12°C
Komentář: Charta nebyla úplně dobrá parta. I proto ji stále milují paranoikové
Před čtyřiceti lety vznikla Charta 77, neformální občanská iniciativa kritizující totalitní režim za nedodržování lidských práv. Jistě tedy vznešená záležitost. Problém je, že Chartu stvořili i podepsali ti, kteří u nás totalitní režim spolubudovali, takže jen příliš pozdě napravovali vlastní dílo. A příznačně až poté, co požralo i je.
Asi nejznámějším chartistou je Václav Havel, první demokratický polistopadový prezident. Jemu Charta určitě pomohla do vězení a poté i na Hrad; komunisti ho stíhali záhy po jejím zveřejnění, což mu sice moc nepomohlo v osobním životě, určitě mu to ale vytvořilo pozitivní disidentskou image na Západě, jak bychom dnes řekli moderní řečí PR.
Charta měla paradoxně větší ohlas ve svobodném světě než doma, kde ji nikdy nepodepsaly ani dva tisíce lidí. Snad proto, že tam nemuseli stát fronty na toaletní papír, a měli tak večer čas i na svá práva. Takže když pak přišel listopad 1989, byl Havel a s ním i Československo miláčkem Západu. A pro mnohé doma – jak příčetné občany, tak patologické paranoiky – symbolem zrady s komunisty. Ironie je, že sám Havel byl zarytý nekomunista, jeho rodinu bolševici oloupili.
Může za to určitě i to, že Chartu nesepisovali a nepodepisovali nějaké komunistické čudly, jak by řekl David Rath, ale jeho někdejší mladí prominenti. A to navíc prominenti v nejtužších 50. letech, kdy komunisti věšeli nejen nekomunisty, s čímž se u nich nějak počítá, ale i komunisty. Nejen Pavel Kohout nebo Zdeněk Mlynář stalinský režim velebili, zatímco jejich soudruzi mučili, vraždili a ničili demokracii. Kohout o tom dokonce básnil. Nebo spíš blouznil, řekněme politicky korektněji.
Takže když chartisti po lidech najednou během normalizace chtěli, aby podepsali jejich demokratický manifest, cítili se, jako by u nich s protikorupčním manifestem zazvonil Ivo Rittig. Nejen u nás jsme se z toho nevzpamatovali dodnes. Třeba v Polsku nová vláda z veřejného života vymítá údajné „komunisty“, jimž bez ironie říká liberálové, tak vehementně, že s nimi možná brzy vyžene i demokracii.
V Česku zatím ještě nejsme tak paranoidní a podobné frustrace si necháváme spíš na internet, co však není, může brzy být. A zvlášť v politice. Dnes bychom možná chartisty nazvali tzv. elitou; tedy lidmi, kteří nám údajně vnucují vznešené věci, které nechceme. I chartisté totiž byli většinou vzdělaní a levicovější a i na Západě je podporovala liberálnější média a levicově smýšlející lidé.
I proto je paranoici, stejně jako dnes tolik populární „elity“, obviňovali ze zednářství, spiknutí nebo v nich rovnou viděli Židy vládnoucí potají světu, kteří jsou vždy na ráně, když potřebujeme vypustit vlastní frustrace. Stejně jako dnešním „elitám“ tak mnozí můžou chartistům poděkovat přinejmenším za jedno: že jsou i díky vlastnímu pokrytectví, jež jim určitě nebylo cizí, perfektním hromosvodem našich vlastních selhání.
byl to parchant, když se ožral, byl taky na chlapečky. Bylo veřejným tajemstvím, že Chrchloun šustil s Vondrou.