Fotograf Gabriel Kuchta o válce na vlastní kůži: Z hrobů v Buči trčely ruce obětí. Teď na Ukrajinu vozí sanitky, pomohl i Michal Kocáb

Kdy se zrodil nápad založit sbírku Sanitky na frontu?

Můj kolega ze slovenského deníku N Vladimír Šimíček byl před časem společně s Mirkem Tódem v ukrajinském Bachmutu, kde dělali klasické novinářské reportáže. Sešli se tam s mediky, kteří přijeli v takovém starém autě, které v sobě mělo díry, zřejmě po šrapnelech. Když se vrátili na Slovensko, napadlo je, že by jim rádi pořídili novou sanitku. Spojilo se nás pár redaktorů, filmařů a fotografů, kteří na Ukrajinu jezdíme, a už to bylo. A abych byl upřímný, trochu se nám tehdy ta sbírka vymkla z rukou. Nastřádalo se více než 100 tisíc euro, v přepočtu tedy více než 2,5 milionu korun.

Potom nás napadlo, že můžeme zkusit podobnou sbírku skrze platformu Donio zrealizovat i v Česku. Říkali jsme si, že i kdyby se nám podařilo vybrat na jednu sanitku, tak je to stále pomoc, která někomu může zachránit život. Sbírka běží do 20. února.

Ruská chlouba šla ke dnu! Ukrajinci v Černém moři potopili elitní výsadkovou loď

Zatím se ve sbírce podařilo vybrat více než dva miliony korun. Kolik jste schopni za to nakoupit sanitek a jaké musí splňovat parametry?

Je to různé. Některé stojí přibližně od 60 do 100 tisíc, ty nejdražší ale mohou vyjít i na čtvrt milionu. Uvidíme, kolik se v této české sbírce nakonec podaří vybrat. Od loňského jara jsme tam dovezli přibližně čtyřicet sanitek, které pomohly zachránit opravdu tisíce lidských životů.

Ale vrátím se ještě k vaší původní otázce. Snažíme se vybírat vozy, které jsou schopny zvládnout i náročnější terén, protože stav vozovek tam vzhledem k válce není samozřejmě optimální. Nemá žádný smysl tam vozit drahou sanitku s tím nejlepším vybavením, protože se jedná o vůz, který může být velmi rychle zničen například minou či ostřelováním. Důležité pro nás je, aby vůz měl dobrý stav motoru a nebyl kompletně rezavý či jinak poškozený.

Odkud jsou nejčastěji sanitky, které následně vozíte na ukrajinskou frontu, nakupovány?

Nejčastěji od nemocnic v Česku, Slovensku, Rakousku nebo Německu, kde plnily svou službu pro běžné pacienty a zdravotníky pár let zpět. Právě i proto jsou většinou ve skvělém technickém stavu, po všech servisních revizích. Samozřejmě využíváme i bazary a nakupujeme od soukromníků. Ti se nám dokonce někdy ozývají i sami, že si všimli naší iniciativy a chtějí také pomáhat. Pamatuji si pána, od kterého jsme odkoupili například najednou asi pět vozů.

Putinova mediální prohra! Rozhovor s Carlsonem u diváků propadl, porazil ho i kvíz

Co následuje poté, co vůz od jeho původního majitele odkoupíte?

Znovu pro jistotu provedeme servis, necháme zkontrolovat a opravit vše, co jde. Následně je z bílé či červené přemalujeme nazeleno, aby nebyly sanitky tak nápadné. Je třeba také vyřešit všechny dokumenty, přepsat vozy, vyřešit státní poznávací značky a tak podobně. Výsledkem je, že předáme Ukrajincům sanitku v takovém stavu, aby do ní mohli skočit a hned případně vyjet tam, kde je jich třeba.

Máte přehled o tom, jak dlouho dovezené sanitky medikům nebo jednotlivým skupinám vydrží?

To se také hodně liší. Například pár týdnů zpátky jsme v Chersonu chlapcům z 35. samostatné námořní pěchoty Ukrajiny předávali další sanitky. Loni touto dobou jsme jim také nějaké dovezli a ty jezdí i po roce. Pak zase byly i takové případy, kdy vůz vydržel jen pár, protože byl v bojích zkrátka zničen.

Proč ještě nezačal proces s ruskými válečnými zločinci? Známý advokát viní soudce z Haagu

Jednu ze sanitek řídil stovky kilometrů až do východoukrajinského Izjumu i hudebník Michal Kocáb. Plánuje s vámi na frontu vyrazit ještě někdo?

Bylo to zajímavé. Posadili jsme Michala za volat a odřídil to až do zmíněného Izjumu. Tam dokonce nahrál videoklip s ukrajinskou klavíristkou z Avdijivky Nasťou ke své písni Sebastian. Vítáme každou pomoc od těch, co se chtějí zapojit a být nápomocní, ale abych byl upřímný, nechceme z toho dělat nějaké válečné safari.

Vy na Ukrajinu pravidelně jezdíte od února 2022. Vzpomenete si na něco, co se vám zarylo pod kůži?

Víte, válka je něco, co se naštěstí u nás neděje. Vybavím si, když jsme byli třeba v Buči. Pamatuju si to jako město, kde byly nové bytovky u lesa. Podle mě byly tak drahé, že bych si je rozhodně nemohl dovolit. Pak ale člověk popojde k tomu kostelu a za ním je masový hrob, ze kterého trčí ruce a nohy Rusy bezdůvodně popravených lidí. Nedokázali je ani zahrabat tou hlínou.

Pak člověk popojde na hřbitov, kde jsou těla v černých plastových pytlích. K těm přijde policista a otevře. Podívá se, jakou měl mrtvý bundu, jaké končetiny mu chybí či kde měl průstřel. Těla pak odvezou do márnice, kde se čeká na identifikaci. Pamatuji si i na další zážitek, kdy jsem byl s mediky u Kreminny v zákopu. Kolem byli dělostřelci. Za krk mi padala hlína, bláto a všechno se třáslo.

V zákopech na Ukrajině řádí hejna myší a krys - jako před 100 lety v první světové válce

Bál jste se v ten moment?

To víte, že bál. Jen jsem seděl a doufal jsem, že se Rusové netrefí do místa, kde jsem v tu chvíli byl. Myslím, že každý se v takový moment bojí. A kdo říká, že ne, tak je buď blázen, nebo lhář. Strach je vymyšlen k tomu, aby nám fungoval pud sebezáchovy.

Jako fotograf zachycujete přes objektiv ty největší hrůzy války. Provádíte nějakou psychohygienu, aby vás práce úplně nesemlela?

Já jsem rád, že mám všechny končetiny. Udělám na Ukrajině svojí práci a jedu domů. Vrátím se do hezkého bytu v Praze, do svého klidného života. Ale miliony lidí tam nemají kam odejít, zůstávají tam každý den a bojují. Myslím, že právě to, že pomáhám vozit do té země sanitky, má na mě takový terapeutický vliv. Je vážně silné vidět ty chlapy, jak jsou nadšení z toho, že jsme jim přivezli pro nás „stará auta“. Jsou hrozně vděční a často až dojatí. A my vlastně taky.