V pátek Paříž, v sobotu Frankfurt, v úterý Barcelona a pak zas Paříž. Takto horečně žije a pracuje slovenská modelka Andrea Verešová (26). Dle všeho je velmi zodpovědná, dochvilná, působí překvapivě skromně, mluví a prý už i myslí česky a k smrti ráda se fotí. Má ráda léto u moře, ale o letošních "prázdninách" si na něj bude muset nechat zajít chuť... Dospělo vaše studium práv do finále? Zbývají mi v podstatě závěrečné státnice. To nejhorší, a toho se bojím, jak se říká, ďábelsky. Nevím, proč z toho mám tak strašný strach. Takový strach jsem měla i z maturity, pravda, nakonec jsem to zvládla na jedničky. Každou volnou chvíli jsem studovala, ať už to bylo v letadle nebo na přípravách na Miss Slovensko. Do noci jsem šprtala, protože jsem cítila, že ty nároky na moji osobu jsou mnohem vyšší. Že si okolí říká: No tak ukaž, co umíš. Kdy ukážete diplom? Květnový termín jsem nestihla. Vzhledem k pracovnímu vytížení a smluvním závazkům s nejrůznějšími firmami jsem musela státnice odložit. Když mám pocit, že to není úplně podle mých představ, že bych se to mohla naučit líp, tak to radši odložím. Možná že to dělám špatně. Spolužáci mi říkají: Andreo, nikdy nemůžeš vědět všechno. Třeba bude dobrá komise... Ale já jsem maximalista už od dětství. Čeká mě nelákavé léto hezky mezi skripty. Až tak příšerné prázdniny? Tak přesně. Nikde u moře, nikde u slunce. Budu šprtat. Beru to tak, že jednou zájem klientů a firem pomine, a budu se namísto modelingu věnovat seriózní práci. Ale všechno nechávám na hvězdách a na osudu. Uvidíme, kam mě zavede. Věřím tomu, že když člověk po něčem hodně silně touží, tak ono to fakt nakonec přijde. Řekl vám někdo někdy, že jste ošklivá? Na základce se nám kluci posmívali, že jsme ošklivky. Nikdy jsem neměla ten pocit, že ze mě jednou bude modelka nebo misska. Až sestra mě přihlásila do soutěže Miss středních škol Slovensko, díky které jsem nafotila první fotky, poprvé jsem se objevila na titulních stránkách časopisů. Možná opravdu jen díky modelingu jsem zjistila, že jsem asi trošku přitažlivá, že je na mně něco zajímavého. Bez toho bych si nedůvěřovala. Získala jsem nějaké to sebevědomí. Vyhýbají se sebevědomým modelkám trapasy? Komických historek je hodně. Pamatuju si jednu historku mé kamarádky. Mně tehdy bylo už takových sedmnáct, takže jsem byla taková trošku ostřílená, ale ona šla na casting poprvé. Řekli jí: Svlékněte se. Protože když je nějaký casting na plavky nebo na spodní prádlo, klienti samozřejmě chtějí vidět figuru holky. Ona šla do kabinky a vyšla - úplně nahá. Oni byli úplně zděšení a šokovaní. Holka tam pak stála ještě vyděšeněji, když viděla jejich výrazy. Byla až příliš nahá? Měla se ukázat v plavkách nebo ve spodním prádle. Pak jsem si vyčítala, že jsem jí to neřekla dopředu, nenapadlo mě, že... to mě nenapadlo. Kolikrát mně co se přihodí. Zmeškala jsem letadlo. To se mi stalo před dvěma týdny. Myslím, že už jsem fakt docela zkušená, lítám opravdu často. Byla jsem v Lyonu, kde jsem fotila katalog ještě s jednou Slovenkou. A když se takhle potkají dvě Slovenky, tak se stane to, co se stalo. Co se stalo? Spletly jsme si vlak. Měly jsme jet z Lyonu rychlovlakem do Paříže a já jsem měla ještě večer odlétat do Barcelony, kde jsem druhý den fotila. Nějak jsme se zavyprávěly a úplně nám ušlo, že jdeme na trať, která nabrala opačný směr. Rychlovlak zastavil až po hodině a půl a já jsem zmeškala letadlo. Musela jsem si sama hradit letenku a letět do Barcelony ráno v pět. Jste velmi zcestovalá. Kde vám je nejlépe? Kde se mi líbí nejvíc... to je těžké říct. Miluju hory, jsem holka z hor, lesy mám ráda, krásné louky. Ale mám ráda i přímořské oblasti, ráda lodě a moře, asi jsem někdy v minulém životě byla námořník. Mohla bych cestovat do konce života, pořád něco nového objevovat a kochat se i tou starou kolébkou civilizace, Itálií, Římem. Zřejmě se přizpůsobím a budu tam, kde bude jednou můj životní partner. Máte na mysli někoho konkrétního? Člověk nikdy neví, jak to s ním osud myslí a co ho čeká a nemine. Co má přijít, přijde. Nechci předbíhat. Nabízel vám už někdo manželství? Nějak si momentálně nevzpomínám. Ale vzpomínáte. Možná nějaká nabídka někdy byla, ale nikdy jsem tomu nepřikládala důraz. Spíš to bylo v rovině takového nějakého vzplanutí a poblouznění. Nerada dělám věci zbrkle a bez přemýšlení. Beru sňatek jako hrozně důležitou životní událost, která by opravdu měla být na celý život. Musím cítit, protože na sto procent to člověk nikdy vědět nemůže, že je to ten pravý až do konce života. Jak si ho představujete? Měla by to být silná osobnost, určitě silná osobnost. Abych k němu mohla trošku vzhlížet a vážit si ho. Zodpovědný, velmi šarmantní, svým způsobem tolerantní. Vždycky mě okouzlí taková ta lehkost bytí, tu mám ráda. Možná přichází až s věkem, najdete ji spíš u mužů, kteří už mají zkušenosti a nadhled, takže se dokáží nějak nad věci povznést, neřešit je těžkopádně. Krizových situací je pak méně. Lehkost a nadhled jsou důležité. Člověk potřebuje oporu. Doufám, že jednou takového partnera najdu. Vybavujete si svého úplně prvního partnera? No určitě. Moje první velká láska se odehrála v mateřské školce, zamilovala jsem se do spolužáka, a dokonce vím, kde teď je. Pořád je v tom městě, ve kterém jsem se narodila, v Žilině, a vím, že pracuje jako provozní hotelu. Vy ho takhle sledujete? To je podezřelé. Jmenuje se Martin Červenka. Martinko. A dokonce moje nejmilejší hračka, kterou jsem měla odmalička, se jmenovala Martinko. Byla to malá panenka, a byl to kluk. A ten Martinko, kterého jsem potkala ve školce, to byla taková moje první náklonnost. Prožívala jsem ji kupodivu dominantně. Vrhala jste se na něj? Byla jsem tehdy taková čilejší. Chtěla jsem ho držet za ruku, vynucovala jsem si pusinky, a on pořád ne a ne a nechtěl mi je dát. Cítila jsem, že on je ten pravý, a on to bohužel neopětoval. Mně to bylo tak hrozně líto. A pak už jsem ho nepotkala, až v takových čtrnácti, patnácti letech. Říkala jsem si: To byl on, asi. To musel být on. Poznala jste ho? Poznala. Jestli on poznal mě, to nevím. Ta špatná zkušenost mě tak ovlivnila, že pak už jsem nikdy nebyla ta dominantní, měla jsem strach z neúspěchu a z odmítnutí. Stala se ze mě pasivní pozorovatelka a musel mě dobývat partner. Už jste se nikdy nevrhala a nepusinkovala? Ne, určitě ne. Zjistila jsem, že to nemusí být to pravé ořechové a že si tím partnera nezískám. Že ho to odradí. Praha je pro vás cizí město. Stýská se vám? Jsem taková osamělá cizinka v cizím městě. Ne, zvykla jsem si. Jsem tady dlouho, šest let. Osud mě sem zavedl, všechno nechávám na osudu. A tady jsem poznala svoji bývalou lásku, Jaromíra. Nechci o něm mluvit, rozhodla jsem se soukromí si chránit. Ale kdybych se měla vdávat, tak o tom určitě poinformuju. Jistě, svatbu neutajíte. No... nedávno jsem fotila na ostrově Mauritius a viděla jsem tam asi pět nebo šest svateb. Docela mě to zaujalo. Tam by se to i utajilo.