Kromě dotazů na specifické onkologické onemocnění se čtenáři Bleksu nejvíce ptali na to, zda se má nemocným říkat pravda o jejich vážném stavu.

Jak odpovědělo sedm lékařských kapacit?

* Doc. MUDr. Jana Prausová, Ph.D., MBA, primářka Radioterapeuticko-onkologického oddělení FN Motol v Praze:
„Máme pacienty, s nimiž mluvíme zcela otevřeně, protože to tak chtějí. Jsou to třeba podnikatelé, kteří svůj časový horizont potřebují znát a jsou to odvážní lidé. Pak jsou pacienti, kteří se po prognóze nepídí a vědět ji nechtějí. Navíc my ji zcela přesně ani vědět nemůžeme.“

* Prof. MUDr. Luboš Petruželka, CSc., přednosta Onkologické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze: „Komunikace s nemocným je základem onkologie a lékař k ní musí mít dispozice. V době minulé se diagnóza musela skrývat, dnes se sděluje otevřeněji. Těžko zapojit pacienta do léčby, když svou nemoc nezná. Jak ovšem sdělit prognózu? Záleží od pacienta. Zejména mladší pacienti dnes přímo žádají přesné údaje.“

* Prof. MUDr. Pavel Šlampa, CSc., přednosta Kliniky radiační onkologie Masarykova onkologického ústavu v Brně: „Sdělení pravdy závisí na stavu pacienta. Pokud je prognóza dobrá, říkám otevřeně pravdu. U nepříznivé předpovědi je odpověď nutné korigovat s ohledem na aktuální stav nemocného, a to musí poznat onkolog při klidném a citlivém pohovoru s pacientem.“

* Doc. MUDr. Tomáš Büchler, Ph. D., přednosta Onkologické kliniky 1. LF UK a Thomayerovy nemocnice v Praze: „Já osobně věřím, že se pacientům má pravda říkat. I platný zákon říká, že pacient má právo na všechny informace (tzv. informovaný souhlas, pozn. red.). Ale musí být podávány přiměřeně a v případě potřeby je na místě zařídit podporu, například psychologa.“

* Doc. MUDr. Michal Zikán, Ph. D. z Onkogynekologického centra Gynekologicko-porodnícké kliniky U Apolináře v Praze: „Vztah lékaře a pacienta musí být založen na vzájemné důvěře. K tomu jednoznačně patří i sdělování nepříjemné pravdy. Lékař by však měl vždy odhadnout, jak pravdu sdělit, a ponechat naději – když už ne na vyléčení, tak na zajištění dobré kvality života.“

* MUDr. Pavel Boček, onkolog a pediatr fakultní nemocnice Motol v Praze: „Je to velmi individuální, podle typu nádorového onemocnění, rozsahu, charakteru a povahy pacienta. U dětí a jejich rodičů je podstatné získat si u nich důvěru, hezký vztah a zapojit je do boje s nemocí. Bohužel někdy i přes nejšetrnější individualizované sdělení rodiče musí vyhledat psychologa či psychiatra.“

* Prof. MUDr. Pavel Klener, DrSc., onkolog a hematolog, profesor 1. Lékařské fakulty a konzultant Ústavu hematologie a krevní transfúze v Praze: „Na tento problém existují různé názory. Pravda je, že nemocný by měl být o prognóze své choroby informován, je ovšem velmi obtížné tuto prognózu předem určit. Existují totiž situace, kdy zdánlivě velmi závažné nádorové onemocnění na léčbu zabere a naopak, kdy prognóza se jeví jako příznivá a nemoc se neočekávaně začne zhoršovat. Domnívám se proto, že lékař by neměl pacientovi brát naději, ale na druhé straně mu nemůže vážnost situace zatajovat.“