14°C
Paní Natašo, jak jste se vlastně do domova seniorů dostala?
„Víte, za to může elektrika. Musel se měnit proud ze 120 na 220 voltů a ten byt se tím celý tak nějak zdemoloval. Museli ho rekonstruovat, uklízet a mezitím jsem se rozstonala. Dostala jsem nějakou strašlivou střevní chřipku. Vůbec nevěděli, co se mnou. Nějakou dobu jsem byla na interně v Bohnicích, pak v revmatologické nemocnici na Slupi, no a potom jsem skončila tady.“
Jak reagovali místní obyvatelé, když se tu objevila velká filmová hvězda?
„No, to je právě to hrozný, protože mě tu každej pozná. Když jsem třeba přišla do nemocnice, kde nás bylo na pokoji pět lidí, tak sotva jsem promluvila, hned se někdo ptal: Poslyšte, nejste vy Nataša Gollová? To bylo neuvěřitelný! Jen podle toho hlasu. Já si to pořád nějak neuvědomuju.“
Zdravotních problémů jste si ve svém životě užila dost. Máte nějakou radu, jak se jich nebát?
„Nedávno jsem říkala panu doktoru Matuškovi, ten se mi teď stará o moje nohy: Víte, pane doktore, já mám takovou smůlu, že když se něčeho bojím, tak se mi ty obavy vyplní. To je hrozný. A on mi na to říká: No tak se ničeho nebojte a pak se vám nic špatnýho vyplnit nemůže. No jo, ale teď ještě do toho ty moje bércový vředy, ty mě ale pronásledují pořád. Ještě že pan doktor Matuška se toho ujal. Jenomže teď mám do toho oteklý kolena a musím brát pořád nějaký odvodňovací prášky a pořád mi dávají nějaký injekce. Já vám řeknu, tyhle věci jsou tak protivný!“
Jaký je život v domově? Chodí za vámi někdo z vašich bývalých kolegů?
„Víte, co jsem zjistila? Že sem kolegové herci strašně neradi chodí. Jako by se toho báli. Klidně jdou za někým do nemocnice. Když jsem byla v těch Bohnicích na interně, bylo nás na jednom pokoji pět ženských, a to jim vůbec nevadilo a chodili za mnou. Ale do domova důchodců nepřijdou. Hodně smutno mi bylo třeba o Vánocích, to na mě tak nějak padlo...“
Jak ale vím, chodívá sem za vámi třeba Vlasta Harapes...
„No ten je ohromně vtipnej. A vůbec mu nevadí, kolik mi je, nic si z toho nedělá. Minule mi dokonce řekl jeden fór. Víte, jakou výhodu maj důchodci? Že směj přecházet na červenou, že se smí dotýkat vysokýho napětí a... ještě něco třetího. To je přece smrťák, tenhle vtip! (smích) A to se nestyděl mi říct! To se mi na tom právě líbilo, že on, mladej, vypráví tohle mně, starý paní.“
Občas si na vás vzpomene i některý z vašich ctitelů nebo ctitelek, nemám pravdu?
„Mám jednu ctitelku z Boskovic. Dagmaru, hrozně milou dívku. Ta mi například na Vánoce poslala překrásný vydání Pohádky máje s ilustracemi Ludmily Jiřincové. Já z toho měla tak fantastickou radost, to je přece něco tak krásnýho. Ale co je zvláštní, já vám ten příběh téměř nepoznávala. Já musím říct, že je to mnohem zajímavější než ten náš film. Myslím, že jsme tomu zůstali ještě hodně dlužni. Ta Helenka je v té knize ještě mnohem poetičtější, než jsem byla já. A ty nádherné popisy přírody, no to se ve filmu nedalo, i když to dělal Pečenka. Když jsem to po letech četla, bylo to ohromný. Ale chvílema jsem opravdu měla pocit, že čtu něco úplně jinýho, než jsme tenkrát natočili. I když vím, že Vávra tenkrát vybíral dialogy přímo z toho. Ale ty popisy přírody, to tam nebylo.“
V domově jsou zakázány návštěvy v době obědů, nechápu proč...
„To mi prozradila jedna báječná sestřička, jmenuje se Vladěnka. Já se na to taky ptala a všichni mi tak nějak vyhýbavě odpovídali, že proto, aby se jim cizí lidé do toho rozvážení jídla nepletli. No a až ta Vladěnka mi prozradila pravý důvod. Prý se tu taky stalo, že děti, které přišly za babičkou na návštěvu, jí klidně snědly oběd! (smích) Ještě jí možná u toho říkaly: Ale babi, vždyť ty to stejně nesníš, viď? a začaly jí to jíst. (smích) No a pak tu vyvěsili ten zákaz návštěv v době podávání jídla.“
Vypadá to, že svůj pověstný optimismus neztrácíte ani tady, že?
„Co mám dělat, je nesmysl složit ruce do klína a říct si: To všechno je stáří... Víte, domov důchodců má oproti nemocnici jednu velkou nevýhodu. Tady lidi nejsou kvůli léčení, nýbrž proto, aby vůbec měli kde bejt. Kde žít. Já jsem třeba zjistila, že dědečkové se snášejí mnohem líp než ženský. I když já jsem tu za celou tu dobu neměla sebemenší incident. Jen s tou mojí paní Boženkou, co jsme spolu na pokoji. Víte, ona nemá vůbec o nic zájem. Nepustí si rádio, nic nechce číst. Já jí třeba nabízím časopisy, aby si mohla aspoň prohlížet obrázky, ale ji to vůbec nezajímá. Tak mi řekněte, jak vůbec může takovej člověk žít?“
Jak si rozumíte s moderními technickými vymoženostmi?
„Vůbec. Já totiž nejsem technickej typ. Nedávno mě třeba vyzvali z toho Svazu dramatických umělců, abych namluvila něco na to video. Co to je? Co se s tím dělá? Co je to video? Já nejsem na tyhle technický vymoženosti. A teď je toho tolik! A to video, to mě pořád pronásleduje. Psal už mi kvůli tomu natáčení dokonce i Buchvaldek! (herec Zdeněk Buchvaldek, funkcionář Svazu dramatických umělců – pozn. red.)“
Paní Natašo, vím, že jste popularitu ani v dobách své slávy moc nemusela, ale přece jen, nechtěla byste napsat své paměti?
„Ne! Zaprvé neumím ani dobře psát. Já bych si už snad ani nevzpomněla. Připadá mi, že už je to všechno tak dávno, že bych to popletla. Navíc si myslím, že není dobře, když se pořád někdo jen vrací ke svým vzpomínkám. Vždyť je přece ještě přítomnost a budoucnost!“
Kdybyste je ale začala psát, na koho byste v nich zavzpomínala?
„První by byl určitě Martin Frič. To všechno vlastně udělal Mac Frič, tu mojí slávu. Ten byl ohromnej, hlavně na veselohru. On byl prostě jedinečnej. Dobře třeba věděl, že když má herec udělat dobře veseloherní roli, tak musí mít hlavně sebevědomí. Sebevědomí herci nesmí vzít. Třeba jsme natočili nějakej dlouhej záběr a on řekl: Natašo, dobrý to bylo, ale já jsem přesvědčenej, že ty bys to dovedla udělat ještě líp. No, chápete tu jeho psychologii? To byl opak pana Otakara Vávry. U něj mi připadalo, že to hrál tak trochu na betla. Něco jsme měly s Adinou točit a on řekl: Tohle je tak těžká scéna, to by mohla zahrát snad jedině Hepburnová s Ginger Rogers. No, tak vám děkujeme, pomyslely jsme si. Ale nebyla by to Adina, aby neodsekla: No, to by to ale taky musel režírovat Cecil B. DeMille. (smích)
Když už jsme se dostali k vašim hereckým kolegům, co třeba Svatopluk Beneš, váš Ríša z Pohádky máje? S tím jste se přece nedávno sešla při natáčení detektivky pana režiséra Háši...
„Jmenovalo se to Proč se vraždí starší dámy. Mého hlavního partnera tam hrál Adamíra, Sváťa tam hrál menší roli, nějakýho příbuznýho. A tam se stalo něco, co se člověku u kolegy málokdy stane. Dotočili jsme poslední scénu, Sváťa přišel ke mně a řekl mi: Natašo, vy ani nevíte, jak jsem šťastnej, že tuhle roli hrajete. Že jste ji dostala právě vy. No, chápete to?“
Koho považujete za nejlepšího herce současnosti?
„Hrušínskýho. Po Werichovi a Gabinovi. Hrušínský, to je přece náš úplnej Gabin. Nehybnej obličej, jen ty jeho oči. To je přece úžasný, jak on hraje úsporně.“
Možná byste se divila, jak jsou i teď vaše filmy populární. Dívala jste se na ně ráda? A jak je to u vás vlastně s tou popularitou?
„Víte, zpočátku jsem úplně odmítala jezdit na besedy k promítání starých filmů. Potom jsem se ale jednou odhodlala a bratr mě odvezl do Sokolova. Dávali tam film Eva tropí hlouposti. Pro učně. Nejdřív jsem tam něco kecala, nějaký nesmysly, a potom se mě mohli ptát. No a oni se ptali tak inteligentně a tak nějak, jak se dneska říká na tělo, byli prostě ohromní! Pak jsem se šla s nimi dívat a měla jsem hroznou radost, když se mohli umlátit smíchy. Od té doby, když mě někam pozvali, tak jsem na ty besedy chodila. Říkala jsem si, že když se to líbí těm mladejm, tak na těch filmech musí něco bejt. Už jsem se za ně tolik nestyděla. I když jsou takový, za který se stydím dodnes. Třeba taková Bezdětná nebo některý ty opravdu starý filmy.“
Když jsme ale u toho, ta neznámá slečna se vás tenkrát zeptala, na můj vkus malinko netaktně, jestli máte své vlastní děti...
„Bohužel ne. Můj manžel Karel Konstantin měl nevlastního syna. Tedy jeho byl vlastní, můj nevlastní. Já sama jsem děti bohužel neměla. Nějak k tomu nedošlo.“
A co vaše sny a přání? O čem sníte?
„Já mám jeden ohromný sen – v Praze na Jižním Městě se staví nový domov důchodců, kde každý člověk bydlí sám. Ale i když to ještě ani není otevřený, tak už je to obsazený. Tak sháníme nějaký papaláše, co by pomohli. Jeden můj známej mi řekl, že se zkusíme obrátit osobně na Jiřinu Švorcovou. Já bych totiž strašně potřebovala bejt sama. To je to jediný, co mi někdy velmi vadí. Byla jsem na pokoji už s jednou paní, ale ta bohužel zemřela. Tady lidi strašně umíraj a to není moc příjemný.“
Přepadají vás tu někdy chmury, nebo se snažíte žít optimisticky?
„Jistě jsou okamžiky, kdy si člověk řekne, že než takovej život, to raději žádnej. Ale jelikož pistole nemáme a jed taky ne, abych se mohla odpravit, co mám udělat? Skočit z okna? Tady je to moc nízko, druhý poschodí! (směje se) Já to teda vůbec nemám v úmyslu. I když popravdě řečeno, někdy bych chtěla odtud utéct. Ale já nemám kam. Já jsem přišla o byt, víte? Ale budu mít jinej. Slyšel jste někdy o místě, který se jmenuje Řež? To je u Prahy. Tak tam je dům a zemřela tam nějaká paní a já bych to mohla vyměnit za tu mojí garsonečku. A navíc jsou tam i lékaři a telefon a tak. Uvidíme. Ale to jen tak přes léto, v zimě bych tam nemohla bejt. Hlavně bych se moc chtěla dostat do toho domova na Jižní Město. Ta představa, že by měl člověk pokojík jen sám pro sebe, že si ho může sám zařídit, dát si tam svůj nábytek, svoje obrázky, to by bylo ideální...“
Jak rozhovor vznikl?
Ani po mnoha letech stále nevíme kdo, kdy a proč rozhovor natočil. Neznámá mladá dáma často ani nepokládala otázky, jen čekala, o čem její respondentka sama začne mluvit. Aleš Cibulka celý dialog zrekonstruoval a logicky přeskládal. Podle dostupných informací vznikl začátkem roku 1988 v domově důchodců v Sulické ulici v Praze...
VIDEO: Aleš Cibulka o První republice: Největší hvězdou nebyla Nataša Gollová
Aleš Cibulka o První republice: Největší hvězdou nebyla Nataša Gollová Adam Balažovič
