Nezvěstní milovaní: Valerije drží v Rusku, Mykola zmizel beze stopy, po Jakivovi zbylo rozstřílené auto
Během války na Ukrajině zmizely tisíce lidí, jejich rodiny po nich pátrají, v naději, že je najdou živé, tvoří plakátky s fotkami a popisem svých bližních. Informace sdílejí online, ale také roznášejí letáčky a vylepují je. Například Vira by momentálně uvítala jakoukoliv zprávu o svém synovi.
Reportéři stanice BBC mluvili hned s několika rodinami, které zatím marně pátrají po svých milovaných. „Prosím, Bože, neber mi syna,“ to je úpěnlivá prosba Viry Kryvošenkové z Makarivu. „Vzali ho zlí duchové,“ tak Vira mluví o ruských vojácích. Valerij zmizel, když tchyni, Vira totiž není jeho matka, nicméně ho považuje za syna, a dalším seniorům přivezl jídlo a léky.
Vira prosila i Rusy, aby Valerije nechali být. „Jeden z vojáků byl tak ve věku mého vnuka, dítě. Klečela jsem a prosila, ať mi syna neberou. Řekli mi: Jdi dovnitř, babi,“ vylíčila. Valerije však Rusové naložili do auta a odvezli pryč. Její příběh není ojedinělý, v každé vesnici a městě jsou desítky, ba stovky dalších, jejichž rodinám se stalo cosi obdobného: syn odvlečený z domu, otec přinucen k odchodu pod pohrůžkou zabití, kamarád, který slíbil, že něco přiveze, ale nikdy se neukázal, bratr, kterého Rusové naložili do auta se zbraní u hlavy.
O otci nikdo nic neví
Marija Sajenková před válkou svého otce Mykolu vídala běžně, žil jen pár domů od ní ve vesnici Hurivščyna. „Chodil se denně dívat na miminko, jednou však nepřišel, bylo to hned na počátku války a už se nevrátil. Nikdo ho nikde neviděl,“ vypověděla pro reportéry BBC. Mykolův soused uvedl, že si myslel, že vyšel do vedlejší vesnice na nějakou pochůzku. Dům je netknutý, jako by si jen odskočil třeba do obchodu.
Marija se obrátila na policii a vyplnila oznámení o jeho pohřešování, na stránkách policie funguje online formulář, pohřešovaných je totiž skutečně mnoho. „Vydali jsme se do okolních vesnic. Nikde ale nebyl, nevíme, jestli je živý nebo mrtvý, prostě se vypařil. Pokud máte zprávu o Mykolu Medvidovi, šestapadesátiletém mechanikovi, ozvěte se. Zmizel mezi 18. a 19. březnem,“ vyzvala Marija.
Jakiv kamarádovi vezl benzín
Julija Žylková z osady Špytky pátrá po svém bratrovi Jakivovi. Jsou si velmi blízcí, dělí je totiž jenom rok a několik týdnů. „Jakivovi 11. března volal kamarád a poprosil ho o benzín, bratr je hodný a řekl mu, že mu ho donese. Doma nám řekl, že se hned vrátí,“ vzpomíná Julija, sourozenci stále žijí s rodiči. Ukrajinka se nevzdává naděje a věří v to, že bratr žije. Přestože ukrajinští vojáci objevili jeho auto prostřelené kulkami.
Vážení čtenáři,
pro dnešek se zprávami z války na Ukrajině končíme. Znovu se přihlásíme zase zítra ráno. Za redakci Blesk Zpráv vám přejeme dobrou noc.
Slovensko v současnosti dostává z Ruska méně než polovinu z celkového objemu nakupovaného zemního plynu. Důvodem jsou nedostatečné přepravní kapacity pro dodávky ruské suroviny. Novinářům to dnes řekla slovenská ministryně hospodářství Denisa Saková. Návrh Evropské komise postupně zastavit dovoz ruského plynu do konce roku 2027, který už kritizoval slovenský premiér Robert Fico, podle ní způsobí nárůst cen plynu pro středoevropský trh o deset až 15 procent a také zvýšení tranzitních poplatků.
Ruský koncern Gazprom do konce loňska dodával plyn na Slovensko přes Ukrajinu, která kontrakt s ruskou stranou ve věci tranzitu suroviny neprodloužila. Ruský plyn pro slovenské plynárny SPP následně začal proudit jižní trasou přes Turecko, která ale nemá dostatečnou kapacitu.
Putin v Petrohradě také prohlásil, že považuje „ruský a ukrajinský národ za jeden národ“. „V tom smyslu je celá Ukrajina - naše,“ řekl šéf Kremlu podle TASS. Kyjev a jeho západní spojenci odmítají nároky Moskvy na ukrajinské regiony jako nelegální a ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj opakovaně odmítl představu, že Rusové a Ukrajinci jsou jeden národ, poznamenala agentura Reuters.
Nedávno se sešly v tureckém Istanbulu delegace obou zemí, dohodly se však pouze na výměně válečných zajatců a repatriaci padlých. Průlom v otázce možného příměří ve válce jednání nepřineslo. Ukrajina souhlasila s americkým návrhem na bezpodmínečné třicetidenní příměří, ruská strana na něj nepřistoupila. Ruská delegace zároveň předala Ukrajincům memorandum nastiňující požadavky Moskvy pro zastavení bojů.
„Nebylo tam tělo,“ poznamenala, o bratrovi dokonce stále mluví v přítomném čase, nehodlá si připustit, že by mohl být po smrti. „Všude jsme volali, všude jsme jeho zmizení a pátrání po něm nahlásili, uvedli jsme i velikost bot, krevní skupinu, znaménka a i výrazné jizvy, podle kterých by ho mohli poznat,“ sdělila tisku.
Rodinám nezbývá než čekat. Naději v sobě živí i Vira z Makarivu, s dcerou Olenou a vnukem Danylem. Přestože udělali všechno, co bylo třeba, Olena si přeje vyjet do Buči a pátrat po manželovi tam. Město Buča je spojeno s krvavým masakrem, Rusové zde povraždili nespočet civilistů, mnohé z nich nechali mrtvé ležet přímo na ulici, jiné v masovém hrobu. Buča je však také regionální centrum a Olena věří, že tamní policie je lépe připravená na pátrání po pohřešovaných.
Valerij žije
Se známými se do města svezla, na policii jí ukázali seznam identifikovaných těl. Valerij mezi nimi nebyl, následně ji odkázali na telegramový profil, kde sdílí snímky těl a jejich popis z márnice. Informovali ji, že zatím stále mají stovky těl, která se nepodařilo identifikovat. Olena ani v nejmenším nebyla připravena na záběry zemřelých. „Trhá mi to srdce i duši, nejen kvůli manželovi, ale kvůli všem těm lidem,“ neubránila se slzám.
Olena se přiznala, že ji rychle opustila síla procházet morbidní fotografie, proto si čte jen popisky, manžela však neobjevila. Pro reportéry BBC doplnila, že slyšela příběhy o tom, že lidé byli z Ukrajiny odvlečeni do Běloruska a Ruska, že se vracejí při výměnách vězňů. Ráda by zajela do Kyjeva a promluvila si s vicepremiérkou Irynou Vereščukovou, která výměny zajatců vyřizuje. Policisté v Buči ji však vyzvali, ať to nedělá, řekli, ať počká.
Čekání se vyplatilo, 28. dubna obdržela hovor z kanceláře vicepremiérky. Valerij Kuksa byl identifikován mezi civilními rukojmími odvedenými do Ruska. „Nevíme, kdy se vrátí, ale víme, že žije, že je v pořádku. Čekáme na něj,“ uzavřela Olena.
