Strastiplná záchrana dětí z Kyjeva: Před odjezdem jim namalovali na batohy krevní skupinu

Dětský domov Otcův dům byl kdysi místem naděje. Na předměstí Kyjeva v něm našly za poslední tři desetiletí nový domov stovky dětí. Mnozí žili v pěstounských rodinách na pozemku, který koupil ukrajinský lékař Roman Kornijko s manželkou.

Od minulého týdne ale naděje zmizela. Od té doby, co Rusko vyhlásilo válku Ukrajině, je dětský domov uprostřed bojové zóny. Hned, jak se objevily první ruské tanky, se Kornijkovi rozhodli uprchnout – spolu se 167 dětmi a 30 dospělými.

Po několikadenní odyseje dorazila skupina do Německa a azyl našla v mládežnické ubytovně ve Freiburgu. „Náš útěk z Kyjeva trval 70 hodin, tři dny jsme nespali. Všichni jsme unavení a potřebujeme si odpočinout,“ popsal pro Spiegel pětapadesátiletý ředitel dětského domova.

Evangelická městská mise ve Freiburgu podala dětskému domovu záchrannou ruku, neboť s Kornijkem již třicet let spolupracují. „Po rozpadu Sovětského svazu jsem začal s manželkou pomáhat dětem z ulice; městská mise ve Freiburgu se o situaci u nás dozvěděla od ukrajinských pracovníků a chtěla také pomoci. Nyní provozujeme domov společně,“ vysvětluje Kornijko.

Dětem v Praze není válka lhostejná. Hodlají pomoci utrápeným Ukrajincům recitací

Když konflikt eskaloval, bylo jasné, že děti musí odjet pryč. Dětský domov se nachází mezi dvěma letišti na jihu Kyjeva. „Nejmladšímu obyvateli jsou tři, nejstarším 18. Mnoho z nich nemá nic než svůj život. Alespoň to musíme chránit,“ uvádí Kornijko. „Boje jsme zažili hned od začátku, všude kolem nás jsou totiž vojenská zařízení. Ruské tanky přijely do naší čtvrti ve čtvrtek.“

Následně dostaly věci rychlý spád. „Svolal jsem děti a naše zaměstnance do sklepa a nařídil jim, aby si všichni sbalili batohy. Řekl jsem, že už to pro nás není bezpečné a že musíme opustit naši zemi. Měli jsme štěstí, že nám chtěl pomoci autobusový dopravce,“ vzpomíná Kornijko s tím, že zároveň byl v kontaktu s Němci, kteří jim nabídli pomoc a zavolali odpovědné orgány.

Tím to však teprve začalo, před sebou měli dlouhou cestu plnou nebezpečí. „Než jsme vyrazili, nakreslili jsme všem dětem na batůžky fixami krevní skupinu. Takhle jsme se chtěli ujistit, že mají šanci přežít, když na nás budou střílet,“ popisuje přípravu na útěk, ze které mrazí.

Dětem také museli vysvětlit, co je po cestě může potkat. Zavedli tvrdá pravidla: „Všichni musí být zticha. Křičet mohou pouze zranění. Vysvětlili jsme: Někteří mohou zamrznout v šoku, pokud na nás zaútočí,“ popisuje Kornijko. „Nakonec jsem řekl dětem: Musíte teď na chvíli zestárnout o deset let. Musíte se o sebe postarat. A naopak jsem slíbil, že je budu chránit a vrátím jim později jejich dětství. Řekl jsem jim, že ve Freiburgu je mnoho krásných domů a že už je teplo.“

Na cestu vyrazili bez proviantu, aby nikdo nepotřeboval na toaletu. Bylo by totiž příliš nebezpečné nechat vozidlo stát u cesty. „Když jsme vyjeli, byly už silnice z Kyjeva zcela ucpané. Naštěstí mám ve městě kontakty. Mohli jsme tedy jet v protisměru s policejním doprovodem. A tak jsme, jako by nás doprovázeli andělé, vyrazili z Kyjeva čtyřmi autobusy a dvěma dodávkami.“

Bombardování po cestě

Po cestě je potkala i velká nepříjemnost. Když zastavili na krátkou pauzu u benzínky v Rivne, zhruba 350 kilometrů od Kyjeva, zasáhl je nálet. „Bylo to uprostřed noci, když se na obloze náhle objevily výbuchy. Všichni věděli, že na tomto místě jsme ve smrtelném nebezpečí. Pak jsme hned pokračovali a už jsme se nezastavovali. Kvůli ochraně dětí jezdily autobusy maximální rychlostí a bez světel. Policie jela před námi se zapnutými dálkovými světly, aby byli bombardováni oni a ne děti,“ popisuje hrůzný zážitek Kornijko.

„Všichni v autobuse se nahlas modlili, aby nás Bůh nenechal zemřít. Nemusel jsem jim to říkat. Věděli, že jen on nás může ochránit. Všichni zachovali klid. Nikdo neplakal, ani ti malí.“

„Penízky na opravu školky.“ Ukrajinský velvyslanec zadržoval slzy, armádě přispěla i Emilka (4)

Na hranice s Polskem dorazili v sobotu v poledne, ale jejich trápení nebylo u konce, museli čekat více než 12 hodin a uvízli v obrovské dopravní zácpě. „Nikdo nevěděl, jestli se zase něco stane. Takže všichni byli extrémně vystresovaní. V té době neexistoval žádný usnadněný vstup. Poslali jsme Němcům seznamy se všemi jmény, aby nás mohli oficiálně pozvat. Ne všechny děti ale mají pas,“ uvedl Kornijko.

Na přechodu se dostali do problémů kvůli tomu, že Ukrajina nedovoluje mužům ve věku 18 až 60 let opustit zemi, což se dotklo i jejich skupiny. „Byl tam 18letý chlapec, kterému nebylo dovoleno opustit zemi. Ani pěstounovi nebylo umožněno dostat se přes hranice, nakonec se rozhodla zůstat i jeho manželka, která s sebou vzala děti a vrátila se s nimi. Samozřejmě mi to lámalo srdce. V Kyjevě už zůstalo asi 100 zaměstnanců a pěstounů. Ale co jsme měli dělat?“

Ukrajinsko-polskou hranici nakonec překonalo 167 dětí a 30 dospělých. „Samozřejmě jsme byli rádi. Ale také jsme věděli, že tam ještě nejsme. Všichni jsme den a půl nejedli. Když jsme pokračovali v cestě, jeden z autobusů se před Vratislaví porouchal. Dokázali jsme to opravit, ale povolené doby řízení našich sedmi řidičů byly dávno překročeny. Přes kostel v Drážďanech jsme pak sehnali náhradního řidiče. Naši řidiči se zpočátku báli, že je pošleme zpět, když už nebudou moci řídit. Chápete, jak se my Ukrajinci teď bojíme?“

Nakonec ale všechno dobře dopadlo a v neděli odpoledne konvoj dorazil do Freiburgu. „Po našem příjezdu proběhla tisková konference. Řekl jsem, jak byly všechny děti statečné. Zažily mnoho věcí, kterým nerozumí. Můj německý kontakt na městské misi ve Freiburgu po naší záchraně řekl, že se cítil jako po porodu. Čekáte hodiny nebo dny, a když je vše v pořádku, cítíte se úplně prázdní a unavení. Cítím to stejně. Ale i přes tu hrůzu jsme šťastní,“ uzavírá Kornjiko.