Katka (47) cítila po pití alkoholu bolest: Byl to příznak nádoru, zhroutil se mi svět
Když bylo Kateřině 29 let, trpěla obyčejnou bolestí zad. Vše přisuzovala tomu, že neustále nosila v náručí svého tříletého syna. Pak ji začaly svědět dolní končetiny, ale myslela si, že jde o alergii. Jednou si dala na oslavě doušek vína a přepadla ji šílená bolest na hrudi. Šlo o tzv. alkoholovou bolest, méně známý příznak u zhoubných nádorů lymfatické tkáně. Pro mladou ženu byla diagnóza šok.
„V lednu roku 2003 mě začala bolet záda, pod lopatkou. Měla jsem tříletého syna a lidé mi říkali, že je to z toho, jak ho zvedám a nosím,“ začíná své vyprávění Kateřina (47) a pokračuje: „Postupně se přidalo svědění dolních končetin, které jsem zase přisuzovala tomu, že jsem alergik.“ Někdy však bylo tak úporné, že si rozškrábala kůži až do krve. Navíc byla neustále unavená.
Bolest po pití alkoholu
Pak vzpomíná na chvíli, kdy si na oslavě manželových narozenin dala jeden doušek vína a najednou ucítila nesnesitelnou bolest na hrudi. „Po půl hodině ale odezněla, takže jsem to dál neřešila. A když se mi ta stejná věc stala o měsíc později u kamarádky po svařeném víně, řekla jsem si, že mi alkohol nedělá dobře a že ho zkrátka nebudu pít,“ popisuje Kateřina.
Netušila, že jde o velmi vzácný příznak nádorového onemocnění, kterému se říká „alkoholová bolest.“
Současně se jí ale zhoršovaly problémy se zády. V té době se měla po mateřské dovolené vracet do práce. To ji motivovalo k tomu, že své zdravotní problémy začne řešit. Navštívila proto rehabilitačního lékaře. Ten jí však sdělil, že únava a bolesti zad jsou normální, když má malé dítě, a že musí cvičit. „Když jsem zmínila bolest po požití alkoholu, řekl mi na to, že když si dám dalších pár doušků, určitě to přejde.“ S tímto vysvětlením však Kateřina spokojená nebyla, a našla si proto jiného lékaře. Když mu popsala své problémy, vysvětlil jí, že alkohol působí na mízní uzliny, a pokud pociťuje takové bolesti, může to být vážné, a doporučil jí CT vyšetření.
A to potvrdilo, že trpí vážným onkologickým onemocněním: Hodgkinovým lymfomem, což je zhoubný nádor lymfatické tkáně (mízních uzlin).
Kateřina: Myslela jsem, že nemám moc času
„Byl to strašný šok, zhroutil se mi svět. Já už mnoho věcí z té doby zapomněla, ale v té době jsem měla dva syny, jednomu byly tři roky, druhému devět a spojení rakovina a onkologického onemocnění ve mně evokovalo, že nemám před sebou moc času,“ řekla Blesk Zprávám Kateřina.
V podstatě hned po stanovení diagnózy nastoupila Kateřina na hematologické klinice na chemoterapii. Bohužel ji ale nezvládala příliš dobře. Bylo jí nevolno, zvracela, trpěla nechutenstvím, dráždilo ji světlo, vypadaly jí vlasy. Překvapivě vypadávání vlasů zvládala podle svých slov nejlépe.
„Na poslední cyklus už jsem ani nechtěla jít, ale manžel, který mi byl celou dobou velkou oporou, mě přesvědčil.“ Po chemoterapii podstoupila Kateřina léčbu ozařováním – docházela na ni každý pracovní den po dobu tří týdnů. Za dva měsíce po ukončení radioterapie šla na první kontrolu zjistit, jestli jí léčba zabrala. „Když mi paní doktorka řekla, že lymfom je pryč a že jsem vyléčená, zažila jsem opravdu nepopsatelný pocit štěstí. Všechny prožité útrapy už mi nepřišly tak hrozné a opět jsem začala plánovat budoucnost,“ usmívá se Kateřina.
Pomoc dalším pacientům
Kateřina začala pracovat v Datovém centru Hematologické kliniky Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, a když ji oslovila jiná pacientka se stejnou diagnózou, jestli by s ní nechtěla založit pacientskou organizaci, okamžitě souhlasila. „V době, kdy jsem onemocněla, bylo povědomí o lymfomu opravdu mizivé. Dopídit se nějakých informací, například o tom, jak se nemoc léčí a jaké jsou šance na uzdravení, bylo téměř nemožné. Takže s myšlenkou založit sdružení, kde bychom mohli nové pacienty informovat a dávat jim a jejich blízkým naději, jsem se okamžitě ztotožnila.“ V roce 2005 tak vznikla pacientská organizace Lymfom Help, jejíž předsedkyní je Kateřina dodnes.
„Chtěla bych vzkázat lidem, aby žádnou nemoc nepodceňovali, a pokud je něco bolí a ta bolest nepřechází, aby zašli k lékaři, nebo ho vyměnili, pokud nebudou spokojení. A aby se nebáli mluvit o tom, co je bolí či trápí,“ uzavírá Kateřina.