Popelka letos oslavila už čtyřicet let…   
„Zní to neuvěřitelně, ale je to tak. Byl jsem právě před pár týdny natáčet na zámku Moritzburg velký vzpomínkový pořad pro německou televizi. Ten zámek je krásný, krásně opravený, Němci z něj udělali jakési poutní místo a super kšeft. Jsou chytří. (směje se) Jezdí tam samí Češi, plné autobusy.“

Byl pro vás návrat na místo činu velkou nostalgií?
„My tam jezdíme v době před Vánoci každý rok. Ale jistě, lehké nostalgii člověk neunikne. Mají tam dokonce výstavu originálních kostýmů z Popelky. Tvrdili, že se jedná o stálou výstavu, která tam bude jednou provždy, čemuž se režisér Václav Vorlíček strašně smál. Já byl nadšený a říkal jsem: Vašku, my jsme nesmrtelní! A Vašek opáčil: No, mně to spíš připadá jako mauzoleum. Tím mě rozesmál, tak jsem dodal, že to je taky fajn, že to má jen Lenin, on a já.“ (směje se)

Prý vás zase nutili jezdit na koni?
„No jo, musel jsem. Ale to mi nevadí, já jezdit umím. Jen ty punčošky už teď odmítám. (směje se) Byla tam zase strašná zima.“

Věřím, že během natáčení jste museli mrznout. Libuška Šafránková byla v některých scénách úplně modrá.
„Zima byla strašná a kostýmy rozhodně nebyly teplé. Ale byli jsme mladí, tak jsme vydrželi.“

Je pravda, že si Němci Popelku přivlastňují?
„Je to tak. Oni si jí hrozně váží a považují ji za svůj film. Je pravda, že to byli Němci, kdo Popelku rozšířil po Evropě, což je velká zásluha. Myslím, že kdyby film nevznikal v německé koprodukci, tak by se to nepodařilo. V Německu dávají Popelku v televizi několikrát do roka, nejen na Vánoce. A třeba v Norsku, když ji jeden rok na Vánoce nedávali, tak před sídlem norské televize vznikla demonstrace, kde se lidi ptali, co je to za bordel, že není Popelka.“ (směje se)

Co vaši němečtí herečtí kolegové, víte o nich něco?
„Herec, co hrál krále, žije v Drážďanech, kde má své malé divadélko. Je mu dneska už třiaosmdesát let. Ta, co hrála královnu, se herectví nevěnuje. No a macecha, ta nás opustila brzy, zemřela už pět let po Popelce. Už je těch lidí z Popelky málo, je to taková sentimentální vzpomínka. Ale je krásné, že ten film vydržel čtyřicet let a lidi na to pořád koukají.“

Čím myslíte, že to je? Pohádek se u nás natočila spousta, ale Popelka jim jednoznačně vévodí.
„Na to se nás právě Němci ptají pořád. Vždycky se ptají, proč my Češi netočíme víc pohádek. Že na thrillery se máme vykašlat, ty neumíme, ale ty pohádky… Oni mají rádi náš humor.  Jejich pohádky jsou jiné. Jednu jsem tam točil – Sněženka a Růženka, a ta je taková bojovná. Naše jsou mnohem víc laskavé.“

Laskavé, to ano. Ale proč právě ta Popelka?
„Bylo v tom určitě i štěstí, dobrý scénář, žádné triky, počítače, grafika… To tehdy ještě vůbec nebylo. Muselo se vyjít z toho, co bylo. Největší kouzlo byla v Popelce asi ta sova. Aby mrkala, tak ji musel Vorlíček šťouchat klacíkem. (směje se) Takže to není přetrikované, má to jednoduchý příběh. Jak říkal jeden můj známý: To je vlastně taková jezdecká pohádka. Ty pořád jezdíš na koni a hledáš botu! A vlastně ano, o tom to je. Samozřejmě s velkým nadhledem.

Postava královny byla pro německou herečku Karin Lesch první a zároveň poslední rolí, kterou měla.

Autor: Archiv Blesku

A to stačí?
Popelka má prostě krásnou poetiku, je milá. A každá pohádka musí být průzračně jednoduchá. A lidi, ať si to připouštějí nebo ne, protože dneska jsou všichni takzvaně tvrdí, tak mají rádi dobro a spravedlnost. Je to schované v každém člověku, že má radost, když všechno dobře dopadne. A v každém z nás je kus romantika. Takže díky tomu všemu je podle mě Popelka tak úspěšná. Všechno tohle dohromady plus dobří herci… A nakonec přišel Karel Gott, zazpíval písničku a bylo to!“ (směje se)

Jak jste se k roli prince vlastně dostal?
„Klasicky přes konkurz. Tam bylo tehdy princů a Popelek mraky. Nakonec si Vašek Vorlíček vybral mě. Já tehdy studoval v Brně JAMU a vůbec jsem netušil, co to obnáší, nebral jsem to vážně. Přijel jsem do Prahy, udělal kamerové zkoušky a pustil jsem to z hlavy. No a nakonec to přes to všechno dopadlo takhle. Tak jsem se musel naučit jezdit na koni…“

Ale mluvit bez přízvuku jste se asi tehdy nenaučil, viďte?
„No jo, Vorlíček mi řekl, že mluvím příšerně moravsky, a že mě proto musí celého předabovat. Za mě tedy v Popelce mluví herec Petr Svojka. Mně to ale bylo tehdy tak nějak jedno. Časem jsem se asi zlepšil, když jsem pak sám začal dabovat.“ (směje se)

Kromě Popelky jste si zahrál prince ještě v Třetím princi a ta škatulka vám zůstala dodnes. Neštve vás to?
„Je to tak. Natočil jsem pak spoustu jiných věcí a rolí, ale pro lidi budu navždy princ z Popelky. Ale člověk nemůže mít všechno. Myslím, že i Líbu to štve a má toho plné zuby, že je pořád Popelka. Na druhou stranu, jsou herci a herečky, kteří natočí hromady filmů a nikdo o nich neví. Nám stačila jedna pohádka. Co by za to jiní dali. (směje se) Je nutné to brát s nadhledem.“

Jak probíhalo natáčení?
„Když si na to dneska vzpomenu, tak si říkám, že nechápu, jak jsme to zvládli natočit. Bylo to náročné, pořád na cestách. Já jsem pořád jezdil hrát do Brna do divadla, pak letadlem nebo autem do Německa, dálnice tehdy nebyla… No bylo to příšerné, kde jsem se opřel, tak jsem spal, jak jsem byl utahaný. Bylo to únavné a dlouhé.“

Jaké ale bylo pro mladého kluka zahrát si s legendami Menšíkem nebo Růžičkovou? Neměl jste z toho trému?
„Neměl, měl jsem dobrou vůli se od nich něco naučit, takže jsem spíš okoukával, jak se co má dělat. Bylo skvělé s nimi hrát. Ale natáčení bylo před těmi čtyřiceti lety úplně jiné než dnes. Kdybyste viděla tu kameru, to byla obrovská obluda! A ostřit se muselo ručně! Takže ostřič mě neustále nabádal, že se při scéně na plese musím točit v přesném půlkruhu, aby byl záběr ostrý. Což mi samozřejmě nešlo. Takže pak zavelel Vorlíček: Přineste lano! A tím lanem mě přivázali ke kameře a už jsem se točil přesně.“ (směje se)

Já mám z plesu nejradši váš tanec s Helenou Růžičkovou neboli princeznou Droběnou.
„To na mě Vorlíček s Růžičkovou domluvili, aniž bych o tom věděl. Zeptal se jí, jestli mě unese. Já byl tehdy mladý, štíhlý chlapec, takže ona odpověděla: Jako prd! No a pak tančíme, tančíme a ona mě z ničeho nic popadne jednou rukou a už mě nese! To jsem opravdu nečekal.“

Po premiéře Tří oříšků pro Popelku jste se asi musel stát velkým idolem, ne?
„Premiéra proběhla 16. listopadu v kině Světozor. A abych vám pravdu řekl, tak po ní o nás tak dva roky nikdo ani nezavadil.“

Vážně? Já bych čekala, že přišla obrovská vlna zájmu a nadšení.
„Vůbec nic takového. Byl to prostě jeden ze spousty dalších filmů. Dneska je to jinak, kdo zakopne na chodníku, tak je televizní hvězda. Tehdy to tak ale nebylo, trvalo to hrozně dlouho, než se Popelka prosadila. Až ji pak začali dávat v televizi, tak mi chodily do Německa dopisy, protože si lidi mysleli, že jsem Němec. Ten úspěch přišel velmi pozvolna.“

Znali jste se s Libuškou Šafránkovou už před Popelkou?
„Znali jsme se trošku, protože chodila na brněnskou konzervatoř a přitom už hrála v Mahenově divadle. Ale pořádně jsme se potkali až při natáčení Popelky. Pak jsme spolu točili ještě Třetího prince, no a pak už nikdy nic.“

Film má v Německu velký fanklub, který každoročně pořádá na zámcích tematické plesy v duchu pohádky.

Autor: Archiv Blesku

Nezamiloval jste se tehdy do ní? Byla velmi krásná!
„Ona má nádherné oči a výraz a kam přišla, tam ji měli rádi. Takže zamilovaní jsme do ní samozřejmě byli všichni, působila tak nedostupně a přitom hrozně křehce. Každý se proto kolem ní pohyboval s největší opatrností. Byla úžasná.“

A co představitelka Dory, Dana Hlaváčová?
„Dana byla taky skvělá, hrála svou roli bezvadně. My jsme točili poměrně dlouho kvůli sněhu. Jak už jsem říkal, byla pořád hrozná zima. Ale Dana všechno statečně zvládala, a až když přišla scéna, kde má spadnout do ledové vody, tak prozradila, že je těhotná. Takže nakonec tam za ni skočila kaskadérka.“

Tři oříšky pro Popelku jsou vánoční klasika, letos půjdou zase na Štědrý večer. Díváte se vůbec?
„Spíš je máme zapnuté a já občas projdu kolem televize a zadívám se. Jenže já nevidím to, co ostatní diváci, spíš u toho vzpomínám na to všechno, co se dělo za kamerou. Takže má přítelkyně Monika má vždycky Popelku i s výkladem o pozadí natáčení.“ (směje se)

Co dnes dělá princ z Popelky

Není jedním z herců, kteří by hráli ve všech nekonečných seriálech. Vidět je proto méně, než někteří jeho kolegové. Herectví a dabingu se ale věnuje stále. S režisérem Ondřejem Slaninou v současné době chystá film Bardi, ve kterém si po dlouhé době zahraje hlavní roli a který bude mít premiéru už příští rok v dubnu. Také se věnuje svému divadelnímu spolku, se kterým jezdí po celé republice. Momentálně chystá na únor uvedení hry Zase ta sborovna, která navazuje na úspěšné představení Sborovna, a kde si zahraje i herečka Regina Rázlová.

Očima autorky

Pavel Trávníček je velmi milý a kouzlo z Popelky si zachoval i po čtyřiceti letech. A i když nepopírá, že z nálepky věčného prince zrovna nadšením neskáče, o natáčení naší nejoblíbenější pohádky dokázal během rozhovoru mluvit dlouhé minuty a láskyplná nostalgie v jeho hlase opravdu nešla přeslechnout