Jeho maminka Veronika (38) v otevřeném rozhovoru popisuje, jaké to je vychovávat malého bojovníka, který si myslí, že mu noha jednou doroste »jako taťkovi«.
Jak se vlastně stalo, že se Josífek stal tváří letošní Sněžky?
Všechno to začalo u naší rehabilitační sestry. Josífek dostal svou první protézu s »kolínkem« až teď na podzim, protože dřív se mu tam prostě nevešlo. Přijela k nám na konzultaci Hanka z firmy Otto Bock, aby nás naučila, jak má Josífek správně vykopávat. No a asi za měsíc volal pan Petrouš z nadačního fondu KlaPeto, že s Hankou mluvil a že by se mu líbilo, kdyby byl Josífek tváří výstupu. Prý je roztomilý a chtěli letos podpořit právě dítě s protézou.
Josífek fotbal miluje, ale se standardní protézou je to asi těžké, že?
Je to kámen úrazu. On hrozně chce, chodí na pravidelné tréninky se starším bráchou, ale ta běžná protéza není na běhání. Jakmile se přestane soustředit, přestane kolínko ohýbat a vrací se k tomu svému starému stylu s rovnou nohou. Pak je doma brek, protože kamarádi mu na hřišti utečou a on si do míče ani nekopne. Ta sportovní protéza, na kterou se teď sbírá, vypadá jako takové »péro«. Je odpružená a pomůže mu v pohybu. On se strašně těší, že díky ní bude konečně rychlejší.
Jak na jeho handicap reagoval bratr Jiříček?
To je docela vtipné. Dlouho jsme mu to vysvětlovali, on kýval, že rozumí. Až jednou u školky potkal miminko v kočárku a úplně se vyděsil: »Mami, vidělas to? Ta holčička měla obě nohy! Jemu to přišlo divné obráceně. Myslel si totiž, že nohy rostou dětem na střídačku – že teď roste bráchovi jedna a pak mu doroste ta druhá.
I sám Josífek mi občas řekne: »Až budu velký jako taťka, tak budu mít obě nohy stejně velké. Snažím se mu vysvětlit, že bude mít velkou protézu, ale on si myslí, že ho prostě jen nechápu (smích).“
Vy s manželem působíte, že berete vše s velkým nadhledem. Nechcete Josífka držet zkrátka a až příliš ho chránit?
Vůbec ne. My fungujeme jako úplně normální rodina. Minulý rok si Josífek usmyslel, že chce lyžovat. Tak jsme půjčili klasické lyže a šli jsme na to. Já se držím hesla: »Tak to zkus, a když si natlučeš, tak to příště dělat nebudeš.« Nechci mu říkat, že něco nemůže, protože není úplně v pořádku. Ať si na to přijde sám. Na kopci jsem ho sice musela nahoru vynášet, protože to nevyjel, ale dolů byl nejšťastnější na světě. Teď je na řadě kolo. Už se psychicky připravuji na ty pády, ale zakazovat mu to nebudu.
Vzpomenete si na moment, kdy jste se o diagnóze dozvěděla?
Byla jsem na běžném ultrazvuku. Doktor najednou začal kroužit sondou a bylo jasné, že není vše v pořádku. Na obrazovce teď už i maminky vidí stejný obraz jako pan doktor.
Co vám v tu chvíli probíhalo hlavou?
Mně se začalo chtít brečet až v ten moment, co jsem nemohla vyslovit tu větu, když jsem se ptala doktora: »Takže je postiženej.« Vůbec to nešlo říci. Lékař nás pak poslal do Brna na další vyšetření, kde nám řekli, že to není genetické, a že se při vývoji něco »špatně rozpojilo«.
Tehdy nám doktor řekl slavnou větu o těch houslích... »No, tak to holt nebude fotbalista, tak bude hrát třeba na housle.« Ale nám tehdy spadl kámen ze srdce – báli jsme se, že to bude ohrožovat život nebo mozek. Když řekli, že je jinak úplně zdravý, byli jsme celá rodina šťastní.
Jak to Josífek zvládá ve školce?
Chodí do Motýlků a je to tam bezvadné. Vzali ho bez váhání a bez asistenta. Paní učitelky se naučily mu protézu nasazovat, on si ji sám umí sundat. Pomáhají mu s oblékáním nebo obouváním, ale jinak je to parťák jako každý jiný. I na záchod už se naučil vylézt sám, což byl dřív boj, protože ta protéza se mu opírá až o pánev a v oblečení se mu to občas »zasekne«.
Čeká vás výstup na Sněžku. Půjde to Josífek pěšky?
Josífek ujde kousek, paní učitelky ho ve školce berou za ruku a on cupitá. Ale na delší trasy máme sportovní kočárek. Na Sněžku se s námi chystá i parta fotbalistů z Brodu. Josífek už mi hlásil: »Mami, ty tam nemáš co dělat, ty fotbal nehraješ, to bude chlapská jízda!« Takže počítám s tím, že ho ti velcí chlapi nahoru klidně i vynesou. Hlavní je, aby tam byl s nimi.
Pepíček: Až budu velkej, budu fotbalista!
Když se Blesk Pepíčka zeptal, čím by jednou chtěl být. Odpověď přišla okamžitě: „Fotbalistou.“ Maminka mu na to ihned zareagovala: „A to asi nepůjde profesionálně, víš. To tady není v Čechách, tak to bys měl jako koníček…“ Pepíček měl ale jasno: „Já budu fotbalista.“
Charitativní trička
Jako každý rok nechal Nadační fond KlaPeto vyrobit speciální benefiční trička. Letos v zelené barvě, která společně obarví Sněžku dozelena! Jedná se o limitovanou edici benefičních triček, kterou můžete zakoupit přímo v den výšlapu na akci v Peci pod Sněžkou, a to za 350 Kč. Přispět můžete samozřejmě také přímo, a to jakoukoliv částkou na transparentní sbírkový účet NF KlaPeto: 2001375049/2010
Pomoc, která má tradici
Už v sobotu!
V sobotu 30. května se z centrálního parkoviště P3 v Peci pod Sněžkou vydají lidé na charitativní pochod už počtrnácté! „Už v 8:30 proběhne slavnostní zahájení se Sašou Rašilovem, které odstartuje celý den plný emocí, solidarity a pomoci rodinám dětí se zdravotním handicapem.
Loňský ročník ukázal obrovskou sílu lidí s dobrým srdcem. Díky vám se podařilo vybrat více než 2,2 milionu korun a pomoci 57 dětem. A letos může díky každému účastníkovi vystoupat o svůj pomyslný krok výš i malý Josífek,“ nalákal na akci spoluzakladatel NF KlaPeto handicapovaný atlet Jaroslav Petrouš.
Při srážce s kamionem přišel řidič o ruku. PČR
