Jak se žije vysídleným ukrajinským dětem? Traumata, čekání na rodiče a vzájemné potyčky

Když Rusové poprvé začali ostřelovat nedaleko ukrajinského města Lysyčanska, 11letá Alisa se schovala v suterénu svého „internátu“ – rezidenčního zařízení pro sirotky a děti, jejichž rodiny si nemohly dovolit se o ně postarat.

„Slyšela jsem venku hodně výbuchů a měla jsem velký strach,“ řekla váhavě Alisa. „Ale moji kamarádi na mě pořád mluvili a pomohli mi se uklidnit.“ I přesto se však bála, že ostřelování nikdy nepřestane.

Ale později onoho dne 24. února se její učitelé rozhodli, že v Lysyčansku už není bezpečno. Alisa a dalších 20 dětí z internátu nasedly na vlak. Stísněné podmínky na palubě a strach z bombardování způsobily, že děti byly nadmíru úzkostné, některé z nich zvracely nebo měly horečku.

26. února vyčerpané a zmatené děti dorazily do Lvova do státního útulku pro děti, které přišly o rodiče nebo od nich byly separovány.

Alisa, která odmala hovoří rusky, se najednou ocitla mezi dospělými a dětmi, kteří mluvili pouze ukrajinsky. Nicméně na svůj nový domov si zvykla rychle. „Mám to tady ráda, dobrovolníci přicházejí a je s nimi zábava. Nejraději kreslím a tvořím,“ řekla nesměle a přitom ukázala jeden ze svých výrobků. Alisa dodala, že většina jejích kamarádů z internátu v Lysyčansku se nyní nachází v zahraničí, kde buď bydlí v podobné instituci, nebo v pěstounských rodinách.

V tomto státním zařízení, které bylo otevřeno v roce 1996, žije kromě Alisy 42 dětí a dospívajících ve věku od 3 do 18 let. Jediným náznakem, že útulek je útočištěm pro děti, jsou jeho pestrobarevné brány. Uvnitř to ale připomíná stránky ilustrované knihy. Stěny ložnic a společných prostor jsou buď vyzdobeny dětským uměním, nebo pokryty nástěnnými malbami, které jeho mladí obyvatelé malovali během téměř tří desetiletí.

Původně byl postaven pro ubytování 25 dětí, jež neměly zůstat déle než tři měsíce, neboť se pro ně mezitím hledaly náhradní domovy. Nicméně v bezprostředních měsících po vypuknutí války fungoval útulek na více než dvojnásobnou kapacitu, protože děti začaly přicházet z jiných částí země.

Některé jako Alisa byly evakuovány svými učiteli ze sirotčinců nebo podobných dočasných zařízeních v okupovaných oblastech. Jiné nasadily do vlaků jejich rodiny. K začátku října jeho dveřmi prošlo 229 dětí. Většina z nich pochází z částí severní a východní Ukrajiny, které jsou hlavním terčem Ruska: Černihiv, Cherson, Lysyčansk a Záporoží.

Záběry jako z akčního filmu: Ruský pilot se musel katapultovat! Sestřelili ho Ukrajinci?

Podle Organizace spojených národů byla více než polovina ze 7,5 milionu ukrajinských dětí vysídlena pouhý měsíc po válce. Z tohoto počtu se jedná zhruba o 100 000 lidí, které byly stejně jako Alisa před zahájením invaze umístěny do různých typů ústavní péče.

Patří mezi ně dětské domovy neboli domovy pro sirotky a děti opuštěné rodiči a internát, který Ukrajinci označují jako „internátní školu“, kde některé děti zůstávají trvale, zatímco jiné mohou o víkendech navštěvovat své rodiny.

Podstatná část dětí žijících na internátě pochází z chudých rodin nebo mají rodiče, kteří trpí drogovou závislostí a alkoholismem. Někteří z mladých obyvatel internátu jsou postižení a rodiče je opustili kvůli nedostatku komunitních služeb a podpory.

Ale tato zařízení – na Ukrajině je jich více než 700 – ne vždy dětem nabízejí lepší budoucnost. V roce 2015 uzavřela americká organizace na ochranu lidských práv Disability Rights International tříleté vyšetřování odhalující vykořisťování dětí v ústavní péči na Ukrajině, z nichž mnohé jsou zneužívány nebo s nimi jejich pečovatelé nakonec obchodují.

Putin je připraven obětovat miliony Rusů. Prohra na Ukrajině by byl jeho konec, říká ruský diplomat

Nyní se v sektoru sociálních služeb objevily obavy, že tisíce těchto dětí, které byly již před válkou zbaveny láskyplných a stabilních domovů, budou ještě více uvrženy do znevýhodnění a traumat.

Stepan Pasičnyk, psycholog z nevládní humanitární organizace, která působí v oblastech Doněcka a Luhanska od roku 2015, říká, že děti, které zažily dlouhodobé trauma, potřebují dlouhodobou péči a neustálou podporu. „Jednorázový psychologický zásah nestačí,“ uvedl.

Mezitím útulky, jako je tento ve Lvově, jsou napjaté náhlou ohromující potřebou jejich služeb, zatímco děti čekají na shledání se svými rodiči, kdykoli to bude možné, nebo na poslání do pěstounských rodin.

Padesátiletá Halyna Malančuková je stálicí tohoto lvovského útulku. Jako učitelka a administrátorka začala pracovat před 25 lety, kdy se teprve začínala vzdělávat v sektoru sociálních služeb. 

Sám ve válečné zóně: Bohdanovy (8) rodiče zabilo bombardování!

Polovinu svého života se Malančuková starala o přibližně 7 000 dětí a dospívajících, kteří žili v útulku. Mnoho z nich je s ní nadále v kontaktu prostřednictvím sociálních sítí, ona však vehementně tvrdí, že by neměla být považována za mateřskou postavu.

„Rodinnou jednotku nemůže nic nahradit,“ zdůrazňuje. „Mohu jim dát pouze dovednosti vést nezávislý život. Nakonec by děti na takových místech být neměly. Doufejme, že i pro instituce, jako je internát, kráčíme směrem, kde již nebudou muset existovat a kde každé dítě bude moct vyrůstat v bezpečném domově.“

Malančuková byla šokována fyzickým stavem nově příchozích z východní Ukrajiny během prvních dnů války. „Někteří z nich měli opravdu špatnou osobní hygienu,“ vzpomíná. „Nikdo je nenaučil mýt si ruce nebo se sprchovat a začínali jsme úplně od nuly. Musela jsem jim pomoci s těmito základními věcmi – jak si čistit zuby, jak se oblékat, jak ustlat postele.“

Dobrovolníci nakoupili do útulku mýdlo a šampon. Děti sice chápou, že když se ve Lvově rozezní náletové sirény, potřebují zamířit do sklepa, některé z nich jsou přesto nesmírně vyděšené a hodně pláčou. Byl povolán lékař, aby ošetřil ty, kteří mají fyzické potíže nebo postižení, zatímco psychologové také pravidelně navštěvují děti, aby jim poskytovali poradenství.

K propagandě o „špinavé bombě“ na Ukrajině se připojil Putin. Šojgu obvolává ministry

Další věc, kterou Malančuková aktivně prosazuje, je povzbuzovat děti, z nichž téměř všechny pocházejí z rusky mluvících oblastí, aby spolu komunikovaly v ukrajinštině. Seznamuje je s písničkami a jinými formami zábavy.

„Bylo pro mě srdcervoucí, že mluvili jazykem našich okupantů,“ říká. „Do ničeho je nenutíme a pokud chtějí, mohou poslouchat ruskou hudbu na svých telefonech. Ale říkám jasně, že v komunálních oblastech bychom měli mluvit národním jazykem." Dodává, že děti se rychle přizpůsobily.

Antonyna Soročynská, psycholožka z charitativní organizace nabízející psychologickou podporu ukrajinským dětem, které trpěly v důsledku války, varuje, že rusky mluvící děti z východu a jihu, jež prožily trauma, čelí dalšímu stresu při přechodu na jazyk. Ukrajinština jim dosud byla cizí.

Soročynská uvádí, že dobrovolníci z charitativní organizace ve Lvově pozorovali, že občas došlo k napětí, když místní mluvili pouze ukrajinsky na rusky mluvící děti a jejich rodiny, zejména na místech, jako jsou školy. Soročynská říká, že ona a další dobrovolní psychologové mluví s vysídlenými dětmi jazykem, který jim nejvíce vyhovuje, aby „vytvořili bezpečný prostor“. Považuje to za „praxi jemné ukrajinizace“, kdy se děti postupně učí ukrajinštinu vyprávěním příběhů a pomalým vysvětlováním významu slov, aby se jim ulehčilo v novém životě.

V Litoměřicích „upravili“ sochu rudoarmějce: Teď stojí na pračce!

Ředitelka útulku Svitlana Havryljuková je neustále zaneprázdněna spoluprací s dalšími státními orgány a dobrovolnickými skupinami, aby zajistila naplnění potřeb dětí. „Obecně to bylo velmi stresující. Tyto děti pocházejí z velmi tvrdých podmínek a základní péče jim nestačí. Když mladiství dorazili, byli tak traumatizovaní, že začali být velmi agresivní. Vystupovali tak, že kouřili, pili a hodně se spolu prali. Opravdu bylo cítit, jak jsou v depresi,“ vypráví Havryljuková. 26. února, prvního dne, kdy útulek přijal evakuované osoby z východu, někteří nově příchozí rozbili troje dveře. Dnes je tento druh chování z 90 procent pryč, dodává.

Havryljuková si dala za úkol seznámit se s příběhem každého dítěte. Mnozí z nich nesou jizvy hlubokého emocionálního poškození, protože během války prošli obrovským utrpením. Chlapec z provincie Luhansk v regionu Donbas, kde byly boje nejintenzivnější, se svěřil, že viděl hnijící těla nahromaděná na vršku auta. Když bylo vozidlo odtaženo, po jeho stranách stékala řeka krve, řekl Havryljukové. 

Další chlapec ze stejné oblasti přišel vyhublý a špinavý, protože žil jeden měsíc ve sklepě bez světla a o hladu. Jiné děti hovořily o tom, že před příchodem do Lvova hledaly útočiště v nemocničním suterénu. „Jedly jen chléb a džem 30 dnů v kuse,“ řekla Havryljuková.

Pomalé, hlučné, létají nízko. Experti vysvětlili, proč Ukrajinci úspěšně bojují s íránskými drony

Havryljuková se nejvíce obává o ty děti, které byly týrány, než byly evakuovány z východu. „Nemusíme jen poskytovat péči dětem, jejichž domy jsou zničeny. Například jedna z dívek, jež zde nyní žije, žila s matkou, která se dostala do špatné společnosti a stala se alkoholičkou. Snažila se dívku prodat za láhev vodky,“ řekla Havryljuková.

Dvojici sourozenců zavřela jejich matka na hodiny v autě, když byla venku a pila. „Když děti našli, měly velmi spálenou kůži, protože seděly na přímém slunci,“ vzpomíná Havryljuková.

O několik kilometrů dál v centru města Volodymyr Lys, který vede Dětské služby na regionální správě Lvova, také pomáhá útulku provádět průzkum prostřednictvím národních databází s cílem najít rodiče a opatrovníky. Ti, kdo žijí a jsou schopni převzít pečovatelské povinnosti, se téměř vždy znovu shledají se svými dětmi. „Když začala válka, bylo to velmi chaotické a nesystematické a nebylo snadné najít rodiče,“ přiznává.

„Někteří z těchto rodinných příslušníků mohli být vážně zraněni a uvězněni pod troskami nebo drženi nějakou dobu v zajetí,“ vysvětlil Lys. „Od začátku války se 35 dětem v tomto útulku, některým z Mariupolu, podařilo znovu spatřit své rodiče. Jiní ale takové štěstí nemají. Od začátku jsou v útulku a nemají kam jít.“

„Radši půjdu do vězení než na frontu!“ Ruský mechanik rázně odmítl narukovat do armády

Protože byla škola přes léto zavřená, dobrovolníci a učitelé vzali děti na pravidelné výlety do přírody, včetně Karpat. „Zažily toho hodně, děti byly daleko od domova a žily ve strachu z bombardování. Chceme jim jen dopřát léto bez úzkosti,“ vysvětluje Lys.

Celkově, říká Lys, Lvovská oblast dnes hostí 800 dětí a dospívajících ve 26 takových útulcích. S podporou ze strany mezinárodních nevládních organizací se většinou podařilo překonat počáteční logistické potíže, s nimiž se tyto azylové domy potýkaly, od nedostatku lůžek po nedostatečnou psychologickou pomoc a oblečení pro děti.

Jedním dítětem, kterému se během pobytu v útulku podařilo znovu vidět své rodiče, je 11letá Julija, která také pochází z Lysyčanska. Těší se, že po obědě uvidí maminku na výletě. 

Maminku Viktorii odvlekli Rusové: Po pěti měsících strachu se opět shledala se svou dcerou (4)

„Líbily se mi všechny předměty a škola byla hned naproti mému domu,“ řekla Julija. „Od začátku války zemřel jeden z mých učitelů. Moje matka mi to řekla." O své matce mluvila s láskou, jednou z jejích oblíbených činností je pomáhat jí vařit polévku boršč. Ale na otázku, co dělají její rodiče, se Julija tvářila zmateně.

Později Malančuková vysvětlila, že Julija žila v podobném zařízení, když byla v Lysyčansku. Jeden z pracovníků ji posadil na vlak do Lvova a přijela ve stejný den jako Alisa.

V místnosti mají děti výtvarný kroužek a sporadicky je slyšet veselý křik. „Možná toho nemáme moc, ale za peníze si stejně klid nekoupíte. A bez míru není nic jiného v životě relevantní," uzavřela Malančuková.