14°C
● Zahrál jste si nesčetně rolí chlapáků a frajerů. Není ale tajemstvím, že v osobním i profesním životě se necháváte vést ženami. Opravdu vám to nevadí?
„Vůbec ne. Jsem šťasten, že jsem před dvaatřiceti lety potkal Hanku (Hana Gregorová, manželka, pozn. red.), protože ona je přesně holka do nepohody. Ostatně Hana je nejen skvělá manželka, ale i ředitelka.“
● Jak jste se seznámili?
„Vždycky říkám, že za ni vděčím straně a vládě. (smích). Z politických důvodů jsem kvůli filmům Ucho a Všichni dobří rodáci dlouho nesměl točit, až režisér Martin Hollý si mě doslova vydupal na natáčení Nočních jezdců na Slovensku. A já při tom potkal Hanu, která tam také účinkovala.“
● To je trošku ironie – v Uchu jste hrál se svou tehdejší ženou, Jiřinou Bohdalovou…
„Já jsem se trochu bránil, aby to byla Jiřina, protože jsem měl pocit, že filmů s naší dvojicí je už moc. Tak jsme s režisérem Kachyňou vyzkoušeli na tu roli několik hereček – mimo jiné se musely předvést ve scéně, kdy dá hrdina tohoto filmu partnerce facku! Dnes musím před Jiřinou smeknout, jedině ona to ustála s grácií! Ale hlavně, byla pak v tom filmu bezkonkurenčně nejlepší.“
● S Bohdalovou jste se před kamerou znovu potkali po dlouhých desetiletích až loni, ne?
„Natáčení filmu Vrásky z lásky bylo velice příjemné. I po letech nám to před kamerou funguje.“
● Vždy se hrdě hlásíte ke kraji svého mládí – Valašsku. Co takhle slivovice? Dáte si?
„Moc jsem jí za život nevypil. Jsem vinař. Ale přesto nedám na slivovici dopustit. Vím totiž, že umí vyléčit některé neduhy líp než léky.“
● Z vlastní zkušenosti?
„Točili jsme něco na jižní Moravě. V okolí řádila prasečí chřipka – a já ji »rafnul«. Navzdory úsilí doktorů nemoc nepolevovala a nejhorší bylo, že jsem přišel o hlas. Až za mnou přišel primář, taky Valach, s lahví slivovice: Radošu, nikde to neříkej! přikázal mi. Svařil deci slivovice, přidal deci svařené vody a lžíci medu. Pak to ještě jednou zopakoval – a poslal mě do postele. Přikryli mě, potil jsem se jako kůň. Když mě ale za dvě hodiny probudili, mluvil jsem normálně a horečky také odešly. Ten primář mi taky poradil, abych, když na mě jde rýma, kloktal slivovicí. Tak to od té doby dělám a nevím, co je nachlazení.“
● Prý jste slivovici nosil i Werichovi. Je to pravda?
„Seznámila nás Bohdalová, která hrála u něj v divadle. Já jsem s ní šel k Werichovým na návštěvu. Přinesl jsem mu valašskou slivovici, která je jiná než ostatní slivovice, protože se nedělá ze sliv, ale z trnek. Werich ji předtím nikdy neochutnal. Můj dárek přijal s potěšením. Oslovoval mě pak vždy Valachu. Návštěvy u Werichů byly velmi příjemné, on byl fajn člověk.“
● Jak se vlastně kluk z poválečného Valašska stane hercem v Praze?
„Na textilním učilišti jsme měli amatérský divadelní soubor, a nebýt Láli Peška, možná jsem se profesionálním hercem ani nestal. To on mě na amatérských soutěžích objevil a pak nade mnou držel ochrannou ruku. Byl to bezva chlap – a taky skvělý profesor.“
● Takže žádná rodinná divadelní tradice?
„Děda byl námořní kapitán a tátu v roce 1915 přihlásil taky do námořní akademie. Bylo mu čtrnáct! A do roku 1932 byl námořníkem obchodního loďstva. Dotáhl to až na strojního důstojníka.“
● Ví se o vás, že jste i nadšený muzikant…
„Už v kvintě na gymnáziu jsme s kamarády začali muzicírovat – a jednou, když jsme šli někam hrát, jsme se náležitě »prdli«. To víte, slivovička pro muzikanty tekla proudem, i když nám bylo šestnáct. Právě proto jsem ale musel na učiliště.“
● Zahrajete si někdy i s Ondřejem?
„Já mu hrál odmala na housle a zpíval písničky. I teď si někdy spolu zahrajeme. Když mu byly čtyři roky, do mateřské školky přišly učitelky z »lidušky« hledat talenty. Vybraly ho a já s ním pak denně cvičil a věnoval se mu. Někdy to bylo těžké, hlavně když ostatní kluci lítali po dvoře a on musel donekonečna cvičit na houslích… Ale myslím, že se to vyplatilo. Líbí se mi hudba, kterou skládá, ale víte, jak to je. Já jsem nekritický postarší táta, takže samozřejmě že pro mě je geniální.“
