Na které barikádě kdo stojí jde samozřejmě vypozorovat, už když spolu partneři chodí (odmítání návštěv kina, restaurace nebo občasného koupení pozornosti na jedné straně, neúměrné spropitné, drahé dary nebo dovolené v exotických destinacích na straně druhé), ale naplno se to projeví právě až ve chvíli vzájemného sžívání v jedné domácnosti. Mluvit o penězích je totiž obecně považováno za trapné. Dřív nebo později ale ve vztahu jeden mlčenlivost prolomí. A ne vždy s klidnou hlavou!

„Oba s manželem chodíme do práce, ale celou domácnost táhnu já ze svého platu. Manžel mi přispívá jen dvěma tisíci,“ svěřila se Blesku Tereza Č. (31). Ačkoliv manžel pobírá plat 31 tisíc čistého a ona 17 tisíc, jsou veškeré nákupy potravin, drogerie a oděvů, stejně jako úhrada energií, školkovného dětem a jejich kroužků na Tereze.

Sama přiznává, že týden před výplatou už nemá z čeho nakupovat potraviny. „Manžel sice nadává, že nemá teplé večeře, ale aby mi přidal, to ne.“ Co s penězi dělá? Všechny je prý spoří. Ale přesvědčit se o tom Tereza nemůže, protože k jeho účtu nemá přístup. Ani k výpisům z něj. Může jen doufat, že jí říká pravdu.

Na to ovšem doplatila Andrea N. (37), která žila v podobném modelu partnerství, a když ji přítel opustil, neměla vůbec nic, zatímco on za deset let jejich vztahu našetřil všech 120 výplat!

„Podobné příklady jsou sice extrémní, ale bohužel nejsou neobvyklé,“ varuje Milan Jursík z Poštovní spořitelny a upozorňuje, že dalším zdrojem potencionálních konfliktů v rodině jsou situace, které mohou navozovat ve vztahu asymetrii – například nástup ženy na mateřskou dovolenou, rodičovská dovolená, nezaměstnanost, dlouhodobá nemoc atd.

„Partner, který nosí domů více peněz, pak může získat dojem vlastní nadřazenosti a dopouští se na partnerovi svého druhu psychického teroru,“ upozorňuje Milan Jursík. Často se také zapomíná, že například partnerovo opakované odpírání přístupu k finančním prostředkům je formou domácího násilí.

Pro zdravý finanční chod domácnosti je důležité dodržovat základní principy. „Partneři by měli znát výši všech svých příjmů. O větších výdajích musejí rozhodovat společně. Společně by měli také vybrat spořicí produkty, pomocí kterých zhodnotí své úspory.“

Prostě s trochou nadsázky je dobré, aby spolu probrali každou společnou korunu. Nemusí se na všem shodnout, ale musí o všem vědět. Jinak je jejich vztah dříve či později odsouzen k zániku.

Tři modely společného hospodaření

Aby se partneři vyhnuli zbytečným konfliktům, je třeba vybrat si model, jakým se budou řídit. V podstatě existují tři varianty:

1) Každý z partnerů má vlastní účet a společné náklady mají rovnoměrně rozděleny. Této variantě dávají přednost převážně muži. Oni hradí náklady spojené s bydlením, ženy pořizují potraviny a drogerii. Je ale nutno brát v úvahu, že muži většinou vydělávají více, a tak zde vzniká jistá finanční disproporce.

2) Partneři hospodaří společně. Příjmy obou partnerů jdou na společný účet, k němuž jsou dvě platební karty a z něhož jsou hrazeny všechny rodinné výdaje. Společný účet předpokládá velmi dobrou komunikaci mezi partnery. Ne vždy je však taková varianta možná, zvláště v situacích rizikových modelů chování jednoho z partnerů, například gamblerství nebo jiné závislosti. V těchto případech je doporučováno, aby takový partner neměl volný přístup k rodinným financím a úsporám. Zajímavé je, že velmi často způsob společného hospodaření narazí v průběhu vztahu na nevoli jednoho z partnerů. Důvodem bývá snaha vycouvat ze vztahu, otevírat si zadní vrátka.

3) S penězi hospodaří jeden z partnerů. Funkční, byť nepříliš rozšířený model. Příjmy obou partnerů jdou na společný účet, ke kterému však jeden z partnerů nemá dispoziční právo. V tomto případě je třeba mít v partnera plnou důvěru. Než na takový model přistoupíte, je třeba si dopředu určit výši přiměřeného finančního obnosu pro osobní potřebu každého z partnerů. Jde o jakési kapesné, se kterým si může nakládat dle svých potřeb.