Vznik Československa: 28. říjen se stal státním svátkem částečně i nedopatřením

Snahy o dosažení větší autonomie pro Čechy se projevovaly už dávno před první světovou válkou. První snahy o federalizaci Habsburského mocnářství se objevily již v polovině 19. století, kdy tyto návrhy přinášeli čeští obrozenci.

První pokusy o českou autonomii

První pokusy o dosažení české autonomie v rámci mocnářství přišly poté, co se na základě Rakousko-uherského vyrovnání dočkali značné autonomie maďarské části Habsburské říše, ze které se stalo Rakousko-Uhersko.

Už o rok později začalo demonstrací pod Řípem, kde 20 tisíc lidí protestovalo proti nespravedlivému vyrovnání ze strany Habsburků a proti zvyšování daní, takzvané táborové hnutí. Další tábory se v následujících letech konaly na řadě míst v Čechách, na Moravě a částečně i ve Slezsku. Dosáhnout zavedení trialismu (rovnoprávného postavení Rakušanů, Čechů a Maďarů) v rámci Habsburské monarchie se ovšem nepodařilo. Ačkoli se podařilo vyjednat takzvané fundamentální články, ty ovšem nakonec kvůli odporu rakouských a maďarských politiků odmítl přijmout císař František Josef I.

První světová válka a československý odboj

Po vypuknutí první světové války se takřka okamžitě začal formovat protirakouský odboj. Ten působil jak na území Česka a Slovenska, tak v zahraničí, kde se do jeho čela dostal budoucí první prezident Československa Tomáš Garrigue Masaryk.

Tomáš Garrigue Masaryk

Na začátku 1. světové války za sebou budoucí prezident Tomáš Garrigue Masaryk již úctyhodnou kariéru na akademické půdě. Jako politik byl ovšem relativně neznámý.

Narodil se 7. března 1850 v Hodoníně. Na reálnou školu se dostal až po přímluvě děkana u rodičů. Poté se ovšem krátce učil zámečníkem ve Vídni, později byl učedníkem v kovárně, nakonec ovšem začíná studovat německé gymnázium v Brně.

Již jako student na gymnáziu si našel práci jako vychovatel v bohaté rodině policejního ředitele Antona Le Monniera, se kterým se později stěhuje do Vídně, kde zakončuje studium na tamním Akademickém gymnáziu.

Po maturitě se ihned na univerzitě ve Vídni zapsal ke studiu oboru Filologie. Studia dokončil v roce 1876 a vyrazil na cesty do Itálie a Německa, kde v Lipsku poznal svou budoucí manželku Charlottu. S tou se oženil na jaře roku 1878, na podzim pak podává svou habilitační práci na základě které se stal docentem.

Do Prahy přichází v roce 1882, kdy zaujímá prostředí české univerzity přednáškami na tabuizovaná témata i svým přístupem ke studentům. Jako redigent časopisu Antenaeum publikoval s vlastním výkladem stať Jana Gabauera o nepravosti zelenohorského a královédvorského rukopisu. 

Roku 1891 se poprvé stal poslancem Říšské rady za mladočechy. Tehdy se ovšem mandátu vzdal už po dvou letech. Poslancem se znovu stal v roce 1907, kdy se stal poslancem za Českou stranu pokrokovou (realistickou), kterou sám zakládal o sedm let dříve. Před válkou ovšem ještě v říšské radě o samostatnost českých zemí neusiloval.

Krátce po vypuknutí války pak Masaryk odjel do Itálie. Po varování se už do během války do vlasti nevrátil. Působil nejdříve v Itálii, později ve Švýcarsku, až se během roku 1915 přesouvá do Francie, kde stanul v čele československého odboje.

Maffie - první československý odboj

Ještě než Masaryk odjel do exilu, zažil v Rakousku-Uhersku uzavření říšské i zemských rad. S odjezdem TGM začala organizace domácího odboje. Ten se zformoval na jaře 1915, kdy bylo ustaveno vedení ilegálního spolku, který měl později vejít ve známost jako Maffie.

V jeho čele stáli politici Edvard Beneš, Přemysl Šámal, Karel Kramář, Alois Rašín a starosta České obce sokolské Josef Scheiner.

Edvard Beneš

Edvard Beneš se později stal nástupcem Masaryka v prezidentském úřadu. Za první světové války se ovšem zasloužil především o domácí odboj a později i za československou diplomacii.

Absolvent filozofické fakulty, který studoval i na francouzské Sorbonně a doktorát z práv získal na univerzitě v Dijonu, v Praze se stal nejdříve organizátorem vnitřního odboje a spojka Maffie s Masarykem. Už v roce 1915 ovšem musí rovněž odejít do zahraničí, kde se stává úzkým spolupracovníkem Masaryka a Milana Rastislava Štefánika.

V zahraničí organizoval řadu diplomatických jednání, na kterých například na mocnostech, společně se Štefánikem, vyjednal souhlas se zřízením samostatných československých vojenských jednotek - legií.

Po vzniku Československa se stal prvním ministrem zahraničí mladého státu, pro který například dojednal podobu hranic, jelikož především slovensko-maďarská hranice předtím v historii nikdy neexistovala.

Přemysl Šámal

Dalším zakladatelem Maffie se stal Přemysl Šámal. Ten byl věrným následníkem Masaryka. Českou stranu pokrokovou zastupoval například na pražském magistrátu.

Jako člen Maffie zhodnotil především své právnické vzdělání, když hájil řadu československých vlastenců před civilními a vojenskými soudy.

Po vyhlášení samostatnosti Československa se vrátil na pražský magistrát. Tentokrát ovšem neskončil v opozici, ale stal se prvním primátorem hlavního města nového státu a v této pozici v prosinci 1918 mohl přivítat svůj vzor a nového prezidenta Československa - T. G. Masaryka na dnešním hlavním nádraží. Později se stal i Masarykovým kancléřem

Karel Kramář

Karel Kramář  s Masarykem i dalšími významnými postavami odporu k rakouské nadvládě spolupracoval již před válkou. V roce 1891 tak byl zvolen poslancem Říšské rady za mladočechy, jejichž se stal o šest let později předsedou.

Poslancem Říšské rady zůstal až až do jejího uzavření před začátkem války. Před válkou patřil k podporovatelům federálního Rakouska-Uherska. V roce 1914 ovšem svůj postoj změnil. Byl zároveň jedním z nejvýraznějších organizátorů odboje, což vedlo k jeho zatčení v květnu 1915, což mu podle některých historiků umetlo Masarykovi cestu do čela odboje. Původně byl Kramář za velezradu odsouzen k trestu smrti. Později byl ovšem omilostněn Karlem I., který v roce 1916 nahradil na rakousko-uherském trůnu Františka Josefa I.

Během jednání mezi domácím a zahraničním odbojem v Ženevě roku 1918 bylo pak dohodnuto, že se stane prvním premiérem Československa. V této pozici se stal jedním z nejhlasitějších odpůrců politiky vycházející ze skupiny kolem TGM.

Alois Rašín

Alois Rašín se původně měl stát lékařem. Po několika týdnech studia ovšem přestoupil na právnickou fakultu., kterou absolvoval v roce 1891. Politice se věnoval od mládí a jeho postoje vůči mocnářství byly vždy vyhrocené. Poprvé byl zatčen a souzen již v roce 1894 v rámci takzvaného procesu s omladinou.

Později ovšem dokonce získal mandát poslance Říšské rady, po jejím uzavření a vypuknutí války se stal členem Maffie. Krátce po Kramářovi byl v červenci 1915 ovšem zatčen a odsouzen k trestu smrti za velezradu. Ten byl změněn až zásahem císaře Karla I., který trest nejdříve změnil a později Rašínovi udělil amnestii.

Byl jedním z mužů, kteří 28. října vyhlásil samostatnost Československa. Stal se rovněž prvním ministrem financí nového státu. V této pozici zachránil korunu před hyperinflací. Funkce byl ovšem zbaven v roce 1919. Znovu se stal ministrem na podzim 1922, na začátku následujícího roku na něj je ovšem spáchán atentát. Rašín zranění po šesti týdnech podlehl.

Josef Scheiner

Posledním členem předsednictva Maffie se stal Josef Scheiner. Ač vystudovaný právník, proslavil se především působením v Sokolském hnutí. V tom působil od roku 1879 a zasadil se o organizaci jednotlivých jednot do České obce sokolské, jíž se stal roku 1906 starostou.

V roce 1915 byl stejně jako další členové Maffie zatčen. Později se ovšem dočkal propuštění, jelikož mu policie nedokázala nic prokázat.

Jeho chvíle přišla hned první den nové republiky. 28. října 1918 se ual vojenského velení a díky disciplinovaným sokolům zvládl domluvit převzetí vojenské moci i zorganizovat strážní a pořádkovou službu. Následně byl jmenován správcem československých vojsk.

Československá národní rada

Hlavní politickou silou odboje v zahraničí se stala Československá národní rada, kterou roku 1916 založil Tomáš Garrigue Masaryk a Milan Rastislav Štefánik.

Jejím předchůdcem byl Český komitét zahraniční, který v roce 1915 založili Masaryk a Beneš ve spolupráci s krajanskými spolky v zahraničí. Ten vydal prohlášení o záměru vytvořit svobodné Československo.

Výsledkem práce Československá národní rady se pak stal i dekret francouzské vlády z roku 1917, který umožňoval vznik Česko-Slovenské armády ve Francii. Československé jednotky ovšem začaly vznikat už v roce 1914. a Rusku, později se objevily i jednotky v Itálii.

Československé legie

Už 31. srpna 1914 vznikla v rámci Cizinecké legie ve Francii rota Nazdar tvořená českými krajany ve Francii. Jejím příslušníkem byl i známý abstraktní malíř František Kupka. První nasazení roty Nazdar v bitvě u Arrasu bylo ovšem i její poslední, vzhledem k těžkým ztrátám byla po bitvě rozpuštěna a přeživší vojáci byli přiřazeni k jiným jednotkám.

Ve stejné době vznikaly zárodky legií i v Rusku, kde krajané založili Českou družinu. Ta se postupně rozrůstala, nejdříve na Československý střelecký pluk a postupně až na Československou střeleckou brigádu, která se zformovala na jaře 1917 a obsahovala tři Československé střelecké pluky.

Čs. střelecká brigáda se pak 2. července 1917 zúčastnila bitvy u Zborova, kde si počítala tak obratně, že daleko překonala vytyčené cíle útoku a zajala více zajatců, než měla sama mužů. Díky tomu se ruská vláda rozhodla zrušit omezení na počet mužů, což vedlo ke vzniku vyšších jednotek.

Do konce svého působení v Rusku se tak velikost legií rozrostla až na tři divize. Ty se vzhledem k politickému vývoji musely pro cestu na svobodu probojovat napříč celým Ruskem  Do roku 1920 pak bylo z Ruska evakuováno 56 459 československých vojáků a dalších 11 271 civilistů.

Legionáři z Ruska nakonec tvořili nakonec i základ francouzských legií. Poté, co se do Francie dostaly dva transporty legionářů z Ruska, vznikla v zemi Československá střelecká brigáda, kterou tvořilo necelých deset tisíc mužů. Ti zasáhli především do bitvy u Terronu, kde si počínali se stejnou odvahou, jako legionáři bojující o rok dříve u Zborova.

Legie se v od roku 1917 vytvořily i v Itálii, kde se stejně jako v Rusku a Francii vyznamenali v několika bitvách, například při bitvě na Piavě nebo při obraně vrcholu Doss Alto. Legionáři v Itálii se navíc mohli rovněž rekrutovat přímo ze zajateckých táborů, stejně jako Rusové totiž i Italové bojovali přímo s armádou Rakouska-Uherska. Zdejší legie se tak rozrostly až na sílu divize.

Vznik Československa

Přestože se Čechoslováci pozitivně zapsali do myslí vlád všech států Dohody, stále hrozilo, že se nezávislosti nedočkají. Ještě 16. října 1918 poslal císař Karel I. do Washingtonu nabídku příměří, která počítala s federalizací Rakouska-Uherska, tento Národní manifest vyšel i v mimořádném vydání novin v mocnářství.

Masaryk na to zareagoval tím, že 17. října předal americké vládě prohlášení o nezávislosti československého národa, takzvanou Washingtonskou deklaraci. I na základě toho odpověděl na císařský návrh prezident Woodrow Wilson odmítavě.

22. října se rakouský císař sešel s představiteli Národního výboru československého, který vznikl v červenci téhož roku. Karel I. žádal po členech výboru zaručení toho, že události proběhnou bez krveprolití.

27. října 1918 přijalo Rakousko-Uhersko podmínky k vyjednávání o příměří. Učinil tak tehdejší ministr zahraničí Gyula Andrássy. Ten hned v první větě souhlasil s právem Čechoslováků a Jihoslovanů na sebeurčení a žádal o bezodkladném zahájení jednání o míru.

Nóta se 28. října dostala do Česka, kde ji okamžitě vydala redakce časopisu Národní politika. Text si pražské davy vyložili jako uznání nezávislosti. Záhy se tk začaly šířit spontánní demonstrace. Večer zasedl Národní výbor československý, který vydal první zákon - o zřízení samostatného státu československého a připravili první provolání k novému národu. Ten podepsali členové národního výboru - Antonín Švehla, Alois Rašín, Jiří Stříbrný, Vavro Šrobár a František Soukup - kteří později vešli ve známost jako muži 28. října.

28. října přitom zároveň probíhalo i jednání mezi domácím a zahraničním odbojem. Na tom bylo mimo jiné dohodnuto, že Československo se stane republikou, Masaryk prvním prezidentem a Kramář prvním premiérem.

Nezávislost vyhlásil kněz

Nebyli to ovšem muži 28. října, kdo vyhlásil samostatnost Československa jako první. Tím byl hodinu před obědem jiný člen Národního výboru Československého - kněz a bývalý poslanec Říšské rady Isidor Zahradník.

Toho čekala bohatá politická kariéra i v samostatném Československu. Stal se ministrem železnic v první vládě samostatného Československa vedené Karlem Kramářem, později zastupoval Československo u mezinárodní reparační komise ve Vídni.

Co následovalo po vyhlášení samostatnosti Československa

Vyhlášením Československa ovšem turbulentní doba zdaleka neskončila. Už o den později se začali bouřit němečtí obyvatelé v pohraničí nové republiky. Poslanci těchto území ve Vídni vyhlásili rakouskou provincii Německé Čechy.

Dva dny po vyhlášení Československa se sešla Slovenská národní rada. Ta v Martině schválila deklaraci o sebeurčení slovenského národa. Nikdo z účastníků v té době ještě nevěděl o vyhlášení Československa.

Nová republika musela ovšem od samého počátku své území hájit v boji. V první řadě se museli Čechoslováci vypořádat se vzpurnými německými obyvateli pohraničí. To se podařilo do konce roku 1918, ačkoli mírovou smlouvu se podařilo uzavřít až takřka o rok později.

Daleko větší problém představovalo Maďarsko. I zde se sice nejdříve Čechoslovákům dařilo. Po komunistickém převratu a neúspěšném pokusu o invazi do Maďarska ovšem válka propukla znovu a boje trvaly až do léta 1919. Maďarským silám se nejdříve podařilo proniknout na Slovensko a až pětinu ho obsadit, české jednotky nicméně zvládly situaci dostat opět pod kontrolu.

Na boj došlo i kvůli podobě hranic s dalším nově samostatným národem - Polskem. Obě země se přely o oblast Těšínska. To se Československo rozhodlo na začátku roku 1919 řešit agresí vůči Polsku. Následující sedmidenní válku zastavil až nátlak představitelů Dohody, kterým se československé počínání příčilo.

Určení hranic Československa

O tom, kudy přesně povedou hranice Československa tak nebylo dlouho jasno. První se ustálila podoba hranic mezi Československem a Německem, kterou určila Versailleská mírová smlouva z června 1919.

Následovala smlouva mezi Československem a Rakouskem, kterou určila Saintgermainská mírová smlouva ze září 1919. Hranice mezi Československem a Maďarskem určila Trianonská mírová smlouva z června 1920. Poslední spornou část hranice - česko-polskou pak určila Rada vyslanců států Dohody v červenci 1920.