8°C
Publicista Doležal (76) o Chartě 77 i tehdejších „teroristech“: Hnusná doba!
Před 40 lety se zformovala občanská iniciativa kritizující tehdejší komunistickou státní moc. Publicista Bohumil Doležal (76) sice Chartu 77 podepsal mezi prvními, rázem se ale stal i jejím oponentem. Blesku svěřil v rozhovoru zážitek, kterak ho napadli »teroristé«.
S odstupem čtyřiceti let vnímáte tu dobu jak?
„Jako naprosto výjimečně hnusnou.“
Vy, když jste podepisoval Chartu, tak vám bylo 36 let. Nebál jste se, že tím ublížíte svému okolí?
„Když člověk dělá něco, co za to stojí, tak je to vždycky riziko. Vždyť dneska to není o nic moc jiné. Člověk se pořád bojí a musí to překonávat.“
Jaké to bylo rozhodování, když jste podepsal Chartu 77 už někdy před Vánocemi roku 1976?
„Pro mě to rozhodování nebylo zase až tak těžké. Předložili mi to moji dva velmi dobří známí, literární kritik Jan Lopatka a filozof Jiří Němec. Nepatřil jsem tedy k tomu tvrdému organizátorskému jádru. A bez váhání jsem to tenkrát podepsal.“
Uvědomoval jste si, do čeho jdete? Jaký to může mít dopad?
„To, co se potom dělo, jsem si úplně přesně představit nedovedl, protože to přesahovalo všechny meze. Ale že to není žádná legrace, mi bylo jasné.“
Vy jste Chartu podepsal, ale na její činnosti už jste se nepodílel?
„Charta se prezentovala jako hnutí na obranu lidských a občanských práv. Mně nešlo ani tak o lidská a občanská práva sama o sobě, ale o obnovu nebo zřízení parlamentní demokracie západního typu. Ta s sebou nutně nese dodržování občanských a lidských práv. Jenomže pak se ukázalo, že Charta sdružuje strašnou spoustu různorodých lidí. Od takových, kterým šlo jen o vylepšení komunistického režimu, až po takové jako já. A bylo třeba to nějak přemostit. A Václav Havel to přemostil ideologií, že komunismus i stará formální demokracie mají své chyby, a tak je třeba vymyslet něco jiného, co ty chyby přemostí a napraví. A už jen to pro mě bylo těžko přijatelné. Proto jsme potom utvořili v rámci disentu jakousi alternativu k Chartě. Jmenovalo se to Demokratická iniciativa.“
Takže vy tím svým postojem bouráte ten idylický pohled na chartisty.
„No idylický pohled… Podívejte, je to tak, že každé normální společenství, kterému jde o svobodu, musí být také uvnitř pluralitní. Ale tohle se v Chartě nepovedlo.“
Jaké tam převládaly vztahy mezi vámi chartisty?
„Nám nešlo o to se proti Chartě ostře vymezovat. To vůbec ne. My jsme byli ve styku s mnoha chartisty, například s Janem Sokolem, Petrem Pithartem, diskutovali jsme spolu. V mnohém jsme se lišili a v mnohém jsme se shodli.“
Vy jste svoji opoziční činnost odnesl i nepěkným zážitkem, kdy vás odvezli kamsi a zmlátili…
„To nestojí za moc velké povídání. Jednou mě prostě lapli, když jsem šel na návštěvu k jednomu svému příteli, a odvedli mě do lesa a tam mě trochu obouchali. Bylo to svým způsobem odporné, ale já jsem měl šílenou kliku. Já jsem byl druhý, kterému se to stalo. První byl Ivan Medek, už zesnulý, a já jsem cestou k tomu svému příteli slyšel vyprávět přesně tuhle story.“
Kdo to byl? Policajti?
„Oni se vydávali za teroristy, ale protože to bylo o půlnoci a nějací lidé se na ně sápali, když viděli, jak mě tam válejí na ulici, tak na ně volali: pokračujte, pokračujte… Teroristi tohle ale neříkají.“
Cílem bylo vás zastrašit?
„Asi ano.“
V roce 1976 jste byl v dělnické profesi?
„Ne, v té době jsem byl programátorem u počítače čili v technické profesi. Mě nevyhodili z práce kvůli podpisu Charty. Já jsem patřil zhruba k té třetině, kterou nevyhodili. Akorát mě vyhodili z ROH, z ničeho jiného nebylo možné mě vyhodit.“
Čím si to vysvětlujete?
„Já to moc nezkoumal. Nic jsem jim nesliboval, nic na mně nechtěli.“
