Po zradě druha Karla Čurdy, obklíčeni nacisty v kryptě kostela v kostele v pražské Resslově ulici, si na den přesně před 84 lety výsadkáři Operace Anthropoid zvolili smrt ranou z vlastní zbraně. Renomovaná advokátka Dagmar Raupachová, praneteř jednoho z hrdinů Jana Kubiše (†28), v rozhovoru pro Blesk připomíná, jak důležité je nezapomínat na hrůzy 2. světové války, ale také nesnižovat význam výrazů jako důvěra ve stát či smíření.
Blesk: Není už atentát dávná historie?
Dagmar Raupachová: „Pro mladou generaci je druhá světová válka už skutečně vzdálená historie. Z lidského hlediska to chápu, protože život je rychlý a překrývá to řada jiných událostí. Nemyslím si ale, že je to správné.“
Proč?
„Historické zásadní události bychom si měli uchovávat. Ve složitých chvílích nám připomínají, že byli lidé, kteří bez váhání položili život za svou vlast. To je důležité i dnes.Zvláště v dnešní bezpečnostní situaci.“
Byl atentát na Heydricha správný? Odstartoval v naší zemi mnoho hrůz...
„Vyrůstala jsem v rodině, která byla událostmi kolem atentátu přímo zasažena. Maminka, dědeček i babička byli zatčeni gestapem a prošli koncentračním táborem. Přesto jsem byla vychována k tomu, že atentát byl správný čin a že Jan Kubiš s Jozefem Gabčíkem ukázali, že se národ nacismu dokázal postavit Byl to v Evropě jediný útok na tak vysoce postaveného příslušníka SS s takovou mocí, který byl úspěšný. A díky atentátu byla následně zneplatněna Mnichovská dohoda a my dnes můžeme žít v hranicích jako před válkou.“
Řada lidí namítá, že následovala strašná odveta, pomsta.
„Uvědomuji si velmi dobře, jaké utrpení následovalo. Přesto jsem v dospělosti po studiu všech souvislostí dospěla ke stejnému názoru jako moji rodiče. Atentát byl správný.“
Jaký je odkaz výsadkářů?
„Odvaha, rozhodnost, čest a schopnost postavit se zlu i za cenu vlastního života. Hodnoty, které by společnost neměla ztratit.“
Máme je jako národ v sobě? Našli by se noví Kubišové či Gabčíci?
„Jsem optimistka, jen se to v době míru těžko poznává. Možná bychom byli překvapeni, kolik odvahy by se v lidech objevilo, kdyby byli postaveni do skutečně těžké situace a museli se rozhodnout, na jakou stranu se postaví.“
Bojovali by za stát, nebo jen za sebe či zájmy úzké skupiny? Společnost je hodně rozdělená...
„To máte pravdu. Je to škoda a zároveň už to považuji docela za nebezpečné. Ztratili jsme schopnost poslouchat argumenty druhé strany. Každý trvá na svém názoru a nepřipouští, že by ten druhý mohl mít v něčem pravdu. Vytrácí se důvěra ve stát. Když lidé státu nevěří, neztotožňují se s ním, důsledkem může být i to, že položit za něj život…nevím, nevím. Důvěra se buduje velmi dlouho a ztrácí se velmi rychle. Ve veřejném prostoru nyní zaznívají ze strany reprezentantů státu názory, že pokud by došlo k válečnému konfliktu, tak že by určitě naši lidé vzali do rukou zbraň a šli by za stá bojovat. Tak tím si úplně jistá nejsem. Když jsem o tom přemýšlela, uvědomila jsem si , že můžeme alespoň trochu srovnávat s válkou na Ukrajině. Mnoho bojeschopných můžů uteklo do zahraničí a za vlast bojovat nechtějí. Z lidského hlediska mohu pochopit, že nikdo nechce umírat. Ale domnívám se, že tím, jak právě toto i jako stát tolerujeme, vytváříme tím ve společnosti normu, že odmítnout bojovat za stát je normální a že není nutné se za to stydět. A to považuji docela za nebezpečný trend. Obávala bych se toho, že pokud bychom se dostali my do válečného konfliktu, mohl by se nám tento přístup vymstít a vrátit se nám jako bumerang. A bezpečnost země je nyní skloňována ve všech pádech. Bezpečnost země není ale jen o vojenské technice v garážích, ale také o personálu a také o lidech. To zaprvé. A zadruhé bezpečnost země znamená také zdravotnictví, ekonomiku a další. Bezpečnost země je celý sytém a jedno bez druhého se neobejde.“
V Evropě se znovu válčí. Měli by představitelé Česka připomínat čin českých parašutistů i kolegům v EU?
„Mám zkušenost např. z Německa a musím říci, že tam o tom lidé většinou vědí. Nakonec i německý prezident Steinmeier se mnou o tom diskutoval. Měli bychom všichni přemýšlet o tom, co znamená vztah k vlastní zemi. Jan Kubiš odešel do zahraničí proto, aby mohl za svoji vlast bojovat. To je silný odkaz i pro dnešní dobu.“
Jak se díváte na nedávnou Pouť smíření mezi Čechy a Němci v Brně?
„S dnešními Němci nemám žádný problém. Několik let jsem v Německu žila, studovala i spolupracovala na projektu s německou univerzitou. Mám zatím jen dobré zkušenosti.“ Nikdy bych si ale nedovolila, abych zpochybňovala názor jiné skupiny, která má jiné zkušenosti, například nějaké bolestné utrpení jejich rodin a podobně. S čím já mám problém, je termín smíření.“
Proč?
„Nemohu se smířit s hrůzami, které byliyprováděny lidem, ať už na jedné straně, nebo druhé. Co ale musím zdůraznit – je nutné rozlišovat mez příčinou a důsledkem.“
Atentát na Heydricha
Kubiš s Gabčíkem atentát provedli 27. května 1942 v pražské Libni. Heydrich utrpěl těžká zranění, kterým 4. června podlehl. Následovala bestiální nacistická pomsta. Byly vyhlazeny Lidice a Ležáky, tisíce lidí skončily ve věznicích, koncentračních táborech nebo na popravištích. Historici považují atentát za jednu z nejvýznamnějších akcí domácího i zahraničního odboje.
Nevzdali se
18. června 1942 svedlo sedm československých parašutistů několikahodinový boj s přesilou nacistů. Jan Kubiš, Jozef Gabčík, Adolf Opálka, Josef Valčík, Jan Hrubý, Josef Bublík a Jaroslav Švarc padli, ale nevzdali se.
Hrdinský čin. Udělali správnou věc s vědomím že se možná nevrátí a přesto do toho šli a ukázali, že ne všichni Češi jsou přizdis**či 
