14°C
Miroslav Tomeček (63) si už dva roky užívá penze. Žije v Přerově v úhledném rodinném domku, s manželkou vychovává třináctiletou dceru a vzpomíná na doby, kdy řídil vlaky. Sjezdil celou republiku –na páře, elektřině i dieselu, zkušenosti má jako málokterý strojvedoucí.
„Smrt člověka pod lokomotivou patří mezi ty nejhorší. Já to zažil pětkrát a nikomu to nepřeji,“ řekl Blesku. Strojvedoucí vždy patřili k elitě na železnici. Pan Tomeček, vyučený elektromechanik, se k nim dostal v roce 1975.
Bardotka
„Začínal jsem jako strojvůdcův pomocník, topič na parní lokomotivě,“ vzpomíná. Po zkouškách ho zařadili na dieselové lokomotivy T 679.1 – známé jako Sergej, protože je vyráběli v někdejším Sovětském svazu.
Pak přešel na T 478.1, které se říkalo »Bardotka«, kvůli vyčnívajícímu hrbu – ňadrům – na přední části. „Další stroj měl zase přezdívku brejlovec, pro bíle rámovaná čelní skla,“ vysvětluje Miroslav Tomeček. Na všech typech fakticky mnohokrát objel zeměkouli, ale statistiku si nevedl. „Kdo by to počítal,“ mává rukou. „Ale ty nebožtíky si pamatuji dodnes.“
Rychlá smrt
Kdo se postaví před vlak, zemře. Přežití se rovná buď zázraku, anebo si to sebevrah na poslední chvíli rozmyslel a pokusil se uskočit. I tak to ale takřka vždy končí těžkým zraněním.
„O tom, proč ti lidé šli na koleje, nevím nic. Ale skoro všechny si dokážu v jejich posledních chvílích vybavit dodnes,“ říká. „Téměř všichni těsně před nárazem zvednou ruce vzhůru a trochu se předkloní. Pro mě se tehdy vždycky jakoby zastavil svět, jejich poslední portrét mám před očima pořád.“ Náraz lidského těla do mohutné lokomotivy prý připomíná slabé ťuknutí nebo zaševelení.
Strojvedoucí ne vždycky ví, že jeho stroj rozdrtil člověka. „Stejně tak to mohla být i srna nebo toulavý pes,“ vysvětluje Miroslav Tomeček. „Proto se na tragédii – pokud není od počátku jasné, že zahynul člověk – přijde někdy až na stanici nebo v depu.“
Technika
Ještě před pár desítkami let jezdily rychlíky na volné trati maximální rychlostí 120 kilometrů v hodině a stanicí projížděly nanejvýš stovkou. „Dnes se jezdí venku 160 a stanicí i 140 kilometrů a brzdná dráha se prodlužuje na 800 i víc metrů i s použitím rychlobrzdy,“ říká bývalý strojvedoucí.
Brzdění, které by dokázalo střetu se sebevrahem zabránit, ovlivňuje rychlost vlaku, zda je osobní, rychlík nebo nákladní, i to, z jakých vagonů je sestaven. „Starší mají brzdy špalíkové, kdy na kola tlačí litinové špalky. Moderní mají diskové brzdy jako auta.“
I tak ale začnou po povelu strojvedoucího fungovat s prodlevou zhruba šesti sekund. „A za tu dobu vlak pár desítek metrů proletí. Sebevrah přežít nemůže,“ krčí rameny pan Tomeček.
Smutné regule
Po každé srážce s člověkem musí strojvedoucí soupravu zastavit a vrátit se tam, kde se tragédie stala. „První pomoc je potřeba málokdy, tak je nutné se spojit s výpravčím ve stanici, doprava se zastaví a na místo přijede policie, lékař a pohřební služba,“ vypočítává Tomeček.
„Já i moji kolegové se podrobíme zkoušce na alkohol a většina z nás si nechá i odebrat krev, pro jistotu.“ Vlak potom pokračuje dál a záleží jen na strojvedoucím, zda se nechá vystřídat, anebo jede dál.
„Nejhorší je, když se na srážku s člověkem přijde až v depu a na mašině jsou jeho pozůstatky. Já jsem ženským, co uklízejí, vždycky nalhal, že je to zvíře.“ Strojvedoucího vyslechne policie, a pokud chce, má právo na třídenní mimořádnou dovolenou a pomoc psychologa.
Psychika
„Ta smrt člověka se pořád vrací. Zavřete večer oči a vidíte to znova. Spát mockrát ani nejde, i když jste unavený k nevydržení. Organismus odmítá vypnout. Já jsem opakovaně znovu prožíval ty poslední chvíle před svým jediným čelním střetem s člověkem a znovu slyšel to bouchnutí, viděl sklo a kousky mozku na něm. To pak už jde s vámi a záleží na každém, jak se s tím vyrovná,“ svěřuje se pan Tomeček.
Jak říká, někteří jeho kolegové po srážce s člověkem používají rychlobrzdu, i když jim někdo jen mává u tratě. „Člověku to nedá, jenomže to uděláte jednou nebo dvakrát, a jdete na psychotesty. A třeba i několikrát za sebou.“
Někteří strojvedoucí tak o svoji práci přišli – po smrti člověka, za kterou v žádném případě nemohli, už vést lokomotivu nedokázali. Začali být psychicky labilní a to se s odpovědností za desítky i stovky životů lidí, cestujících v jejich vlaku, nesrovnávalo. Životy i profesní dráhu mnoha dobrých strojvedoucích tak zničili sebevrazi.
Tragické příhody
Díky za parní kotel
„Tehdy jsem dělal na parní lokomotivě topiče. Jeli jsme na podzim 1972 ke Kojetínu, když kolem půl páté ráno můj šéf sáhl po rychlobrzdě a něco zakřičel. Mašina sebou strašlivě cukla a já letěl na kotel, co byl mezi námi. Kvůli němu – spíš ale díky němu – jsem nic neviděl. Pod kola nám skočila stará paní v noční košili. Pak se říkalo, že ji chtěli dát do domova důchodců a ona raději volila smrt.“
V protisměru
„Vedl jsem diesel »brejlovec« v létě 1973 do Hulína a dál do Otrokovic. A právě před vjezdem do Hulína k tomu došlo. V protisměru jel nákladní vlak a já ho spolu s pomocníkem zdálky očima kontroloval. Někdy se stane, že z něj čouhá po špatném naložení třeba prkno a dokáže udělat paseku. Bylo asi půl sedmé večer a já uslyšel takové svistnutí, jako by něco zašustilo. V Otrokovicích jsem kontroloval mašinu a na smetadle (pláty před předními koly lokomotivy, kterým se také říká pluh – pozn. aut.) jsem uviděl pár krvavých čmouh a kousky nějaké šedé hmoty. Usoudil jsem, že jsme vzali psa. Spláchl jsem to kbelíkem vody, nahlásil výpravčímu a jel zpátky. V Břeclavi nám řekli, že mezi námi a tím nákladním vlakem umřeli dva kluci, třiadvacetiletý a o rok mladší. Šli na pivo a na svoji cestu přes koleje doplatili.“
Rychlík č. 203
„Tomu vlaku se říkalo Vídeňský expres, podle dojezdové stanice. Bylo to v roce 1992, v červenci kolem čtvrt na pět ráno. Jedu stovkou a před vjetím do Hranic na Moravě najednou vidím mezi kolejemi něco zeleného, velkou hroudu čehosi. Použil jsem rychlobrzdu a zavřel oči. Uslyšel jsem náraz, a když jsem se podíval, na skle byly vlasy a kusy mozku. Na spodku mašiny jsem měl namotaného člověka. Pak jsem se dozvěděl, že to byl poručík ze zdejší posádky. Stál zády k nám, v předklonu a to zelené byl jeho plášť. Den předtím se mu narodil syn a on oslavoval. Svého synka nikdy neuviděl.“
Půlnoční smrt
„Ten sebevrah si zvolil k odchodu ze života půlnoc v dubnu roku 2000. Kousek před Grygovem u Olomouce je přejezd a můj vlak se tam pravidelně míjel s rychlíkem Silesia. Byla tma a hustá mlha a tak když jsem uslyšel ránu do boku lokomotivy, myslel jsem, že někdo z rychlíku něco hodil ven, třeba prázdnou lahev. Tehdy se jezdilo jednomužně a v kabině jsem byl sám. V Olomouci jsem se na stanici dozvěděl, že mi pod kola skočil asi třicetiletý chlapík. Měl prý problémy v rodině a na jeho matku se provalilo, že snad měla něco s StB a on to nevydržel.“
tn.cz