„Přátelé mi umírali v náručí. Je to peklo!“ Maksym (19) vyměnil univerzitu za frontu
Maksym Lucyk (19) počátkem války, kdy na jeho vlast zaútočila ruská armáda, vyměnil vysokoškolskou posluchárnu za frontu a učebnice za uniformu a zbraně. Válka ho změnila, rozhodně už nevypadá jako bezstarostný student, působí mnohem starší, už nevtipkuje jako dřív. Boje ho těžce poznamenaly. Ve své zpovědi pro stanici BBC se svěřil s tím, že mu přátelé umírali v náručí.
Maksym narukoval dobrovolně, v minulém týdnu dorazil na frontu na Donbas, pro BBC popsal, že cesta byla náročná, jel vedlejšími silnicemi, aby se vyhnul otevřenému boji, vezl zásoby pro svou jednotku. S reportéry se sešel ve městě Bachmut, které je na dostřel ruských vojáků. Některé jeho domy jsou zcela zdecimované, civilisté už svůj domov dávno opustili. Tři týdny se svým týmem držel pozici v rozstřílené továrně v Rubižne, město časem padlo pod kontrolu Rusů.
„Bylo to jako peklo, nebylo to dobré místo k obraně, byli jsme v zákopech, někdy v krytech po Sovětech, někdy v hasičárně,“ popsal. Tanky je ostřelovaly až pětadvacetkrát denně. „Jeden z mých kamarádů byl zabit přímo tam, dalších 10 až 15 kluků bylo dost vážně zraněno,“ doplnil.
Maksym studoval biologii, jako dobrovolník do armády se přihlásil spolu se svým kamarádem Dmytrem Kisilenkem (18), který si jako obor zvolil ekonomii. Bojovali bok po boku, v únoru a v březnu, kdy Ukrajinu sužovaly ještě mrazy. Adaptovat se na válečný život byl pro mladíky zvyklé obrážet festivaly a jezdit po výletech vcelku šok. „Nemůžeme vidět naše rodiny, přítelkyně, manželky a děti. Nemůžeme studovat, nemůžeme pracovat, nemůžeme dělat to, co před invazí. Ale všichni to chápou,“ zhodnotil při prvním hovoru s BBC ještě ve výcviku. Obranu země přirovnal k té nejdůležitější životní misi.
Putin rozumí jen řeči kulek a krve
Život se mu, stejně jako vlastně každému Ukrajinci, převrátil naruby, když 24. února do jejich země vtrhli Rusové. Přes úspěchy Rusů – daří se jim vytlačovat Ukrajince z Luhanské oblasti – je Maksym stále odhodlaný dál bojovat. Jeho kamarád Dmytro zůstal sloužit v Kyjevě, jelikož jsou studenti, odchod na donbaské linie pro ně nebyl povinný. „Dokud je nutné vydržet, i třeba za cenu mrznutí v zákopech či ztráty sluchu, jsme připraveni tady zemřít, získáme tolik času, kolik je nutné, aby civilizovaný svět porazil Rusko nevojenskou cestou,“ vysvětlit svůj odchod na Donbas.
Zároveň odsoudil všechny, kdo navrhují, aby se Ukrajina vzdala části území. „To nejsou naši spojenci, kdo to říká,“ reagoval. „Myslím, že není cesta, jak se domluvit s Putinem, rozumí jen řeči kulek, krve, válečných zločinů a ničemu jinému. Je nemožné vzít kus téhle země, dát mu ji a tím válku ukončit,“ domnívá se Maksym.
Do armády chtěl i jeho otec
Mladík si uvědomuje, že ho zkušenost navždy změní, nyní ale ještě není schopen změny plně popsat. „Pro mě samotného je těžké tomu porozumět, kamarádi mi umírali v náručí, s tím je těžké žít. Když jsme opustili Rubižne, bylo těžké přijmout, že jsme ztratili bitvu o továrnu, že jsme ztratili jedno z klíčových měst v regionu,“ vylíčil.
Maksym se tisku svěřil také s tím, že kromě něho jsou v armádě i jeho bratři, narukovat zkoušel i jeho otec. „Chtěl do domobrany u nás v Sumy, ale je mu přes 65 let a řekli, že už je moc starý. Pak mi volal, jestli by nemohl být součástí mé jednotky,“ vypověděl mladík s tím, že rodiče mu rozumí. Sám se snaží s nimi být v pravidelném kontaktu. „Máma mi posílá uniformy,“ přiznal.
„Všechno tady ukazuje, že přijdeme o další území,“ zhodnotil stav na Donbasu. To však nic nemění na odhodlání Ukrajinců. „Bojujeme za svobodu celého světa, celého civilizovaného světa, pokud by si snad někdo myslel, že je to jen ukrajinsko-ruská válka, pak není. Je to válka dobra a zla, světla a tmy, Ruska s celým světem,“ zakončil.
Vážení čtenáři, děkujeme za pozornost. Čerstvé zprávy opět přineseme v neděli, dobrou noc.
