Sandra Apostolidisová, redaktorka

Iveta opakovaně padala na dno, ale se stejnou intenzitou se uměla zvednout z popela jako bájný Fénix. Já ji zažila v obou těchto životních fázích a byla to setkání tak odlišná, jako by snad ani nešlo o tutéž osobu.

Poprvé jsme se sešly koncem léta 2011. Zpěvačka tehdy rozhodně neprožívala šťastné období a není se čemu divit. Měla za sebou rozchod s falešným italským hrabětem Domenicem Martuccim a po jednom z dlouhé řady pobytů v nemocnici našla azyl v domě svého budoucího manžela Josefa Rychtáře a jeho tehdejší ženy Dariny.

Po příjezdu do vesnice za Prahou nás Iveta přesto přivítala s úsměvem na tváři a otevřenou náručí. Ihned navrhla tykání, mě dokonce začala familiérně oslovovat Sluníčko. Na řadu přišlo focení, na které se prý od rána důkladně připravovala, přesto jsme museli ještě pár minut počkat, než si dolakuje nehty, aby bylo vše tip ťop. Focení Ivetu zjevně bavilo, ochotně pózovala, tu na kožešině před krbem, tu v pohodlném ušáku s hrnkem horké kávy.

Pak ale přišel na řadu náš rozhovor. Sedly jsme si do zahradního altánu a… A tam jsme spolu následně strávily opravdu dlouhých šest hodin. Iveta nebyla šťastná a nedokázala štěstí tak dlouho předstírat. Mnohokrát přestala komunikovat, nezadržitelně se rozplakala, nebo dokonce utekla kamsi do útrob domu a já musela čekat, než ji Josef Rychtář zase přivedl za ruku zpátky. Bylo to náročné a Ivetino špatné rozpoložení mě opravdu sebralo, sama jsem se po odjezdu cítila pod psa.

Den nato přišla pro zpěvačku další rána. Sociálka jí odebrala syna Artura a svěřila ho do péče otci. Zhroucená a uplakaná Iveta mi několikrát psala a volala a dožadovala se názoru, co má dělat. Neuměla jsem jí pomoct, nejsem psycholog, kterého Iveta tak zoufale potřebovala a bohužel si to nikdy neuměla přiznat. Ozvala se pak ještě párkrát, až náš kontakt na dlouho utichl.

Sandra Apostolidisová s Ivetou Bartošovou při jejich druhém setkání.
Autor: Archiv Blesku

Podruhé jsme se měly vidět o více než rok později. Iveta měla tehdy svůj pořad na dnes již neexistující TV Pětka a všichni z jejího okolí do světa hlásali, jak je v pohodě. Moc jsem tomu nevěřila, po předchozí zkušenosti jsem si to dost dobře neuměla představit. Z našeho opětovného setkání jsem měla docela velké obavy.

Došlo k němu jedno příjemné podzimní odpoledne v pizzerii v centru Prahy. Do restaurace jsem vcházela se staženým žaludkem, netroufala jsem si odhadnout, co mě tentokrát čeká. Iveta dorazila ve společnosti svého tehdejšího manažera a vypadala skvěle! Nejen že vypadala, dokonce tak vážně působila. Milá, příčetná, usměvavá, prostě ve formě. Zvěsti nelhaly. Nevěřila jsem, že může stejný člověk působit tak diametrálně odlišně.

Od té doby prošla Iveta ještě mnoha takovými proměnami. Nedávno se zdálo, že se zase vše v jejím životě začíná obracet k lepšímu. Jenže tak jako pokaždé přišel pád, tentokrát ten poslední.

Michaela Remešová, redaktorka

Ivetin příběh jsem sledovala dlouho. Důvěrně jsem se s ní seznámila ale až ve chvíli, kdy si začala s Jiřím Pomeje. Fandila jsem jim a brala jejich vztah tak, že si vzájemně chtějí pomoci odrazit se od pomyslného životního dna. Iveta musela přestat pít a brát prášky, což se Jiřímu na čas podařilo a byla z ní zase ta krásná princezna, kterou lidé obdivovali…

Rok po svatbě jsme začaly spolu psát její životopisnou knihu. Povídaly jsme si spolu v průběhu několika dnů, venku u řeky, v kuchyni nebo na zahradě. Byla usměvavá a v pohodě.

Večer jsme měli grilovat u přátel, ale Iveta z ničeho nic utekla se slovy: „Já mám fobii z lidí, nemaj mě rádi, to já vycítím!“ A tak to šlo pořád jako na houpačce. Euforie a dobrá nálada, pak strach z lidí, strach z toho, že ji někdo pronásleduje.

Ivetin život začal nabírat zběsilé obrátky…

Hana Pokorná, redaktorka

V době, kdy jsem si osobně podala ruku s Ivetou, byla usměvavá, krásná a oči jí zářily štěstím. Měla těsně po velkolepé svatbě s producentem Jiřím Pomeje a do Blesk MAGAZÍNU přišla na focení. Stylistu nechtěla, přivezla si vlastní věci od návrháře. V našem malém starém ateliéru jí bylo plno. Zdvořile jsem jí vykala, ale po pěti vteřinách na mě důsledně pokřikla: „Snad si budeme tykat, ne?! Já jsem Iveta.“ Všechno brala s takovou samozřejmostí a chovala se ke všem, jako by nás znala léta, a já s ní minimálně jednou týdně chodila drbat na kafíčko. Její bezprostřednost mě ohromila. Nikdy jsem nezažila žádnou celebritu, která by byla po prvních vteřinách setkání tak otevřená. Vždy si všichni nechávali odstup, Iveta ne.

Iveta se nemohla do červeného korzetu vejít, nakonec to ale zvládla a na fotografiích vypadala skvěle.
Autor: Archiv Blesku

Vzpomínám, jak jsme jí se smíchem pomáhaly do korzetu, který nebyl právě její velikost. Nestresovalo ji to, naopak. „Jen to pořádně připni, stáhni, nevadí, prostě zaber a ten zip zapni!“ Nakonec se to podařilo a červený korzet seděl přesně. Na focení neustále vtipkovala, rozdávala jeden úsměv za druhým a byla totální profík. Nikdo z nás ani na vteřinu nepomyslel na to, že by se kdy mohla ocitnout v psychiatrické léčebně. Působila jako parťák, kterého byste vzali s batohem na dovolenou a rozhodně byste se nenudili.

Za celé focení si ani jednou nepostěžovala, že ji to obtěžuje a potřebuje skončit, naopak. Fotili jsme do té doby, než ji přijel vyzvednout její tehdejší manžel Jirka Pomeje. Jakmile ho uviděla, oči jí zářily ještě víc. Další den psala děkovné esemesky jak bylo všechno skvělé a těší se na příště. Je neuvěřitelné, jak člověk dokáže být v jeden okamžik na vrcholu a jakmile se otočíte, už píšete jen krátkou vzpomínku…“