Představitel mužných typů herec Radek Brzobohatý (74) má dva obrovské sny. Podívat se jako velký milovník Jacka Londona na Aljašku a znovu navštívit Mexiko. Svými památkami mu při první cestě učarovalo. Zatím ale cestuje jen v myšlenkách, protože ho skoro každý den zastihnete v divadle, které nese jeho jméno. Dá se na soukromém divadle zbohatnout? Neznám soukromé divadlo, které by vydělávalo velké peníze. Tak to nikdy nebylo a asi taky nebude. Ale může se divadlo udržet bez dluhů a platit včas hercům, respektive všem zaměstnancům. Takže z vás není milionář? Není a nebude. Divadlo se dělá z lásky. Zažívám tady mnoho krásných okamžiků, které by v jiném podnikání nikdy nepřišly. V tom je to kouzlo. Máte rodinný podnik, Rola se stará o restauraci, manželka Hana o chod divadla a ekonomiku, Ondra skládá divadelní muziku a vy jste dal divadlu tvář. Dostanete se někdy do sporu? Málokdy. I když samozřejmě nemáme na všechno stejné názory, v zásadě se naprosto shodujeme. A kdo z vás je ten opatrný, co se nehrne do rizik? No, spíš asi já. Možná je to i tím, že mám bohatší divadelní zkušenosti. Už jsem toho v životě dost zažil a vím, že divadlo je rizikové pracoviště. Dostal jste nabídku točit Sněženky a machry po dvaceti letech. Těšíte se? Zatím zůstalo u nabídky a nic se dál neděje, ale četl jsem knihu a zahrál bych si to rád. I jinak jsem dost vytížený. Hraju nejen u nás v divadle, ale taky v Karlíně, v Pardubicích a stále se točí seriál Ulice. Chodí vám ještě dopisy od fanynek? Ano. Je to příjemné a jsem na to vlastně celý život zvyklý. Nechápu, proč někteří mladí naříkají, že kvůli popularitě ani nemohou přejít Václavák. Vždyť to je normální, že vás lidé poznávají. Pozdravím a jdu dál. A jak je to s fanynkami, když třeba jedete se synem Ondrou na zájezdové představení? Přinesou mi koláčky a štrúdl. Po představení čekají na podpis nebo se s námi chtějí vyfotografovat. Na jedné straně stojí Ondrovy puberťačky a na druhé moje ženy středního a staršího věku. Pořád je to půl na půl. Asi jste hodně šťastný, že je Ondra muzikant, že? Nikdy jsem nechtěl, aby byl hercem, protože znám úskalí té práce. K tomu, abyste uspěla, potřebujete obrovské štěstí, životní kliku, a ta přijde málokdy. Hudba mu přinese hodně radosti. Vy jste měl štěstí, že jste mužný typ. To možná taky, ale kdyby mě dobře nepoznali režiséři jako Vojtěch Jasný nebo Karel Kachyňa a mnoho dalších, tak jsem o spoustu dobrých rolí přišel. Mluvíte Ondrovi do výběru partnerek? Rozhodně mu do osobního života zásadně nemluvím. Dokážete si představit, že budete dědečkem? Já už od dcery z prvního manželství dědečkem jsem. A u Ondry, kterého jsem měl v padesáti letech, jsem vlastně tátou i dědečkem dohromady. Máme s Karlem Vágnerem, Karlem Gottem a Bolkem Polívkou klub, který se jmenuje Sám si dělám vnoučky. V redakci mi dali za úkol zeptat se na vaši charakteristickou chůzi. Poznáme vás podle ní mezi tisícovkou lidí. To mám asi po tátovi a možná že i po dědovi. Hodně toho po sobě máme v genech. I když Hanka říká, že chodím jako Chaplin, s nohama od sebe. Na DAMU jsem měl paní profesorku Krešlovou, vynikající choreografku, a ta nás učila chodit, pérovala nás. Takže na mé chůzi může mít taky velký podíl. Čím to je, že za pětadvacet let jste se ženou neměli žádný skandál? Protože to u nás obou s Hankou je životní láska. Jsme dva rozdílné typy, a to je výhoda. Doplňujeme se. Navíc se umíme tolerovat, pochopit druhého. Oba jsme začínali bez koruny, ona navíc odešla od velice bohatého muže a neměli jsme vůbec nic. Všechno jsme si pořizovali znovu. A oba jsme od začátku cítili, že jde o vztah, který jsme ještě nikdy nezažili. Klika, štěstí, náhoda. Navíc jsme se potkali při natáčení filmu, který jsem měl původně točit už v roce 1973. Jenže přišel zákaz filmovat a Martin Hollý na mě jako kamarád počkal. Až do roku 1980. Kdyby nepočkal, s Hankou bychom se nepotkali. Bydleli jste jeden čas na Václavském náměstí, teď žijete v Říčanech. Nechybí vám velkoměsto? Na velké město jsem si naopak těžko zvykal. Pocházím z venkova, z hor, jsem šťastný v přírodě. Ale Prahu obdivuju, miluju, je to krásné město. Děláte si sám dřevo do krbu? No samozřejmě. A prořezávám stromy na zahradě, sekám trávu. Chtěl byste být o deset let mladší? Třeba o třicet. Ale život nejde zastavit ani vrátit. Když se dívám zpátky, asi ničeho nelituju. Splnila se mi strašná spousta věcí. Žádná nesplněná přání? Jen jedno. Táta měl velikou knihovnu, už jako kluk jsem přečetl Cyrana a jen tak ze zájmu se naučil verše zpaměti. Moc jsem toužil po tom, zahrát si tuto postavu. Když jsem působil v libeňském divadle, obsadil mě režisér Václav Lohniský do Cyrana, jenže to mi bylo asi jedenatřicet a cítil jsem se na tuto vysněnou roli mladý. Nevyzrálý. Vašek se zlobil, ale pak mě pochopil. Tuhle postavu musíte mít v sobě, vyzrát k ní. Když mě chtěl Vojta Jasný do Rodáků, taky na mě čekal pět let. Takže zpátky k Cyranovi. Další nabídka přišla v Divadle na Vinohradech, dostal jsem ji k padesátinám. Jenže režisér František Štěpánek dostal uprostřed zkoušek těžký infarkt. Přišel jsem o Cyrana podruhé. A dneska už je pro mne tato role pasé. Jak vzpomínáte na doby, kdy jste z politických důvodů nesměl hrát? Nikdy jsem se necítil ukřivděný, užil jsem si to jinak. Postavil jsem kapelu a hrál. Teď mám pocit, že kdyby se vám v bazénu objevila zlatá rybička, ani byste nevěděl, co si přát. To je fakt. Pro sebe nic konkrétního, spíš obecně, aby ze světa zmizely války, nemoci a podvodníci.