7°C
Chtěla jsem vás představit jako herečku, zpěvačku, vy ale tu kategorizaci nemáte ráda.
Nemám, myslím si, že když je člověk umělecky založený, tak má těch talentů víc. Nedá se to specifikovat. Ano, já jsem primárně herečka, co si pamatuju, toužila jsem jí být od pěti let, ale taky jsem chtěla zpívat a tančit i kreslit, což mi úplně nejde. Ale zase umím postavit dům a zařídit ho, miluju zahrady a sázení stromů. Myslím, že když už člověk je v tom uměleckém světě, tak se to nedá zaškatulkovat.
Zařídila jste si pracovnu, abyste někde mohla být sama. Nechává vás tady rodina v klidu?
Pavla i tady slyším hrát. Holky se to musely naučit. Já jsem za poslední tři roky na sobě udělala velký kus práce, na sebevědomí, na uzemnění, tady jsem já, tohle chci a to mě těší, to dělám ráda.
Vy jste se dlouho hledala se zodpovědností vůči všem šesti talentovaným členům rodiny, kteří tvořili. Máte už pocit, že jste se našla?
Já si myslím, že se nenajdeme nikdy, ale ta cesta je důležitá. Stále nás může překvapit, co se nám v životě stane, ať už v tom negativním nebo pozitivním slova smyslu. Vždycky budu hledat něco dalšího, co se ve mně třeba skrývá.
A co se tu u vás skrývá na policích, čím jste se obklopila ve svém království?
Je tu například socha, kterou dělal můj dědeček Jan Kodet, je tu také kompilát fotografií Vendelína Budila, mého praprapradědečka, režiséra, autora, ředitele, kantora, který byl i výtvarně nadaný. Záznam jeho hlasu a fotografie byly uloženy i v muzeu Shakespeara ve Stratfordu nad Avonou, protože jeho herecké ztvárnění Krále Leara bylo naprosto fenomenální. Taky tu mám jeho dceru Annu Budilovou, později Steimarovou, to je maminka mojí babičky Jiřiny Steimarové. Anna hrála Malého lorda v Národním divadle, když jí byly čtyři roky. Takhle byla šikovná. Prostě jsou tu mí inspirativní předkové. A knihy, které miluju, divadelní hry, poezie.
U nikoho jsem ještě neviděla tolik básnických sbírek. Kdy vás poezie zasáhla?
Já ji milovala od malička, Manon Lescaut jsem uměla ve dvanácti letech, bavilo mě to. Ve třinácti letech jsem recitovala Šrámka na Pražském vajíčku a nevyhrála jsem, pak mi tvrdili, že nemůžu být herečka, když jsem nevyhrála.
Jak do toho všeho zapadá zarámovaný vlas Marilyn Monroe?
To je dárek od Pavla, ale je tak maličký, že tam skoro není vidět. Nicméně je certifikovaný.
Pracovně vévodí sekretář, vypadá to, že má svou historii.
Provází mě celé dětství, maminka vždycky říkala, že ho dáme pryč, že ho prodáme, že je potřeba zrestaurovat, což by si zasloužil. Ale já ho pryč nedám, ten se mnou bude všude, tam maminka dávala příbory, je to součást mého dětství a dospívání.
Vaše rodina prý nemůže žít v Praze, protože to nevydrží sousedé.
No, nevydrží. Je to dům plný hudby, teď máme zahradu, tak snad už moc nerušíme. Zavírám dveře, ale stejně se to myslím line – snad v příjemné formě pro sousedy.
Poměrně jste se teď vyčerpala promováním vaší nové písničky, kterou jste právě tady zkoušela.
Před rokem jsem oslovila Václava Koptu, aby mi napsal text, hodinu jsme si povídali a moc jsme se nasmáli a on mi pak poslal velmi depresivní a závažný text, který zhudebnil Michal Worek. V režii Jana Kodeta vznikla intenzivní, krásná a prospěšná píseň Náš dům. Když jsem pak slyšela výsledek, tak jsem věděla, že ta píseň potřebuje záštitu a že ji chci věnovat obětem domácího násilí. Spojila jsem se s neziskovou organizací Acorus, z.ú., která se touto problematikou zabývá, a chtěla bych v této spolupráci pokračovat.
Jenže když se věnujete emočně náročným věcem, musíte někde načerpávat. Pomáhá vám zahrada? Vy jste na ní zvyklá dřít, prý vám k tomu Pavel hraje.
Jojo, to bylo velmi časté na mlýně, kde jsme bydleli. Já si sedla v bufech na traktor, dala si tam to pivo jako správný pracant a jezdila. Pavel mi k tomu hrál na housle. Taky mi hrál k sekání dřeva. Nebo jsem lezla po stromech a Pavel vykoukl z okna s dotazem: Co tam děláš? No, co bych asi dělala, řežu stromy. Ale mlýn jsme prodali a tady je zahrada de facto hotová. Já ji tak trošku kazím. Ona je vymyšlená jako hodně zelená, jehličnatá, načančaná. A já potřebuju, aby do toho ta příroda nějak pronikla. Takže sázím keře a růže a všechno, co kvete, na jaře je to krásné. Ale nemám tu tolik práce, co jsem měla. A o co méně práce s tou zahradou mám, o to více se můžu věnovat sama sobě. Konečně!
