Úterý 18. ledna 2022
Svátek slaví Vladislav, zítra Doubravka
Oblačno, déšť se sněhem 4°C

Katku bil a škrtil manžel: Češi si myslí, že oběti si za domácí násilí mohou samy, ukázal průzkum

Autor: ula - 
29. listopadu 2021
05:00

Kateřina se vdávala z lásky, po čtyřletém vztahu. Po svatbě a přestěhování na Nový Zéland začalo mladé ženě peklo. Manžel jí nejdříve sebral telefon, pak ji peskoval, nakonec došlo i na facky a škrcení. Trvalo dlouho, než se Kateřině ze vztahu plného násilí podařilo odejít. Za násilí je vždy zodpovědný ten, kdo se ho dopouští. I přesto se však mnoho lidí snaží najít viníka v samotné oběti. Jak ukázal průzkum, čtvrtina Čechů se domnívá, že oběť si může za domácí násilí alespoň částečně sama, další si myslí, že pokud se žena nestará o domácnost, může to násilí vyvolat. Proč oběti od násilníků neodcházejí?

Kateřin bývalý manžel nebyl Čech, pocházel z Ázerbájdžánu, ale vzhledem k tomu, že žil v Česku od dětství, tak si byla jistá, že žádnou ‚horkou hlavu‘ určitě mít nebude.

 „Před svatbou jsem nepociťovala z jeho strany žádné manipulativní praktiky, ale když to teď zpětně vezmu, už tehdy mi měl v hlavě svítit velký červený vykřičník,“ přiznává Kateřina, pro kterou byl manžel dokonalý a před svatbou spolu chodili 4 roky.

Manžel Kateřiny si přál, aby se jeho žena nemalovala, nesměla nosit vyzývavé oblečení ani na sebe nijak upozorňovat. Prý proto, aby ji měl jen pro sebe. „Říkala jsem si, že je to až neuvěřitelné, jak moc mě má rád. A tak bylo vše, co mi řekl nebo si přál, svaté. Proto jsem ani nepřemýšlela nad tím, že jsme se hned po svatbě přestěhovali na Nový Zéland,“ vzpomíná Kateřina.

První facky a rány

Hned od prvního týdne v novém bydlišti a na druhém konci světa se Kateřině otočil život vzhůru nohama. „Manžel mi zabavil telefon s tím, že chce, abych nebyla smutná a nepsala si tak často s rodiči. Prostě abych si rychleji odvykla na život bez nich. Vlastně mi tím opět dával do hlavy to, že to dělá s dobrým úmyslem a v můj prospěch.“ vypráví Kateřina.

Týden za týdnem se situace a vztah Kateřiny s jejím manželem zhoršovaly. „Byla jsem peskovaná za každou blbost. Špatně umyté nádobí, pozdější příchod z práce, a nakonec i to, že jsem se jednou v noci rozhodla vzít si svůj telefon zpátky,“ říká Kateřina a dodává: „Tehdy přišla i první facka. A s ní následovaly i další rány…“

Kateřina nepoznávala ani sebe, ani svého muže. „Říkala jsem si, jak mu můžu dovolit, aby se ke mně takhle choval? Ale nakonec jsem si každý takový jeho výpad vůči mně začala omlouvat. Máme životní změnu, říkala jsem si. Jsme na druhém konci světa, bez pomoci, on bez práce, s minimem peněz na účtu…“ pokračuje žena s tím, že útoky ze strany manžela byly stále častější a situace se neustále zhoršovala a Kateřina hledala vinu nejčastěji u sebe.

Stereotypní myšlení Čechů

Stereotypní myšlení v české populaci se nevyhýbá ani domácímu násilí. Zpochybňování viny násilného partnera nebo ospravedlňování jeho chování je v České republice časté a může být jednou z bariér bránících oběti svou situaci řešit a z násilného vztahu odejít.

„Problematiku domácího násilí v České republice se snažíme skutečně řešit. Vidíme ale, že nejde jen o řešení vztahu mezi násilným partnerem a obětí, ale je potřeba mnohem komplexnější řešení, které odráží změnu vnímání české společnosti. Rozhodli jsme se proto zmapovat stereotypy, které se s tímto tématem pojí,“ vysvětluje Roman Bojko, manažer pro rovnost, diverzitu a inkluzi v IKEA Česká republika, pozadí vzniku reprezentativního výzkumu, na kterém společnost spolupracovala s Univerzitou Karlovou, Koalicí NeNa, sdružující neziskové organizace pomáhající obětem domácího násilí, a agenturou Kantar Hoffmann.

Češi zpochybňují vinu násilného partnera

Za násilí je vždy zodpovědný ten, kdo se ho dopouští. I přesto se však mnoho lidí snaží najít viníka v samotné oběti. Čtvrtina respondentů výzkumu (26 %) se domnívá, že oběť si může za domácí násilí alespoň částečně sama. Tento názor zastávají především muži než ženy (37 vs. 15 %). Téměř třetina české populace (31 %) zastává názor, že jsou muži nervózní a někdy agresivní, protože jsou zodpovědní za veškeré finanční starosti rodiny. Obdobně vysoký počet Čechů (29 %) si myslí, že pokud se žena nestará o domácnost, je pochopitelné, že to vůči ní může vyprovokovat násilí.

Zpochybňování viny partnera je vidět i u dalších otázek výzkumu. Více než polovina (56 %) respondentů souhlasí s tvrzením, že k domácímu násilí dochází někdy také proto, že žena svého partnera vyprovokuje. V tomto se však liší názor mužů a žen. Provokaci ženy jako důvod k agresi vidí 68 % mužů, ale jen 45 % žen. Rozdílné vnímání mezi pohlavími bylo patrné i u dalšího bodu výzkumu, který se ptal, zda se ženy často svým partnerům mstí tím, že je obviní z domácího násilí. S tímto názorem souhlasí téměř dvě třetiny mužů (62 %), ale jen 37 % žen.

„Násilné osoby své chování bagatelizují a za to, že došlo k násilí, opakovaně obviňují oběť, čímž zkreslují realitu. A pak se děje to, že oběti skutečně často cítí vinu a hledají chybu u sebe. To může být podporováno i okolím a svěřit se se svým příběhem je pak pro mnohé ženy těžké, protože se mohou obávat, že jim nikdo nebude věřit,“ popisuje možný důsledek zmíněných stereotypů Branislava Marvánová Vargová z centra ROSA.

Kateřina: Utekla jsem, ale zase se vrátila

Důvod k útěku od násilného muže ale nakonec přišel. „Poslední kapka přišla, když mě nechtěl pustit do práce a začal mě škrtit. Tehdy jsem běžela do internetové kavárny, konečně vše řekla rodičům, a nakonec šla celou věc nahlásit policii. Po půlroce na Novém Zélandu jsem se vrátila domů, manžel mě za měsíc následoval,“ vypráví Kateřina.

Svého muže vzala Kateřina zpátky. „Omluvil se s tím, že tam toho bylo na něj moc. Stres z práce, z peněz, z toho, jestli nám prodlouží víza, o která jsem nestála. Zkrátka mě zase ukecal, a i když jsem věděla, že to bude zase stejné, nechtěla jsem to vzdát.“ přiznává mladá žena.

Odchod není snadný

Předsudky společnosti vůči obětem domácího násilí a jejich chování se dotýkají i řešení jejich situace. Výzkum ukázal, že přesně dvě třetiny respondentů si stereotypně myslí, že ženy neodejdou proto, že svého partnera stále milují. Stejná část populace zastává i názor, že se oběti obávají toho, co by jejich odchod mohl násilníkovi způsobit. Naprostá většina (83 %) respondentů si navíc uvědomuje, že oběti domácího násilí si ani nemusí uvědomovat, že jsou oběťmi domácího násilí.

I přes zmíněné stereotypy ale česká veřejnost vnímá, že překážek bránících odchodu z násilného vztahu je mnoho. Nejsilnějším důvodem (pro 81 % respondentů), proč oběti ze vztahu neodcházejí, je strach o děti. Více než polovina (57 %) respondentů se také obává, že pro oběti domácího násilí není v české společnosti jednoduché najít pomoc. Takřka dvě třetiny respondentů (62 %) dále připouští, že odchodem oběti domácí násilí neskončí.

Proč oběti nechtějí odejít?

Vztah manželů trval celé následující dva roky. „Bylo to takové to klasické – něco provedl, já odešla k rodičům, on poslal kytky, omlouval se a já ho vzala zpátky. Věděla jsem, že ten vztah nemá smysl, ani jsem v něm nechtěla dál být, ale nevěděla jsem, jak odejít a jestli mi to za to vlastně stojí. Čekala jsem na nějaký impulz a ten nakonec přišel.“ Kateřina se v práci seznámila s jiným mužem, svěřila se mu se vším a on se stal impulzem k tomu, aby konečně ze vztahu s manželem odešla. „Přestože ani rozvod neměl zcela hladký průběh a manžel rozvodové papíry nechtěl podepsat, nakonec přestal dělat problémy. Od té doby jsem ho už nikdy neviděla.“

„Bariér bránících v odchodu je celá řada a objevují se i po něm. Když se oběť rozhoduje, zda ve vztahu zůstat, či odejít, je velkou bariérou odchodu strach. Násilný partner často vyhrožuje, že si oběť najde, že násilí bude pokračovat, že ji připraví o děti, zastrašuje ji, že jí nikdo nebude věřit, že si bez něj neporadí apod. Velkou bariérou je otázka dostupného bydlení a mnohdy i ekonomická závislost na násilné osobě,“ popisuje ze své praxe Branislava Marvánová Vargová a naráží tím i na složitou stávající situaci na trhu bydlení, tedy finanční nedostupnost komerčního bydlení a faktickou nedostupnost sociálního bydlení. Ukázala to i obecná otázka, jak komplikované by bylo se nenadále odstěhovat. Polovina respondentů odpověděla, že by se jednalo o velký problém, každý desátý Čech přiznává, že by takovou situaci nezvládl.

Kateřina: Snad můj příběh pomůže

Šok a nakumulovaný stres z nevydařeného manželství se dostavily u Kateřiny půl roku po rozvodu. „Padly na mě stavy úzkosti, nemohla jsem vstát z postele, celé dny jsem jenom brečela a nevěděla proč,“ vzpomíná Kateřina. 

„Můj přítel mě popostrčil, jestli nechci začít psát blog, a tak jsem nejprve psala o věcech běžných dní – o víkendové snídani nebo o tom, kam jet na výlet. Jednoho dne jsem si ale řekla, že se z toho všeho zkusím vypsat. Z těch svých stavů a smutků. Napsala jsem článek o svém nevydařeném manželství a přišlo mi spoustu příběhů, kterým jsem tak moc rozuměla, že jsem se rozhodla to všechno sepsat do knihy. Knihy, která i kdyby mohla pomoci jedné jediné dívce, tak mi to za to stojí,“ uzavírá Kateřina svůj příběh.

Video Policejní psycholožka Čírtková: „Muži jsou doma týraní častěji, než si myslíme.“ - Andrea Ulagová, Jan Jedlička

Další videa