Ne všichni drželi hubu a krok, vzpomíná na Chartu 77 Šiklová

Co pro vás osobně znamenala Charta 77 v době svého vzniku?

Bylo to poprvé zformulování toho, že už toho mají lidi dost. A že se mohou s něčím ztotožnit. Prakticky zde bylo od okupace 1968 mrtvo, pak to poněkud přerušil Václav Havel dopisem Husákovi (8. dubna 1975 – pozn. red.). Ten byl ale příliš dlouhý a nemohl oslovit lidi. Mohli ho číst, ale nemohli se s ním ztotožnit, byla to osobní iniciativa.

V tomto kontextu byla Charta změnou, protože byla otevřená. Za druhé – Charta se dovolávala Helsinských dohod, které vláda, co zde byla, také podepsala. A tak to nepřímo legalizovala jako něco, co jest možné podepsat, aniž můžete být za to trestán. V tom to byla výborná věc.

Podívejte se na rozhovor s Jiřinou Šiklovou:

Vy jste v minulosti působila i v KSČ. Proč jste do strany vstoupila a proč jste odešla?

Na Filosofické fakultě (FF) byla řada lidí, kteří mě přemlouvali, ale mně se do toho nechtělo – i proto, že tatínek byl sociální demokrat. Teprve když došlo v Sovětském svazu ke 20. sjezdu (únor 1956 – pozn red.), na kterém vystoupil Nikita Chruščov s kritikou toho, co se v SSSR dělo, s kritikou Stalina tři roky po jeho smrti, tak nás pozvali na fakultu a tam se četl ten tajný referát.

Znáte to, tady v Praze a republice vůbec se všechno rozkecá, takže to všichni věděli, ale byl to tzv. tajný referát, který udělal ten obrat. Tehdy mi ti přátelé řekli: Jiřino, teď se tady něco hnulo. A tak jsem souhlasila. Skončila fakulta a měla jsem děti, na Filosofické fakultě jsem se začala opět angažovat, až když byl zakázaný sjezd spisovatelů na podzim 1967. Byla jsem ve straně až do roku 1969 a když nastoupil Husák, tak jsem odešla.

Po vyhození z univerzity jste v Thomayerově nemocnici pracovala jako uklízečka a sociální pracovnice. Jak jste brala to, že jste nemohla dělat v oboru?

Člověk byl relativně mladý a těch lidí, které vyhodili, bylo více. Mohu říct, že z té Filosofické fakulty bylo vyhozeno tolik výborných lidí, že bych se skoro styděla, kdybych nebyla také vyhozena. Včetně bývalého děkana. Kosík, Červinka, sinolog Olda Král atd.

Já jsem měla výhodu, že jsem byla docela přizpůsobivá, tak jsem si našla místo napřed jako uklízečka přímo v Klementinu, což mělo výhodu v tom, že jsem tam ráno přišla, zapsala se, chvilku jsem tam uklidila, pak jsem si sedla do vědecké čítárny a pracovala si tam. Pak jsem vynesla popelníky a šla domů. To se ovšem soudruhům nelíbilo a přišli za mnou, že tam pracovat nesmím. V nemocnici mě pak přijali dobře a měla jsem tam dobré podmínky.

Vy jste se tehdy začala podílet podílela na pašování dokumentů do zahraničí při stycích s exilem…

Jak jsem do toho spadla? Ani nevím, já si to neplánovala, ale myslím, že jsem měla dobré organizační schopnosti, kus odvahy a důležité pro to je i to, že musíte umět držet hubu. Zdravotnictví je navíc ideální, protože tam může přijít řada lidí – takže mi lidé jako Honza Ruml, lidé z Výboru na obranu nespravedlivě souzených, Otka Bednářová atd. dávali texty a pak se už o ně nestarali. Tak jako já jsem se nestarala o to, co se s nimi dělá v cizině.

Posílala jsem to do Londýna na Palach Press, později na zámek do Scheinfeldu k Vilémovi Prečanovi, který tam vytvořil archiv a distribuoval to dál – Medkovi, Pavlovi Tigridovi, samozřejmě Škvoreckému a do všech možných dalších oblastí. Vždycky jsem si říkala, že je to výborná věc, že se touto činností lidé v zahraničí i naši krajané dozví, že tady ne všichni drží hubu a krok.

Na posílání zásilek jste spolupracovala s Petrem Pithartem, pak to zajišťovala sama. Měla jste strach z toho, že vás chytí? 

Strach jsem samozřejmě měla. Strach je dobrá věc, protože vám dává ochranu. Ale nesmí vás ochromit natolik, aby se to nedělalo. Říkala jsem si, že co může člověk dělat jiného, než že je to správné, že se tyto věci mají předat ven.

Petr Pithart to začal dělat, pak z toho odešel a přehodil to na mě. S kontakty jsme se setkávali v místech, kde bylo hodně cizinců – u busty Franze Kafky, v Pařížské u ležícího Mojžíše či Bílkovy sochy, kde bylo možné toho druhého oslovit. Buď to byl opravdu cizinec a když nebyl, tak nebylo nic tak špatného se s někým začít bavit anglicky a nebo německy.

Jakým způsobem jste ukrývali ty pašované zásilky? 

Byli lidé, kteří chodili se zásilkami „most important“ jenom „na tělo“ a nosili zprávy. Pak přijížděly auťáky, ale to už bylo něco jiného – auto se zaparkovalo v garáži, tam se to přehodilo. Ale na to musíte mít lidi. A já ani garáž neměla.   

Za pašování jste však skončila ve vězení – mohla byste přiblížit vaši vězeňskou zkušenost?

Není to ideální zkušenost. Kdybych věděla, že tam budu rok, tak je to maličkost – pak je to pro sociologa zajímavá věc. Ale bohužel jsem dostala 10 let za paragraf rozvracení republiky. Kdyby to bylo ohrožení republiky, tak za to byl i provaz. To jsem věděla, že nebude, říkala jsem si, že dostanu 10 let, ale zkrátí to a za šest až osm let budu doma, když nedojde k nějaké změně. (Šiklovou nakonec uvěznili od května 1981 do března 1982 – pozn. red.)

Snažila jsem se najít si, jakým způsobem se dá v těchto podmínkách přežít. Zajímavé bylo pozorování i chování k těm lidem – musíte jim vy sám něco nabídnout, musíte vyjít vstříc svým spoluvězeňkyním. Psala jsem za ně třeba milostné dopisy (směje se – pozn. red.). Pak už i bachařkám, které pochopily, že jsem schopna něco formulovat – a tak rovnou přišly, jestli bych jim nenapsala žádost o rozvod. Nebo že chtějí, aby jejich dítě chodilo do jiné školy, aby nemuselo přecházet přes cestu.

Jak vaše rodina snášela to, že jste zavřená?

V té době jsem už byla rozvedená, ale můj manžel se se mnou nerozvedl z tohoto důvodu, tam byly nějaké jiné přítelkyně… V tomhle bytě bydlely moje dvě děti a moje matka. Dcera už byla na vysoké škole, syn byl teprve v septimě a maminka, ta, myslím, dohromady nevěděla, o co se jedná. 

Kdy jste vy osobně Chartu 77 podepsala?

Já jsem ji nepodepisovala, protože jsem ji měla v ruce ještě předtím a proč bych na sebe upozorňovala. Když děláte tuhle tajnou práci, tak přece nebudete říkat a chodit s vlajkou někam a říkat: Já jsem partyzán. Podepsala jsem ji, když už to nebylo zajímavé, někdy v roce 1988.

Jak důležitý byl z vašeho pohledu pro začátky Charty 77 Václav Havel, který byl také zavřený? 

Já jsem se s Václavem Havlem příliš nestýkala, protože jsem věděla, že je furt sledován. A taky to nebylo nutné. Myslím, že on tak trochu věděl o mé existenci, ale ty věci mi předával jeho bratr Ivan, Olga Havlová, později Ivanova manželka Dáša Havlová, rozená Ilkovičová.

Charta 77 byl jeden dokument, vznikla jich celá řada dalších – a také snah, hnutí, aktivit, které měly vést k porážce komunistického režimu. Věřila jste tehdy, že je vůbec něco takového možné?

Ne. Já jsem se domnívala, že je potřeba udržovat kulturu. To bylo vše. A říkala jsem si, že je tady kultura likvidována. Byla jsem ale opravdu udivena tím, jaké množství rukopisů se zde vytvořilo. Jen u Škvoreckého asi 230 knih, které vyšly, sama Charta vydala 572 dokumentů.

Já jsem si říkala, jen ať se to zachová. Opravdu jsem se nedomnívala, že zde může dojít k převratu, protože jsem si dovedla za svůj život a ze znalosti historie představit jenom převraty, které se vždy dělaly po válce. A jak říkal Markus Aurelius, když se tady flákal někde po jižní Moravě se římskými vojsky coby imperátor: Všude, kde se dá žít, dá se žít smysluplně.

Jak jste vnímala aktivitu umělců, kteří podepsali Antichartu?

Nemám ráda, když jsou lidé vystavováni stresu a tlaku. Chápu, že věděli, že se něco podepíše za „další úspěchy socialistické vlasti“, Jiřina Švorcová tehdy to prohlášení četla… (Prohlášení pojmenované později Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru – pozn. red). Nedivím se, že ti lidé si mohli říct, že takových blbostí už podepsali hodně.

Mám takový příměr: Sedí čtyři dámy v Café Slavia a přijde k nim šejk s brilianty. Jedné řekne: Slečno, chcete jít se mnou do pokoje? Ona jde. Ti další tři ji pomlouvají: To je ale… Ona šla na pokoj! Ale ony zapomínají, že nebyly požádány.

Čímž byla i Anticharta?

To je ta velká věc. Lidé si vytváří morální bariéru – oni nevědí, jak by jednali, kdyby byli v té době tak významní, aby tomu režimu stálo za to, aby jejich ksicht byl spojován s určitým politickým aktem. To neříkám na obhajobu těch lidí, ale obhajoba to částečně je. Ty posměšky, které si dělali následně lidé, kteří ani nebyli požádáni, z umělců a profilujících osobností, které tam tehdy byly, jsou trošku nemravné. Umělci byli zneužiti režimem. Ano, já vím, že je velice hezké říci: on mohl jít vpřed a říci ne…          

A když srovnáte náladu v tehdejší společnosti a v dnešní společnosti?

Srovnávat tyto dvě nálady je trošku obtížné. Tehdejší situace ekonomická a samozřejmě i politická byla naprosto odlišná a byla velice špatná. To byl opravdu totalitní režim. Ale lidé měli pocit, že se něco změní. Bylo tady vidět, že to jinde vypadá jinak. A my chceme totéž. Teď za těch dalších 26 let zjišťují, že se máme tak jako na Západě, ale ono to nemá perspektivu.