18°C
Přihlásit se nebo registrovat
Ukrajinští zdravotníci se za měsíce válčení stali nedílnou součástí odporu proti ruské okupaci. Denně riskují své životy a svobodu, aby pomohli zraněným civilistům i členům ozbrojených jednotek. Rusové je mezitím v okupovaných oblastech nutí, aby odmítli mzdy vydávané z ukrajinského rozpočtu a uznali ruskou nadvládu. Mnohým zdravotníkům na jihu země navíc hrozí, že budou donuceni narukovat do nepřátelské armády. Vedoucí covidového oddělení, chirurg a anesteziolog popsali život v první linii.
42letá Iryna Jazovová, která před válkou vedla nemocniční oddělení pro pacienty s covidem-19, strávila první týdny okupace péčí o zraněné civilisty Buči. Jednou z jejích prvních pacientek byla roční holčička s kulkou ve stehně. „Rána byla poměrně velká a hluboká, ale kost naštěstí zasažena nebyla,“ řekla Iryna pro ukrajinský dobročinný web WarStoriesofUkraine. „Tehdy jsem si uvědomila, že Rusové nemají žádnou lidskost. Čeho dosáhnete střelbou na dítě?“
Zraněný Volodymyr, kterého na začátku března postřelil ruský odstřelovač, ležel pět hodin na chodníku, než ho Irynini sousedé dovlekli k lékařce domů. „Nevím, jestli bych byla schopna poskytnout veškerou potřebnou pomoc, kdyby Voloďa ležel někde jinde než u mého vchodu. Do všeho stříleli Rusové,“ vzpomínala. „Byla jsem neustále po jeho boku.“
Osmého března ve čtyři ráno probudil Irynu soused, když jejich 20letá sousedka Anya začala rodit. „Nebylo topení, elektřina, voda. Manžel a bratr Ani se chystali ohřívat plynem vodu v lahvích, ale plyn zrovna tu noc v domě vyhasl,“ popisovala lékařka. „Dítě několik sekund nedýchalo a to byly pravděpodobně ty nejděsivější sekundy mého života. Pak se ale nadechlo a začalo křičet. Kdyby se něco pokazilo, nevím, co bychom dělali. Ale všechno dobře dopadlo.“
Iryna s manželem a dětmi opustila Buču hned další den. „Můj manžel mi každý den říkal: ‚Odcházíme, sbal se.‘ A já mu každý den odpovídala: ‚Ještě není čas, ještě nemůžu jít‘,“ vzpomínala. „Nevěděla jsem proč, ale cítila jsem, že tam prostě musím být. A pak se všechno začalo točit: zraněné miminko, Voloďa v mém vchodě, Anička rodící v bytě bez vody a elektřiny, všechny moje babičky s hypertenzními krizemi, ledvinovými kolikami a panickými atakami. Myslím, že jsem byla na svém místě.“
Vitalij Grudeckyj ošetřoval pacienty v Chersonu až do dubna, kdy se rozhodl s rodinou okupované město opustit. Teprve tou dobou se ulice začaly doslova hemžit ruskými vojáky, vzpomínal. „Bydlel jsem poblíž nemocnice a díky tomu jsem se s Rusy na ulicích zprvu téměř nesetkával,“ řekl pro web Vitalij. „Lidé se pohybovali po městě od 9 do 14 hodin, pak se Cherson vylidnil. V ulicích byly jen okupantské hlídky. Jezdili po městě ve vojenských autech, nedodržovali dopravní předpisy. Byly případy, kdy přejeli civilní auta, nebo zabili lidi. Pak začali civilisty unášet, mučit a zastrašovat.“
„První den války jsem strávil v práci – byl jsem ve službě. Po hodině nebo dvou jsme už začali přijímat raněné a moje směna se prodloužila o tři dny,“ popisoval chirurg. O příval zraněných pacientů se staral jen malý tým lékařů, nemocnici navíc s každým měsícem opouštěli další a další členové personálu.
„Okupanti se snaží přesvědčit lékaře a správu léčebných ústavů, aby s nimi spolupracovali. Deset anesteziologů podalo výpověď z naší nemocnice během jednoho dne a opustili Cherson. Známí, se kterými jsem mluvil, jsou všichni za Ukrajinu, nikdo z nich není ochoten spolupracovat s okupanty, ale životní okolnosti mohou dopadnout tak, že budou muset. Ne každý může všeho nechat a odejít,“ vysvětluje lékař.
Vitalij by se spolu se svou rodinou rád do města někdy vrátil. „Ale to bude možné, jen pokud bude Cherson naprosto bezpečný. Teď těžko říct, kdy se tak stane,“ uzavřel. Lékař v tuto chvíli pobývá v Černovicích a nadále udržuje kontakt se svými kolegy z Chersonu.
Anesteziolog Roman Sobko pracoval dvacet let jako přednosta oddělení resuscitace a intenzivní péče v dětském léčebném centru ve Lvově, hned po propuknutí invaze na Ukrajinu ale narukoval do 66. vojenské mobilní nemocnice a od té doby zachraňuje civilisty a vojáky v první linii. Působí primárně v malém městě v Doněcku.
„Umíme sešít cévy a zachránit tak někomu ruku nebo nohu. Můžeme provést operaci střeva, jater, sleziny, hrudníku. To znamená, že děláme to, co vyžaduje úzkou specializaci, vybavení, lékařskou podporu atd. Poté, co pacienta stabilizujeme, evakuujeme ho na bezpečné místo,“ vysvětloval Roman.
„Bojím se udělat někde ve své práci chybu. Jsme velmi zodpovědní, ale panuje tu takový strach. A je těžké vidět, když zdravotníci z jiných brigád přiváží zraněné. Včera jsme si ještě povídali a dnes jsou přede mnou na operačním stole,“ pokračoval.
„Nejtěžší je vidět zraněné děti. Mladí zranění vojáci… Velmi mladí. Válka na vás působí poněkud sentimentálním způsobem, obáváte se o všechny ty děti, bojíte se o jejich budoucnost,“ uvedl Roman a dodal, že pomáhat ukrajinské armádě je i přesto pro něj velkou ctí.
