Výčet diagnóz jejich dětí by vydal na tlustou lékařskou zprávu. Hluboké mentální postižení, autismus, následky brutálního týrání. Všichni nosí pleny, jedí mixovanou stravu, někteří nemluví, jiní špatně vidí.
Pro mnohé by to byla konečná. Pro Špakovy začátek. Náhradní máma Marcela (66) a táta Jaroslav (70) se s „jejich partou“ nezavírají doma. Naopak. Cestují. Po horách, po městech, po Evropě.
Dodávka? Vlak? Žádný problém.
„Vozíčky jsme vytlačili jak na Ještěd, tak na Praděd. Poradíme si v Praze i v historických centrech, někdy i na koncertech,“ řekla paní Marcela a dodala: „Lidé jsou neuvěřitelní. Pomáhají.“
Zážitků mají na knihu. „V Budapešti nám policisté dvě hodiny hlídali parkovací místo. V Praze nám na přechodu zastavují tramvaje,“ smála se žena.
Šílené osudy
Nejvíc veselých historek přináší mentálně postižená Hanička (27). „To je náš vítací typ. Objímá, hladí, bere lidi k tanci. Když jdeme po Praze, všem mává a slyšíme: »namaste, hi, hallo, konnichiwa…«, prostě celý svět na jednom chodníku,“ vypráví máma s jiskrou v očích.
Pohoda v rodině panuje i doma. V žádném pokoji nenajdete smutek. Tomáš (43), s duší desetiletého kluka, hrdě ukazuje sbírky autíček, hokejistů a vojáčků. Simonka (27), kterou vlastní matka porodila do záchodu a málem ji utopila a pak ji ještě týrala, nedá dopustit na panenky.
Zuzanka (14) je nemluvící ležák, narodila se drogově závislým, a autista Tibor (26) dávají svou filozofii života najevo alespoň tím nejjednodušším – širokým úsměvem.
Nápad táty, srdce mámy
„Každý den je nádherný,“ říká Marcela. Zatímco táta Jaroslav se nenápadně schovává, fotit se nechce. Přitom to byl právě on, kdo kdysi přišel s myšlenkou vzít si těžce postižené děti do péče.
Začalo to narozením jejich handicapovaného syna Tomáše. Kromě něj mají Špakovi ještě dvě vlastní dcery – Radku (44) a Alenku (41), která rodičům pomáhá, jak jen může.
Aby měl každý své soukromí, postavili si bezbariérový dům. Bez půjček. Bez hypotéky. „Kupovali jsme cihly od výplaty k výplatě. V létě jsme makali a dětské postýlky stály na zahradě,“ vzpomínala Marcela, bývalá prodavačka. Jaroslav byl horník.
Má to smysl? Rozhodně!
Otázku, zda má smysl tolik se věnovat dětem, které „nevnímají svět“, slyšeli už mockrát. „Kdo ví, jestli jejich uzavřené světy nejsou krásnější a barevnější než ten náš. Možná lepší než světy mnoha zdravých lidí,“ uvedla Marcela tiše.
„Potřebují jen pomoc s běžnými věcmi a hlavně lásku. My vidíme, že ji cítí. A svým způsobem ji vracejí.“ Rodina Špakových slaví každý drobný pokrok. Když někdo udrží lžičku. Když se poprvé sám napije z hrnku. Protože právě z těchto maličkostí se tady skládá štěstí.
VIDEO: Mozková obrna u dětí nemusí být vždy překážka při vzdělávání.
