14°C
Ztracená Jana (13): Myslela jsem, že nás únosce bude držet roky
Deset dní prý byli zavření a nemohli ven. Po matce ztraceného Daniela promluvila o případu, který otřásá Českem, i sama oběť, třináctiletá Jana. I ona tvrdí, že šlo o únos. V rozhovoru, který proběhl za účasti její maminky a sestry Michaely, prozradila řadu podrobností.
Blesk: Jak se cítíte?
Maminka: Teď už je krásně, když ji mám tady.
Blesk: Je neuvěřitelné, jak jsou oba v pohodě.
Maminka: No, to mě taky překvapilo, ale vnitřně není v pohodě. Protože tam následky asi zůstanou.
Blesk: Jak to tam zvládali? Dan říkal, že nejhorší byl ten první den, že jste nevěděli, co bude...
Jana: První den no... Hlavně on.
Michaela: Asi holky to berou jinak, že jo.
Blesk: Toho pachatele jste znali?
Michaela: Neznali ho, vůbec
Blesk: Údajně je to pán z Danovy obce
Maminka: Prý ano. Policie nám ale nic zatím nepotvrdila, oni nesmějí, protože probíhá vyšetřování. Dostali jsme taky dopis od Janičky, ale bohužel, nebo bohudík, aspoň tomu Danovi se zadařilo aspoň nějakou tu indicii zasunout.
Blesk: Prý pachatel neměl kamarády...
Jana: Přesně, chtěl mít kamarády, svoje děti. I děti, kamarády, oboje.
Michaela: Že by měl dva v jednom. Byl nějaký narušený.
Blesk: Jak probíhal ten první den? Prý byli na procházce a on vytáhl zbraň?
Jana: Vytáhl. A mířil na nás.
Blesk: A do auta vás zatáhl?
Jana: To jsme šli už sami.
Matka: Pod zbraní by šel asi každej.
Michaela: My od neděle začali jezdit, seběhlo se 30 lidí. Jezdili jsme po Litoměřicích a po okolí a nenapadlo nás to.
Matka: Bylo to strašný. Ta nejistota. My mysleli nebo předpokládali, že utekli.
Blesk: Dan nám říkal, že si myslel, že s tím asi lidi budou tak trošku počítat a že vás nikdo nebude hledat.
Matka: Za to se jim omlouvám moc, to by nás nenapadlo, co se stalo.
Blesk: A v ten den té záchrany vám to volali Danovi rodiče nebo policie?
Michaela: Volala mi to Danova maminka, že se našli a že volaj policajti a ostatní věci k tomu.
Blesk: Prý policie nespolupracovala, jak by měla, podle Danovy maminky se na to vykašlali.
Jana: Prý nevěděli, že jsme v Ústí, oni jezdili po Litoměřicích.
Matka: Nenapadlo by nás, že by mohli být tak daleko.
Blesk: Co byste tomu člověku vzkázaly?
Matka: Aby to neudělal a aby ho nepustili, aby to nemohl udělat.
Jana: Je to šmejd.
Michaela: Protože se to nedělá.
Blesk: Ublížil vám?
Matka: Fyzicky naštěstí ne.
Michaela: Ublížil jim hodně, oboum dvoum psychicky.
Blesk: Co vám dávali jíst?
Jana: Tam bylo všechno, na co jsme si vzpomněli.
Blesk: A vy jste byli ve sklepě někde?
Jana: To nemůžu říct.
Matka: Byli v Ústí prostě.
Blesk: Prý chodil v průběhu času do práce?
Jana: Jo, chodil.
Blesk: Viděli jste na denní světlo?
Jana: Ne. Tam to bylo zavřený.
Blesk: Co jste si mysleli? Že tam strávíte roky?
Jana: Určitě, to by napadlo každýho.
Blesk: Pak přijeli teda Danovi rodiče?
Jana: Začali tam bouchat rodiče, nešlo to otevřít a víc nepovím, nesmím.
Blesk: Nebudeš se bát sama venku?
Jana: Bojím se i teď, mám strach, ale vím, že jsem s rodinou.
Matka: To je ta psychika.
Blesk: Co jsi udělala první, když jsi viděla maminku?
Jana: Ležela jsem v nemocnici pod kapačkama, nemohla jsem vstát, ale začala jsem brečet.
Blesk: Co bude?
Matka: Počkáme, až se srovná a budeme pro to dělat všechno. Musel to být hrozný zážitek.
I: Uvidí se s Danem?
Michaela: Určitě se budou vídat, bránit jim v tom nebudeme, prožili si to spolu.
