Ruml řekl, jak se praštil do hlavy. A že se Havel zpočátku choval jako král

„Ne, ne, to já mám pořád, na chalupě pracuji, praštil jsem se do hlavy a rozbil si brýle, které mi udělaly takovouhle paseku na levé části obličeje. Takže nic závažného se nestalo,“ řekl exministr vnitra Jan Ruml pro Blesk.cz.

Pracovat rukama musel už za komunistů, kdy nebyl z politických důvodů (jeho otec Jiří byl šéfredaktorem samizdatových Lidových novin) přijat na vysokou školu. A práva v Plzni mohl studovat až po revoluci. Dnes je mimo jiné spolupracujícím advokátem v Táboře.

Ruml působil i jako mluvčí Charty 77. Šéfem resortu vnitra byl od července 1992 do listopadu 1997. Během své politické kariéry působil i coby poslanec a senátor, zakládal Unii svobody. Dodnes je členem Strany zelených, které vyjadřoval podporu právě Václav Havel.

„Havel čekal, že mu parlament všechno schválí“

O Václavu Havlovi se v DV TV mluvilo především. „Na začátku své prezidentské kariéry se Havel trochu jako král choval. On neuznával politické strany, on neuznával parlament, on čekal, že mu parlament všechno schválí. Dával tam zákony, které mu nemohly projít. Ale postupem času zjistil, že takto se chovat nemůže, a naučil se fungovat v tom politickém systému, ve kterém žil,“ říkal v pořadu Ruml.

5. října 2016 by Václav Havel oslavil 80. narozeniny, chystá se řada vzpomínkových akcí, piazzeta Národního divadla v Praze byla přejmenována na náměstí Václava Havla. Jak na něj Jan Ruml vzpomíná, ale také co dnes dle něj znamená Havlův odkaz pro současné Česko, o tom se bývalý vrcholný politik a aktivista v oblasti lidských práv rozpovídal v rozhovoru pro Blesk.cz.

Pískání na Zemana, potlesk pro Havla: Poutníci uctili na mši svatého Václava

Jaký byl z vašeho pohledu Václav Havel coby prezident? Choval se po příchodu na Hrad jako král, jak zmiňujete?

To byla trošku nadsázka, že se choval jako král. Tohle vyslovil jako první Petr Pithart, že vlastně u nás ti prezidenti mají takové postavení jakoby králů a že si v podstatě berou pravomoci, které jim nepřísluší. Obcházejí parlament i politické strany atd., to nakonec se dělo i za Masaryka. 

Já si myslím, že Havel trochu tomu ze začátku podlehl, než si uvědomil, v jakém státě vlastně žije. Že jsme parlamentní demokracie. A je fakt, že jako prezident už to byl jiný Havel, než byl disident. Jako disident to byla morální autorita a on naslouchal a dokázal z toho naslouchání vždy udělat nikoli kompromis, ale nějakého společného jmenovatele, který měl hlavu a patu. To jsem na něm velice cenil.

Jaký je podle vás nejdůležitější obraz Václava Havla pro současné Česko?

Já myslím, že důležitější obraz je podle mě Havel jako disident, kdy on ručil sám sebou, a to, co konal. Z toho bychom si měli vzít ponaučení, že svoboda není zadarmo, že za svobodu je třeba něco obětovat. Například se zbavovat od strachu. Být neustále aktivní a aktivně formulovat svůj přístup k životu. Ta doba disidentská mu k tomu dávala lepší příležitosti než potom ta doba prezidentská.

Neobáváte se, že dnešní mladá generace, která Václava Havla může pamatovat spíše útržkovitě, má poněkud zkreslený obraz Václava Havla coby reálné osoby?

Jak kdo. Myslím, že velkou roli v tom hrají i sociální sítě, protože Havel zrovna tak jako Klaus a Zeman vlastně dělí společnost na, nevím jak velké, části – na tu či onu stranu. Faktem je, že se na sociálních sítích velmi často objevují velmi nelichotivé poznámky na adresu Václava Havla.

Ale má také samozřejmě své příznivce. Já si myslím, že mezi mladými lidmi spíše převažuje pozitivní náhled na Havla, protože oni neměli taková velká očekávání po listopadu 89 jako ti lidé starší. Ti mu v podstatě kladou za vinu, že se ta očekávání nenaplnila.

Jak tedy vnímáte současnou kritiku Václava Havla a jeho odkazu? Být havlistou je pro někoho v současné době takřka nadávka.

Doba je jiná, je to doba informačních technologií, pokročilé globalizace, přílivu uprchlíků. S těmito věcmi samozřejmě Havel nemá nic společného. A já bych mu ani jaksi nezazlíval to, že nebyla naplněna očekávání lidí, že nebyly potrestány zločiny komunismu. To byla věc politických stran, parlamentu a politické vůle s tím obdobím komunismu zúčtovat, nikoli prezidenta republiky.

Horáček: Havel chyboval, ale přečkal peklo. Klausova amnestie je děs. A Zeman?

Česko zažilo už tři prezidenty a o srovnávání není nouze. Jak vnímáte na jedné straně Václava Havla, na straně druhé Václava Klause či Miloše Zemana? Nakolik se vzdálili od ideálů, které Havel uznával?

Jsou to přímé antiteze, Klaus i Zeman vůči Havlovi. Oni pojímali tu svoji roli velmi konfrontačně. Rozdělovali a rozdělují národ a dělají jenom všechno pro to, aby byli populističtí, aby lidé za nimi prostě šli. Václav Havel toto neměl zapotřebí.

Máte s Václavem Havlem osobní zkušenosti. Jak z vašeho pohledu vnímal Klause a Zemana? Tradují se o tom někdy historky. 

Myslím, že Miloše Zemana vnímal celkem pozitivně. S Klausem se střetával, protože byl prezident republiky, Klaus byl premiér a měli mnoho pří o různé věci. O návštěvě Rushdieho, návštěvě dalajlámy atd. Na té lidskoprávní agendě nebyli schopni se vůbec dohodnout, tam si myslím, že to byl hlavní rozdíl. Miloše Zemana on jako prezidenta nezažil a myslím si, že s ním měl vztahy korektní. 

S jakou osobní vzpomínkou, společným zážitkem máte spojené přátelství s Václavem Havlem?

Osobní vzpomínka je to, jak on mě přemlouval, abych se stal náměstkem ministra vnitra, ačkoliv já jsem byl šéfredaktor Respektu a vůbec se mi do toho nechtělo. Ale pak jsem si vzpomněl na slib, který jsme mu dali – že když bude prezidentem, že mu budeme pomáhat. Takže jsem nakonec se skřípěním zubů se tím náměstkem ministra stal. A řekl jsem si, že vyhodím estébáky a půjdu zase zpátky do Respektu. Dokonce jsem tam měl i židli. Ale zůstal jsem na ministerstvu vnitra celkem sedm let.

Kdybyste měl někomu, kdo osobně nezažil Václava Havla, vysvětlit, jakou byl osobností, jaká slova byste volil?

Že když někdo něco dělá a dělá to na vlastní vrub a dokáže skvěle formulovat a dokáže vést, byť v menšině, disidentskou část společnosti, tak že to si zaslouží velké úcty.