Propuštění zajatci z Mariupolu: „Syn mě nepoznal." Vojáci stále mají v těle střepiny
Ve středu 29. června v Záporožské oblasti proběhla mezi Ruskem a Ukrajinou zatím největší výměna zajatců. Do vlasti se vrátilo 144 ukrajinských vojáků, kteří se teď léčí v různých zdravotnických zařízeních. Mnozí po několika týdnech konečně navštívili rodinu a přátelé a také měli možnost promluvit si s novináři.
Námořník Sergej pochází ze Záporožského regionu a město, které obýval, obléhají Rusové. Když bránil Mariupol, nacházel se v druhém největším ukrajinském kovodělném závodě Illich. „Všichni jste tu situaci viděli, nedá se to popsat slovy. Válečné tempo bylo bouřlivé a nejisté, byla tam blokáda. Všechno jsme museli natahovat, munici, jídlo i zásoby. Nic jsme nemohli doplnit,“ popsal Sergej.
4. března už jim nefungoval signál a nikdo nechápal, co se děje. „Ústředí sice vědělo a kontrolovalo všechno, my jsme však věděli jen to, co se odehrává v naší oblasti. Věděli jsme, že musíme zůstat, že jsme v blokádě. A pokud se vzdáme svých pozic, ohrozíme všechny,“ řekl Sergej Ukrinformu.
Střepiny mu způsobily zranění na hlavě včetně lebeční dutiny, utrpěl i rány na rukou a nohou. Ruské útoky jeho tělo doslova rozřezaly a stále v něm zůstává spousta úlomků, které je nutné odstranit.
Neúspěšné výměny zajatců
„Musíte to dostat ven. Proč musím mít takovou paměť? Rusové řekli, že to neudělají. V bunkru v závodě Illich byli zdravotníci z Mariupolu a z Dněpropetrovska. I v těchto spartánských podmínkách plnili svou povinnost, svou práci. Operovali a prováděli amputace,“ řekl voják.
Rusové Sergeje nejdřív evakuovali do samozvané Doněcké lidové republiky, stejně tak i ostatní bojovníky. Trochu je ošetřili a poslali do Doněcka.
„Řadu věcí nemůžeme říct novinářům, pořád je tam velké množství našich kluků. Chceme je co nejdřív dostat zpátky a bojíme se, abychom jim neublížili,“ uvedl Sergej. Když byl v zajetí, k pokusům o výměnu podle něj došlo několikrát, z neznámých důvodů to ale vždycky dopadlo neúspěšně.
„Pokaždé jsme se vrátili. Když kontrolovali seznamy, stáli u zdi a říkali nám, že nás Ukrajina odmítá, nechce si nás vzít. Pochopili jsme, že to byla provokace. Pochopili jsme, že Ukrajina se nás ze všech sil snaží odvézt. Když k výměně konečně došlo a nás posadili do autobusu, do poslední chvíle jsem nevěřil, že to stihneme. Vypadalo to, že se autobus každou chvílí otočí a my pojedeme zpátky,“ vzpomíná Sergej.
Že je zpátky v bezpečí na území kontrolovaném Ukrajinou, si Sergej uvědomil až tři dny po příjezdu, když ho navštívia manželka, syn a přátelé.
„Syn mě nepoznal.“
„Moje dítě je malé, je mu rok a půl. Přijeli jsme v takovém stavu, že mě nepoznal, rozplakal se. Potom, když jsme se viděli dvakrát nebo třikrát, jsem si uvědomil, že jsem se vrátil... Byly chvíle, kdy už jsem neměl sílu, a nesli mě na nosítkách. Tehdy jsem zavíral oči a viděl své dítě,“ vypráví voják.
Zranění zajatci podle něj měli štěstí, protože nebyli vystavení takovému psychickému tlaku jako ti, kteří se nacházeli v dobrém stavu. „O čem jsem snil? Všechno, o čem jsem snil a co jsem měl, je v troskách. Nejdůležitějším snem je vrátit se do rodného města,“ dodal.
Petro přišel o nohu, chce se však vrátit do armády. Manželka a matka jsou proti
Petro z Enerhodaru (22) leží na stejném nemocničním oddělení jako Sergej, bojoval ale v Azovstalu. „6. dubna jsem schytal kulku do nohy. Nebylo možné nechat se hospitalizovat, a tak jsem o nohu přišel. Amputaci mi udělali 16. dubna. Naši chirurgové byli skvěli, jsou to ti nejlepší. V takové stuaci operovat 30 hodin… Jsou to hrdinové. Pracovali prakticky bez přestávky, bez odpočinku,“ řekl. Ležel v provizorní nemocnici a o den později, 17. dubna, je zajali.
Bylo jim známo, že jsou v Azovstalu další stovky lidí? „Věděli jsme, že tam jsou civilisté a hned jsme jim radili, aby odešli, protože se za zdmi budov bojovalo. V továrně však byly bunkry a mnoho civilistů v nich zůstalo. K nám se vždycky chovali mile, připravovali nám jídlo, nosili nám mléko. Vím, že všichni přežili,“ popsal Petro, který neztrácí odvahu ani navzdory těžkému zranění.
Dobré ráno, vážení čtenáři,
ukrajinská armáda osvobodila tři vesnice v Doněcké oblasti, uvedl podle serveru Ukrajinska pravda hlavní velitel ukrajinských ozbrojených sil Oleksandr Syrskyj. Konkrétně jmenoval obce Mychajlivka, Zelenyj Haj a Volodymyrivka. Ukrajinská vojenská rozvědka HUR pak podle stejného webu oznámila dobytí vesnice Novomychajlivka ve stejné oblasti. Ruské ministerstvo obrany naopak podle ruské státní tiskové agentury TASS ohlásilo dobytí vesnice Filija v Dněpropetrovské oblasti.
Děkujeme za pozornost, kterou našemu online přenosu věnujete. Dění týkající se ruské agrese na Ukrajině budeme sledovat zase od pondělního rána.
Když ho Rusové zajali, snažili se ho přesvědčovat o tom, že Záporoží už je pod okupací. Do poslední chvíle tomu nevěřil. Od známých se pak dozvěděl, že ruští vojáci ostřelují elektrárnu v jeho rodném Enerhodaru. Velmi ho to ranilo a je rád, že jsou všichni naživu. Brzy podstoupí protetickou léčbu pro doplnění chybějících zubů a rehabilitaci, pak by se rád vrátil do armády. Jeho žena a matka s tím ale nesouhlasí.
Pomoc pro vojáky
Záporožské vedení muže navštívilo hned druhý den a označilo je za hrdiny. Propuštěným zajatcům se dostává pomoci, stačí to ale? „Potřebujeme vytvořit jednotné centrum pro vojáky a jejich rodiny, které jim poskytne veškerou potřebnou pomoc. Psychologickou, zdravotní i informační,“ řekl šéf oblastní správy Olexandr Staruch.
Lékaři zdůrazňují, že chlapci přijeli ve vážném psychickém stavu, pracují s nimi psychologové. Fyzická zranění jsou různá po střelách, minách i výbušninách. „Byla jim poskytnuta základní lékařská péče, tu ale nepotřebovali. Rusové jim zdaleka neposkytli plnou lékařskou péči,“ diví se zdravotníci. Vojáci tak budou muset podstoupit několik dalších operací.
