Použití jaderné zbraně svět mimo testování neviděl od roku 1945. V napjaté době studené války však často nechybělo mnoho k tomu, aby se někdo rozhodl jadernou bombu odpálit. Jak k těmto jaderným „close callům“ došlo? A co nás od nuklární války zachránilo? V článku Vám přinášíme výběr nejzajímavějších událostí, kdy stál svět na pokraji zničení.
25. října 1962 visela jaderná válka ve vzduchu. Kubánská raketová krize byla v plném proudu, rakety mířily na Washington i Moskvu a Americké letecké velení (SAC) zvýšilo stupeň připravenosti na DEFCON 2. Když tak kolem půlnoci stráž na letecké základně Duluth Sector Direction Center zahlédla tmavou figuru, která se snažila dostat přes plot, neváhala, na vetřelce vystřelila a spustila alarm.
Ten se rozezněl i na základnách v okolí, na nedaleké základně Volk Field se pak ale místo běžného alarmu rozezněly sirény, které znamenaly, že se mají do vzduchu zvednout letadla s jadernými bombami. Piloti měli informace, že se nebudou konat žádná cvičení a byli tak přesvědčeni, že začíná třetí světová válka.
Než se však zvedli z ranveje, stihl je zastavit jeden z důstojníků, který jim v hluboké noci signalizoval světly auta. Ukázalo se totiž, že vetřelcem nebyl příslušník sovětských speciálních jednotek, takzvaný specnaz, ale… medvěd. Na omyl se naštěstí přišlo včas a chlupatý obyvatel minnesotských lesů tak nukleární válku nezpůsobil.
Jaderná válka málem vypukla i o pouhé dva dny později, kdy americká flotila nedaleko Kuby detekovala sovětskou jadernou ponorku B-59 a rozhodla se ji donutit k vynoření vypouštěním cvičných hlubinných pum. Američané totiž nevěděli, že ponorka má na palubě nukleární hlavice ani jaké panují na sovětských ponorkách podmínky. Sovětští námořníci neměli již několik dní žádný kontakt s vedením v Moskvě a netušili, jestli již začala válka, nebo ne.
Když vedle nich tak začali vybuchovat pumy, chtěl kapitán odpovědět jaderným torpédem. Za normálních podmínek potřeboval kapitán pouze souhlas politického komisaře, v tomto případě potřeboval souhlas i Vasilije Alexandroviče Archipova, šéfa štábu 69. brigády ponorek, jejíž byla B-59 součástí. Ten však souhlas udělit odmítl a díky jeho renomé, které si získal při krizi ponorky K-19 o rok dřív, nakonec jeho názor převážil. Ponorka B-59 se tak nakonec vynořila a vrátila se zpět do USSR.
V Sovětském svazu se za svůj čin Archipov zásluh nedočkal, i když mnozí nyní tvrdí, že se jednalo o moment, kdy svět byl nejblíže jaderné válce. Arthur M. Schlesinger Jr., tehdejší poradce prezidenta Kennedyho, později prohlásil: „To nebyl pouze nejnebezpečnější moment studené války. Jednalo se o nejnebezpečnější moment v historii.“
S rozvojem počítačů spoléhaly obě hlavní mocnosti studené války čím dál tím více právě na technologii, která je měla varovat před útokem. Jak ale každý ví, počítače jsou zřídka 100% spolehlivé, a ať už kvůli problému softwaru, hardwaru, či velmi často i mezi židlí a klávesnicí. V listopadu 1979 například Severoamerické velitelství protivzdušné obrany (NORAD) na svých obrazovkách najednou vidělo 1400 sovětských raket, směřujících na USA. Stejné varování pak viděla i jiná velitelství či Pentagon, posádky jaderných bombardérů tak byly poslány na svá místa a záchytné stíhače se zvedly z ranvejí.
Na rozdíl od předchozích případů z Kubánské raketové krize ale naštěstí napětí mezi USA a SSSR v tu chvíli nebylo vysoké, jaderný útok v tu chvíli tedy nebyl příliš pravděpodobný a varování bylo vnímáno skepticky. Následně se ukázalo, že nastala chyba, ale ne v počítači. Jeden z techniků totiž omylem vložil do počítače pásku se simulací sovětského jaderného útoku. V reakci na tento incident pak sovětský vůdce Leonid Brežněv napsal svému americkému protějšku a zmínil „obrovské nebezpečí“ falešných poplachů.
Jeden z nejznámějších incidentů se udál o pár let později, v roce 1983. Vztahy mezi USA a SSSR byly v té době z mnoha důvodů pravděpodobně nejhorší od Kubánské raketové krize. Sovětská invaze Afghanistánu byla v plném proudu, v Bílém domě úřadoval Ronald Raegan, který označil SSSR jako „říši zla“ a v Sovětském svazu inicioval Juri Andropov operaci RYaN (z ruského „Raketno-Yadernoe Napadenie“), v rámci kterého se připravovali na potenciální jaderný útok ze strany USA.
Když tak krátce po půlnoci 26. září Stanislav Petrov, důstojník sloužící v bunkru Serpukhov-15, ve kterém bylo velitelství sovětského systému včasného varování (kódové jméno „Oko“), dostal varování, že na USSR míří balistická raketa, měl jej ihned předat svým nadřízeným. To by v tu chvíli podle tehdejší strategie Sovětského svazu znamenalo okamžitý odvetný jaderný útok na Spojené státy.
Petrov se však rozhodl důvěřovat svým instinktům s tím, že pokud by USA měly podniknout útok, jednalo by se o stovky raket a ne pouze o jednu. Satelitní systém včasného varování zároveň nebyl stoprocentně spolehlivý, a když pak o chvíli později ukázal další čtyři rakety, Petrov varování dále ignoroval a nehlásil. Následně se ukázalo, že se jednalo o falešný poplach, způsobený odrazem slunce od mraků.
Ačkoliv byl Petrov ihned po incidentu od svých nadřízených pochválen, odměny či povýšení se nedočkal, protože to by vyžadovalo uznání chyby jejich a vědců, kteří se na systému podíleli, a ocenění pak dostal až na Západě po skončení studené války. V roce 2014 byl o něm na filmovém festivalu dokonce uveden dokumentární film s názvem „Muž, který zachránil svět.“
Ne všechny problematické incidenty se odehrály za studené války. V lednu 1995 aktivoval tehdejší ruský prezident Boris Jelzin poprvé v historii jaderný kufřík, když byl informován, že z pobřeží Norska se vznesla raketa. Jelzin měl pouze pár minut na rozhodnutí, zda nařídit „odvetný“ úder, rozhodl se ale vyčkat, a když raketa směřovala směrem od Ruska, bylo očividné, že se nejedná o hrozbu.
Raketa se následně ukázala být vědeckou sondou, jejímž cílem bylo zkoumat polární záři. Norská strana byla údajně zmatena z toho, jak mohla být takto dezinterpretována, její start byl totiž oficálně ohlášen více než měsíc předem. „Rakety pořád létají nahoru a dolů. Je to asi otázka interpretace radaru,“ řekl k tomu tehdy mluvčí norské ambasády ve Washingtonu.
Výše zmíněné případy nejsou zdaleka všemi, kdy lidstvo nebylo daleko od odpálení jaderné zbraně. Naopak, zdokumentovány jsou jich desítky a o dost více jich pravděpodobně zůstává utajených. Kromě výše zmíněných byly za jadernou zbraň zaměněny labutě či Měsíc, v padesátých letech americké letectvo omylem shodilo bombu (ze které bylo naštěstí předtím vyndáno plutoniové jádro) na farmu v Jižní Karolíně a desítky jaderných hlavic se beze stopy ztratily.
Lidské chyby, falešné poplachy a technické problémy však naštěstí zatím nikdy k jadernému útoku nevedly. Problém ale nastává, když je napjatá situace a jadernými zbraněmi se chřestí. Jak vidno na případech z Kubánské raketové krize či 80. let, v takový moment stačí málo, aby někomu povolily nervy a autorizoval použití jaderné zbraně, které by mohlo prolomit „jaderné tabu“. Nezbývá tedy než doufat, že i za současné situace zůstane použití jaderné zbraně pouze v říši slov a fikce.
9°C
