Obelhali nás. Zajatí Wagnerovci popsali masakry i „mlýnek na maso“: Zbyla nás jen hrstka

Jejich podobu ani identitu CNN nezveřejňuje pro jejich bezpečnost i z obav o možné dopady na jejich rodiny - oba jsou ženatí a mají děti. Jeden z nich byl skoro v polovině dvacetiletého trestu za zabití. „Řekl jsem si, že šest měsíců je lepší než deset či jedenáct let, jež bych strávil ve vězení. Chtěl jsem čerstvý start do života,“ popsal. „Jen pár lidí v mé jednotce přišlo kvůli penězům, většinou měli dlouhé tresty. Ale byli tam i tací, kterým zbývalo dvanáct dní, a stejně přišli.“

Rekrutovat je prý dorazil osobně Jevgenij Prigožin, jenž tehdy ještě nepřiznával, že je šéfem Wagnerovy skupiny. Takové soukromé armády a žoldnéřské společnosti v Rusku nejsou legální, postupně se však Wagnerovci přestali zdráhat a už vystupují docela veřejně, Prigožin především.

Ve vězeních nabírali prý takřka kohokoli, stačilo, když dokázali pochodovat pár metrů. „O nebezpečí nemluvil, říkal, že našim úkolem bude bránit druhou linii,“ vzpomíná jeden ze zajatců. Už při (velmi krátkém) výcviku v Rostovu na Donu bylo však jasné, že půjdou do útoku. „Čekali jsme, že budeme bojovat s Poláky a různými žoldáky, s Němci. Nemysleli jsme si, že z ukrajinské armády někdo zůstal. Nikdo nečekal, že Ozbrojené síly Ukrajiny budou skutečně bojovat za svou zem, za své milované. To jsme se dozvěděli až na místě.“

A až na bojišti jim zřejmě došlo, že lží a propagandou jsou i tvrzení o kvalitách hrdé ruské armády. „Bylo nás devadesát. Šedesát zemřelo v první zteči, zabila je minometná palba. Zraněných zůstala hrstka,“ vzpomíná první zajatec na svou první akci, u vesnice Bilohorivka v Severodoněckém rajónu. „Když je neúspěšná jedna skupina, hned se pošle další. A po ní další…“

Jeho spoluvězeň zase popisuje pětidenní zteč v lesích u Lysyčanska. „První kroky do lesa byly obtížné kvůli rozmístění min. Z našich deseti chlapů bylo sedm hned zabito. Raněným pomáhat nemůžete. Ukrajinci na nás těžce pálili, takže i když jejich rány byly lehké, musíte jít dál, jinak vás taky trefí.“ Napřed tam prý byly čtyři stovky Wagnerovců, pak dovezli další a další, vlnu za vlnou.

Rekruti nebyli dobře připravení, nezřídka z paniky zamrzli. „Někteří se v lese zastavili a zahodili zbraně. Ale odhodit zbraně znamená dostat se pod palbu odstřelovačů a zemřít,“ popsal zajatec. „Já jsem měl touhu přežít za každou cenu,“ vzpomíná na svůj instinkt. „Čekali byste, že když někoho zabijete, tak něco ucítíte - ale ne, prostě pokračujete.“

Ostatně na výběr ani neměli. Kdo odmítl poslechnout takřka sebevražedné rozkazy, toho nechali nadřízení popravit. A takovým osudem velitelé vyhrožovali i těm, kteří by odmítli takové spolubojovníky „eliminovat“.

Smrtící a postradatelní: Brutální taktika Wagnerovců na Ukrajině slaví úspěchy

Nakonec to byla skoro až úleva, když padli do ukrajinského zajetí. „Dostal jsem rozkaz se zakopat na své pozici, tak jsem se zakopal a čekal na evakuaci,“ popsal jeden, z jehož skupiny zbyl jen on a jeden raněný - octli se mezi dvěma ukrajinskými minomety a odstřelovačem. „Poslali desetičlennou skupinu, sniper jich eliminoval všech deset. Pak mi z velení řekli vysílačkou, ať se odtud dostanu vlastními silami, jak jen můžu.“

To už ale přišli ukrajinští vojáci. „Střelili vedle mé nohy, řekli ‚ruce vzhůru‘ a bylo.“ Oba by se teď chtěli vrátit. „Na Rusku mi nezáleží, chci prostě jen domů,“ říká jeden ze zajatých pro CNN. Oba se shodují, že by už stejné rozhodnutí - narukovat namísto vězení - neučinili.