosti nad tím, že tenhle tyran už není, že teď možná přijde nějaký jiný, ale dávalo vám to určitou naději na nějaký pohyb i v samotném Sovětském svazu.

Vzpomínáte takhle čas od času i na další schůzky s jinými chartisty?

Předně nebylo to vůbec jednoduché, i když nám to tehdy přišlo jako normální – neměli jsme mobilní telefony, neměli jsme vůbec telefony, protože nám je Státní bezpečnost sebrala. Neměli jsme řidičské průkazy a nemohli jsme jezdit autem. A komunikovat přes celou republiku bylo také docela těžké, nicméně vždy jsme věděli zanedlouho o tom, když zavřeli někoho třeba v Ostravě.

Někdo jel z Ostravy vlakem a hned to přivezl. Šel do těch známých bytů k Bendům, k nám, k Petrušce Šusterové a k dalším. Vždy se to vědělo. To mě strašně fascinovalo, že si lidé vytvořili svoji vlastní síť, přes kterou šly všechny zprávy, které se soustředily v těch pražských bytech.

Kamila Moučková: „Charta 77 byla pořádnejch pár facek přes hubu komunistům“

A samotné ty schůzky chartistů?

To bylo někdy strašně komické. Na některých schůzkách jsme potřebovali, aby tam přišel Václav Havel, který byl strašně neukázněný člověk. Jemu nechali telefon a asi věděli proč – on jej zvedl a volá třeba Janouchovi: „Františku, zítra mi nevolej, protože já půjdu na sezení kolektivu mluvčích Charty 77. Zavolej mi pozítří.“

Jak tohle řekl a policajti ho odposlechli, tak ho začali strašně hlídat. Tak jsme mu neříkali ani, kde a kdy ta schůzka je, a rovnou pro něj někdo zajel a odvezl ho na ni, abychom předešli tomu, že je to místo obklíčené Státní bezpečností. I tyhle věci se musely brát v potaz.

Když jste nemohli řídit, kdo pro něj jel?

Svou roli tehdy hrála solidarita. Dělal jsem v kotelnách, kde jsem přicházel do styku i s jinými lidmi – a ti s námi skrytě sympatizovali, svým způsobem nám i pomáhali. A to bylo strašně povzbuzující. Vystřídal jsem různá zaměstnání a třeba když vznikly Lidové noviny, tak je ti lidé sami kolportovali a tiskli ve svých podnikových tiskárnách atd.

S námi ta společnost dýchala ve větší míře, než by se zpočátku zdálo. Bylo to vzrušující – i přes všechny ty potíže a přes smrt Jana Patočky a Pavla Wonky, přes řadu lidí, které zmlátili a pak je donutili emigrovat. My jsme to všechno přežili, někdo v emigraci, někdo tady. Pak jsme se všichni sešli v Československu.

Jak na tu dobu  Charty 77 vzpomínáte dnes, 26 let po revoluci?

Vzpomínám na to jako na dobu nejtrvalejšího odporu v českých dějinách soustředěného nad jedním textem, který měl šanci přejít až do té doby, kdy začaly praskat obruče Sovětského svazu. Nakonec Charta 77 byla ta, která vyjednávala s komunistickým režimem, a byla tím, kdo obsazoval ze začátku ty vrcholné funkce v politice. Jsem toho názoru, že Charta 77 byla nakonec důležitý činitel pro pád režimu. Ne jediný, ale důležitý.

Zeman je terčem vtipů kvůli Chartě. „Asi byl ideově jinde,“ míní Bublan

Cestu k tomu ale provázely obtíže, i vaše osobní. Také vašeho otce Jiřího komunisté dvakrát zadrželi ve vyšetřovací vazbě. Jaké to pro vás tehdy bylo?

Je pravda, že to nebyla lehká doba, zvlášť ne pro matku. Já jsem v té první vlně zatýkání otce byl také součástí té kauzy a také jsem byl rok ve vyšetřovací vazbě, otec trochu déle. Vím, že když jsem tam seděl dole někde v té kobce, ještě než jsem byl dán do vazby, tak jsem hodně přemýšlel o tom, zdali jsem všechno udělal správně. Nakonec jsem sám sebe přesvědčil, že ano.

Zatvrdil jsem se hodně. Já jsem s tím vyšetřovatelem vůbec nekomunikoval. Pro mě to bylo složité v tom, že jsem si umínil, že s nimi nebudu vůbec mluvit. Ale to mi pomáhalo přežít tu dobu. Nedovedu si představit, kdyby ze mě cokoli vytáhli, že bych s tím pak mohl dál žít.

Vy jste sám o sobě nedávno prohlásil, že jste byl spíše tím radikálnějším signatářem. V čem se to projevovalo?

Charta byla takové zvláštní společenství, které bylo vázáno tím základním dokumentem - to byla obhajoba lidských práv a svobod a upozorňování státu na to, kde se tyto věci nedodržují atd. Ale já jsem pořád rozšiřoval horizont možností, které mi to základní prohlášení umožňovalo.

A vytvářel jsem jakési paralelní struktury. Třeba VONS (Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných – pozn. red.) byla určitá paralelní struktura, i když v Chartě. Nebo kolektiv mluvčích – s tou myšlenkou jsem, myslím, přišel já a vím že mi tehdy Rudolf Slánský strašně nadával.

Vůbec prvním triem mluvčích byli Václav Havel, Jiří Hájek a Jan Patočka. Havla jste již vzpomínal, co však zbylí dva?

Mluvčí se volili přibližně tak, aby tam každé prostředí mělo svého zástupce. Jiří Hájek tam byl za exkomunisty, Jan Patočka za vzdělance, filosofy, Václav Havel tam byl za liberální směsku lidí. Takhle přibližně se to nějak vždy dělalo. Patočka zemřel krátce poté, co se stal mluvčím Charty 77, protože jej StB vyslýchala asi osm hodin.

Byla to docela blbá doba. Havel byl zavřený, Patočka zemřel a Jiří Hájek musel tu funkci vykonávat sám. Hodně jsem se s ním scházel, byl to kamarád mého tatínka. U mluvčích jsem někdy dělal takového pošťáka – jezdil jsem mezi nimi, vozil jsem jim materiály a od nich je bral zase dál. Takže to mám v živé paměti. Jiří Hájek byl bývalý diplomat, ministr zahraničních věcí, takový akurátní, velmi lpěl na tom, aby se ten základní text nepřekračoval ani krůčkem a přitom podepsal strašně zajímavé dokumenty.

„Poprvé mě StB zatkla v osmi letech,“ říká nálezce Havlovy reportáže

Jenže i mluvčí Charty 77 byli terči StB...

Ano, pak byli další tři mluvčí – Marta Kubišová, Ladislav Hejdánek a znovu Jiří Hájek. Všechny ty trojice mluvčích byly strašně zajímaví lidé, z nichž každý měl nějaký osobní příběh a byl ochotný jej potlačit a pracovat pro smysl Charty 77. Samozřejmě že ti mluvčí také „ulítávali“. Vydali texty, které prošly rozsáhlou diskuzí v Chartě, jestli to je vůbec téma, kterým se máme zabývat, nebo jestli to nepřekračuje o základní prohlášení.

Byla to docela potíž s tím vším. Ale ustanovování tří mluvčích dávalo obrovskou kontinuitu Chartě 77 a drželo ji to při životě. I když byla spousta zavřených lidí, i byl jednu chvíli VONS celý zavřený, tak okamžitě nastoupilo 20 nových lidí, kteří se scházeli buď u nás doma, nebo někde jinde. Nahrazovali jsme se a vytvářelo to tu bezpečnou situaci, kdy jsme věděli, že režim na Chartu prostě nemá. Že ji nemůže zlikvidovat, byť chce. Byť mlátí lidi při výsleších, někdy je i mučí a štve je tak, že mnozí z nich odjeli. Ale věděli jsme, že nakonec na Chartu nedosáhne, protože to byla myšlenka a proti myšlence ten režim neuměl bojovat.

Vy jste byl jedním z mluvčích Charty 77 v pozdější době. Co to pro vás obnášelo? 

Tehdy to byla taková zvláštní situace. Já jsem se stal mluvčím v roce 1990, to už bylo po revoluci. A neustále jsme se v té trojici dohadovali o tom, jestli smím politicky vystupovat, anebo ne. Vrcholem mého politického vystupování byla aféra Bartončík, kdy mi ostatní mluvčí – pánové Lehký a Tyl – řekli, že takhle to nejde dál a že musím odstoupit. Nakonec jsme odstoupili všichni tři a nastoupila další trojice. Já už jsem žil v úplně jiném prostředí a Charta mě už strašně svazovala. Nebyl jsem nepolitický člověk, byl jsem náměstkem ministra vnitra.

V čem byla doba podepisování Charty 77 z vašeho pohledu jiná, než je dnes?

Seskupit lidi okolo nějakého prohlášení je dnes téměř nemožné. Lidé používají všechno možné – sociální sítě, mají spoustu informací, i když mnohdy falešných. Takový jednoduchý text, který tehdy upozorňoval režim, že má dodržovat to, co podepsal v závěrečném aktu v Helsinkách, to znamená lidská práva, svobody, lidskou důstojnost atd., to je pro dnešní mladé lidi patrně málo. Oni by si museli najít nějaký svůj výraz pro dnešní dobu, který by dokázali formulovat tak, aby byl živý.

Aby lidé měli před sebou text, za který by byli ochotni se třeba i obětovat. Nebo alespoň k němu nebýt lhostejní. Jsem k tomu hrozně skeptický a vím, že Charta po revoluci rychle zanikla, protože se projevilo jiné politické přesvědčení u řady lidí. Někteří šli do politiky, někteří do svých profesí, někteří se stáhli úplně do soukromí. Myšlenka Charty revolucí zanikla. Pokoušeli jsme se ještě scházet a vymýšlet nějaké projekty, ale to nevedlo vůbec k ničemu, protože jsme se vždy hrozně pohádali.  

Jak by lidé dnes lidé, kteří dobu komunismu nezažili, měli z vašeho pohledu Chartu 77 dnes vnímat především?

Dnešní mladí lidé jsou velmi otevření a sledují i politiku. Jezdím na gymnázia, vidím, jak jsou aktivní, dnes nestačí, aby tam člověk přednášel, ale musí vnímat jejich názory. Udržuje mě to v určité naději, že ta jejich generace má opět nějakou příležitost zasáhnout do veřejného života. Ale že by to bylo dnes nějakým manifestem, to si představit nedovedu.  

Mladí lidé by si ale měli uvědomit, že za svobodu se musí neustále bojovat, že tady není sama od sebe. Musí se o ni neustále pečovat, a kdo o ni nepečuje, tak o ní obvykle přichází. A k té svobodě se pojí osobní odpovědnost. Důležité je, aby lidé byli prodchnuti nějakou základní lidskou slušností, aby si nenadávali po sociálních sítích a když někdo má nějaký jiný názor, tak ho okamžitě vytlačí ven.

Pro Chartu bylo strašně důležité, že tam panovala zásadní lidská slušnost. A bylo důležité i to, dělat věci správné, i když nevedou k žádnému cíli. Je to důležité nakonec i pro lidi, kteří je dělají. Když si lidé uvědomí tyto základní hodnoty, které tehdy inspirovaly Chartu 77 a které platí univerzálně po celém světě, a dokáží je vyslovovat nějakým živým jazykem, tak by to určitou šanci mělo.

Vše o výročí Charty 77 čtěte na Blesk.cz ZDE

Dramatický vznik Charty 77: Na místě, kde Havel ujížděl „estébákům“, stojí pomník