13°C
Spojili jste obývák s kuchyní, tu ale většinou kuchaři chtějí mít oddělenou, jsou v ní prý rádi sami.
Já to měl tak, že jsem naopak chtěl žít dohromady. Moje žena Erika neustále chce, abychom ty prostory oddělili třeba zatahovací stěnou nebo dveřmi, asi aby mě neviděla. I ty vůně jdou samozřejmě na druhou stranu. Ale co, je to vaření. Já vařím tak, že tam vlastně nejsem. Ono se to vaří, já občas něco udělám, můžu být v obýváku, občas jdu do kuchyně a zase se vrátím. Pro mě ideální.
Máte v kuchyni dost prostoru a sporák s velkými hořáky, to jste si prý dlouho přál.
Ano, ale hlavně jsem si přál prostor. Na malém sporáčku s malými hrnci pořád něco přetéká. Je to nepříjemné. Ale když je prostor, tak se na to dá ten velký hrnec, ničemu to nevadí. A mytí velkého hrnce zabere stejný čas jako toho malého. Mám taky velkou troubu, fakt velkou, na tu jsem pyšný.
Všimla jsem si, že taky máte opravdu velké dřevěné prkýnko – nebo spíš prkno?
To je prkno, od jednoho známého, který si ke mně chodí půjčovat lyže, jednou se zeptal, jestli nechci dřevěné prkno. Tak jsem řekl, že chci a ať udělá rovnou čtyři. Tři jsem rozdal kamarádům, všichni jsou úplně nadšení, je to kvalitní práce, která vydrží dlouho, a je na tom vidět, že si s tím člověk pohrál.
Je to hezká paralela, že vám výrobu toho prkna nabídli ve ski servisu, který je v prostoru, kde původně bylo řeznictví vašeho dědečka, a ono vypadá, jako by do řeznictví patřilo.
Jojo, vypadá trošku jako řeznický špalek.
Platí pořád to, že maso by se mělo řezat na jiném prkýnku než třeba pečivo?
V restauraci ano, tam jsou různě barevná prkýnka, až se člověk doprkýnkuje úplně do háje, ale je to důležité, protože když přijde hygiena, tak vás nezavřou. Před 35 lety to bylo každému úplně jedno a dělalo se to na jednom prkně. Ale doma použiju prkýnko, umyju a začnu krájet něco jiného. Nejsem blázen.
Všechno je tady u vás o něco větší, než je člověk zvyklý, i ten kámen na stole.
To je můj oblíbený šutr, ale je tady spíš z toho důvodu, že když jsme ten stůl koupili, tak přišla matka na Vánoce na návštěvu, přinesla nám vonného františka, a když odešla, tak jsme se koukali, jak je to hezké, jak to voní, a když jsme ho nadzvedli, tak jsme zjistili, že úplně propálil stůl. A to tak, že navždy. Tak jsme pořídili velký kámen jako dekoraci. To je zase výhoda – velký stůl, velký kámen, malý stůl, kamínek.
Vedle kytary tu stojí vysavač. Co používáte častěji?
Kupodivu nejčastěji používám Spotify. To je něco pro mě. Já byl sběratel vinylových desek. V roce 1980 jsem měl 21 alb od Pink Floydů, i výběry, pak jsem si to všechno pořídil logicky na cédéčkách a teď – teď si můžu pustit, co chci. My jsme byli taková parta, já sbíral Floydy, druhý sbíral Genesis, další Jethro Tull, Yes, vyvíjím se dál, poslouchám, co se mi líbí, art rock asi nejvíc.
Hrajete pořád s kapelou?
Hrajeme, máme takové sešlosti v hospodách, záleží na tom, jak se muzikanti cítí, někdy zahrajeme jen dvě písničky. A někdy nás musí vyhnat, protože už nás nechtějí… Je to podle chuti a nálady, není to O2 aréna.
Je tu spousta obrazů – jak k vám přicházejí?
Většinou jsou to dárky, od našich přátel. Kdyby nám dali lahev vína, tak už jsme ji vypili. Jsou to vzpomínky, každý obraz má nějaký důvod.
Prý nejraději ze všeho vaření grilujete na dvorečku…
Grilování mám rád, mám docela rád i asijskou kuchyni. Na to ale potřebujete zase vybavení. Já mám takový ten wok, jako mají na ulicích v Bangkoku, dám tam bombu, udělá mi to ten obrovský oheň, uděláte cak cak a je hotovo, nandaváme. Nechci tomu věnovat moc času. Stejně jako s tím grilováním, je to rychlé, ale musí to mít hlavu a patu.
Na tom dvorečku máte i vinohrad. Jak se mu daří ve městě?
To jsou hrozny na jídlo, není to na víno. Ze začátku to vždycky vypadá luxusně, ten hrozen má třeba kilo a půl, a pak ho napadne nějaká svině. Mně už se to pak nechce sbírat, tak to nechávám po prvním mrazu. Sice to už nevypadá nejlíp, ale jsou nejsladší. Vždycky si myslím, že už to neporoste, ale za rok plodí ještě víc.
Funguje to i bez vaší péče?
Přesně tak, vždycky si říkám: už bys to měl ostříhat... Ale nemám čas, nechce se mi, nemám náladu. No a co? Neživí mě to… Jenom to ozobu.
Vešlo se vám do zrekonstruovaného prostoru všechno, co jste si přál, nebo na něco nezbylo místo?
Víceméně je tu vše. Manželka fandí holobytům, čím míň tady toho je, o to je šťastnější. Nemá cenu dráždit kobru bosou nohou. Zas je tu pořádek. To je třeba výhoda těch obrovských šuplat v kuchyni, všechno se do nich vejde, nic se nepovaluje nahoře. Blbý je, když to někdo dá do jinýho šuplete! Všechno by mělo být tam, kde to má být. To jsou takové maličkosti, které člověka štvou, ale dá se to vydržet.
