Reportáž: Křesťané žijí mezi uprchlíky natajno. Muslimové by je prý ukamenovali
Mezi uprchlíky v řeckém táboře Idomeni nežijí jen muslimové, ale i křesťané. Reportér Blesk.cz během dokumentování místního života narazil na afghánskou rodinu, která při svém životě v Íránu konvertovala ke křesťanství. Ze strachu z ukamenování uprchli do Evropy. Nyní se skrývají mezi tisícovkami muslimů žijících v táboře a svou víru tají. Ve strachu z prozrazení se straní ostatních lidí.
Sedíme uvnitř zeleného turistického stanu postaveného jako desítky dalších přímo mezi kolejemi, které kousek před hranicemi s Makedonií protínají řecký uprchlický tábor Idomeni. 28letá Afghánka Raziyeh mi obstojnou angličtinou vypráví svůj příběh. S ležérně omotaným černým šátkem přes vlasy se téměř neliší od tisíců muslimek, které v táboře přežívají.
Jeden podstatný rozdíl tu ale je. „Stali se z nás křesťané,“ poklepe na červenou bibli psanou v arabštině a zabalenou v igelitovém sáčku. „Proto jsme museli odejít ze země, abychom žili v bezpečí. Naše země pro nás nebyla bezpečná, zabili by nás,“ popisuje, proč spolu s rodinou opustila Írán, kde vyrůstala.
Ani tady v uprchlickém táboře se necítí v bezpečí. Kdyby se prý o nich zdejší muslimové dozvěděli, měli by velký malér. Proto se ona i další členové rodiny, kteří spolu s ní míří do Německa, raději vyhýbají kontaktu s cizími lidmi. Na dotaz, zda jsou v táboře další křesťané, pokrčí rameny a pak si rozepne mikinu a zpod trika vyloví růženec. „Všichni nosíme tohle, ale schováváme to,“ ukazuje na lesknoucí se kovový křížek na konci růžence.
Chci si jej vyfotit. Přikývne, ale napřed se optá mužů hlídkujících před stanem, jestli poblíž není nezvaný host. Potom stáhne vstupní plachtu třímístného přístřešku, aby dovnitř nebylo vidět, a ochotně pózuje s křížkem na dlani. Obličej z pochopitelných důvodů zvěčnit nechce.
Po chvíli focení nadhodí: „Můj bratr má kříž vytetovaný na zádech.“ Znovu růženec schová pod oblečení a obrátí se na muže před stanem, aby bratra přivolal. Když 17letý hoch dorazí, zapne za ním Raziyeh vchod na zip a nechá mě fotit bratrova svlečená záda.
Přečtěte si celý rozhovor s Afghánkou Raziyeh, žijící toho času v uprchlickém táboře Idomeni:
Proč jste opustili Afghánistán?
V Afghánistánu hodně posuzují lidi podle jejich náboženství a změnit svou víru tam nebylo možné. Má rodina přitom změnila náboženství a stali se z nás křesťané.
Napřed jste tedy byli muslimové a pak jste konvertovali ke křesťanství?
Ano, proto jsme museli opustit naši zemi, tamní lidé nedovolují svým dětem vybrat si svou víru, musí přejmout víru jejich rodičů, muslimů, a to my nechceme. Stali se z nás křesťané (ukazuje na útlou červenou knížku se stručným názvem v arabštině) – máme tady bibli – a proto jsme museli odejít ze země, abychom žili v bezpečí. Naše zem pro nás nebyla bezpečná, zabili by nás.
Myslíte si, že v Německu budete v pořádku?
Ano. Vím, že většina lidí v Německu jsou křesťané a dovolují lidem vybrat si víru, jakou chtějí, ale v Afghánistánu, Íránu, Sýrii a Iráku to nejde. Když jsme přešli ke křesťanství, zabili by nás, ukamenovali.
Kolik vás takhle cestuje?
Já, má teta, můj manžel, má rodina. Chceme do Německa, protože je tam můj strýc, bratr, tchán, švagr.
Kdy jste se rozhodli opustit zemi?
Nikdo nevěděl o tom, že jsme konvertovali. A když jsme viděli, že hodně lidí může takto přejít hranice, rozhodli jsme se zemi opustit, protože ještě donedávna mohli Afghánci hranice překročit. Rozhodli jsme se proto odejít a žít bezpečně v jiné zemi, kde budeme moci chodit do kostela a modlit se jako jiní lidé. A být svobodní.
Nebojíte se, že tu s tím můžete mít problém, když je tady tolik lidí?
Ano, většina zdejších lidí jsou muslimové, takže trávíme většinu času ve stanu. Pouze když jdeme sehnat jídlo, tak jdeme ven, ale pak se zase vrátíme. Nikdo neví, že jsme křesťané. Kdyby to věděli, přestali bychom být v bezpečí.
Proto také nosíte ten šátek?
Ano, to je proto.
Jsou zde další takoví lidé jako vy?
To nevím, příliš s jinými lidmi nemluvíme. Všichni nosíme jeden takovýhle (rozepíná si mikinu a zpod trička vytahuje růženec s křesťanským křížkem), ale všichni ho schováváme.
Vím, že je to osobní a citlivá otázka, ale můžete mi říct, proč jste konvertovali?
Napřed někteří z nás začali chodit do kostela a začali jsme číst tuhle knihu (znovu ukazuje na bibli), a tak jsme se rozhodli změnit víru. Milujeme křesťanství.
Kolik dní už jste v táboře?
18 dní.
Jaké to tady je?
Je to hrozné, ale musíme to tolerovat, abychom mohli žít v bezpečí, musíme to tolerovat. Tenhle život tady není zdravý, ale musíme to tolerovat a doufáme, že se hranice otevřou. Pro všechny lidi, ne jenom pro mě.
Jaký byl váš život v Afghánistánu?
Víte, máme afghánskou národnost, ale kvůli válce jsme vyrůstali v Íránu. Po válce se spousta Afghánců přesunula do okolních zemí.
A jak jste tedy žili v Íránu?
Nebylo to špatné, ale, víte, vládnou tam šíitové, takže si lidé nemohou zvolit své náboženství. Když to udělají, ukamenují je. Jako v Afghánistánu.
Jak jste se dostali sem do Idomeni?
Z Íránu jsme se dostali do Turecka a odtud lodí do Řecka. Strávili jsme v noci sedm hodin na moři a nemohli najít žádnou pláž, kam bychom mohli připlout. Ale kolem 10:30 dopoledne jsme jednu takovou našli. Vím, že nám pomohl Ježíš, protože když jsme tu pláž našli, stál na ní jen malý kostel, nic víc.
Jak jste se vůbec na tu loď dostali, museli jste se na někoho obrátit, nebo si vás sami vyhledali?
Ano, našla jsem jednoho člověka, který dokázal ilegálně sehnat loď a my s ním mohli přeplout moře. Byl to Turek.
Byl s vámi také na té člunu?
Ne, jen nás do ní posadil a řekl: „Vidíte světlo, vidíte měsíc, jeďte, měli byste najít pláž.“ Pak jsme veslovali.
Kolik tam bylo lidí?
Asi 55.
A kolik to stálo?
Na každého člověka 1200 dolarů. Je to hodně, ale museli jsme to udělat.
Co vás čeká teď?
Musíme tu zůstat a čekat, než otevřou hranice. Nemáme totiž peníze na převaděče, který by nás nelegálně převedl přes hranice, a ani bychom to nechtěli. Chceme zde počkat, doufám, že zítra budou moci všichni lidé hranici přejít. Doufáme.
Podívejte se na celou galerii z neděle a soboty v táboře Idomeni:
Buďte první, kdo se k tématu vyjádří.