Vyplavené Strunkovice zase spláchl déšť

Strach, vztek a beznaděj pociťují při každém zahřmění manželé Marta a Jiří Turkovi. V sobotu po půlnoci, když měli v domě vody po pás, sedli do auta a odjeli pryč. Nemohli se na tu spoušť dívat. „Nebylo na co čekat. Vrátili jsme v neděli a celý den i pondělí jsme uklízeli. Když jsme mysleli, že nejhorší máme za sebou, přišla večer průtrž mračen a můžeme začít znova,“ shodli se manželé. Z domu vynášeli zničené věci. Přišli nejen o nábytek, ale například i o fotografie z ničivých povodní v roce 2002.

„Přijde bouřka a je to tu zas. Na předpovědi se nemůžeme spoléhat. Lidé tu už mají strach jenom když začne pršet,“ povzdechla si Marta Turková. Dům budou vysoušet čtvrt roku. Obavy z vody ale zůstanou.

Myslel jsem, že už voda nepřijde

Stanislav Krbeček (74) prožil u Blanice celý život. Po ničivých povodních v roce 2002 si byl jistý, že už nikdy nic podobného nezažije. Teď přijde o mnoho věcí ze své domácnosti. „Mám pojištěný jen dům, ale ne domácnost. Přijdu o všechno, co mi voda zničila,“ řekl smutně důchodce.

A proč se nepojistil? „Už jsem nevěřil, že to ještě někdy přijde. Když už jsem tu hrůzu před sedmi lety prožil, tak by mě to nenapadlo ani ve snu. Nechtěl jsem teď dokonce ani opustit barák, když mě hasiči v noci ze soboty na neděli probudili,“ svěřil se Blesku vdovec, který v domku pár metrů od Blanice žije jen se svým psem. Doufá alespoň v jednorázovou sociální dávku. Z domova se snaží zachránit co se dá. Na zahrádce suší promáčené koberce, které mu spláchla voda. Uchoval jen nábytek, který podložil vysokými špalky. „Moji prarodiče ani rodiče nic podobného nezažili. Dříve tu stával železný most, kterým Blanice protekla. Nový most slouží jak přehrada. Stačí, aby se o pilíře zachytily stromy a větve, a voda se valí ven,“ povzdechl si Stanislav Krbeček.